Článek
Představme si starý strom uprostřed louky.
Nedává žádné ovoce. Jeho dřevo už nemá valnou hospodářskou hodnotu. Stojí trochu nakřivo, několik větví má suchých a čas od času z něj něco upadne. Překáží při sekání trávy a jeho odstraněním by se možná ušetřilo trochu práce.
Z lidského pohledu má tedy docela dost nevýhod.
Jenže v jeho dutině hnízdí ptáci. Pod kůrou žije hmyz. Jeho kořeny drží půdu a ve stínu odpočívají zvířata. A i kdyby tam nebylo nic z toho, pořád by zůstávala jedna otázka.
Musí ten strom něčím ospravedlňovat svou existenci?
Svět jako sklad surovin
Jsme zvyklí přemýšlet o přírodě prostřednictvím její užitečnosti.
Les je zdrojem dřeva, místem rekreace nebo zásobárnou uhlíku. Řeka představuje zdroj vody, dopravní cestu nebo energetický potenciál. Louka může sloužit zemědělství, stavebnímu rozvoji či turistice.
Dokonce i když chceme přírodu chránit, často vysvětlujeme proč pomocí toho, co poskytuje nám.
Potřebujeme včely, protože opylují plodiny. Potřebujeme mokřady, protože zadržují vodu. Potřebujeme lesy, protože ochlazují krajinu a pomáhají regulovat klima.
To všechno jsou rozumné a důležité argumenty. A v mnoha případech také vědecky podložené.
Jenže mají jednu společnou vlastnost.
Stále stavějí do středu člověka.
Jako bychom přírodě říkali: Dokud nám něco dáváš, máme důvod tě zachovat.
Ale co když nám něco nedává? Nebo jsme alespoň zatím nepřišli na to, k čemu by nám to mohlo být?
Překvapivá otázka z Vatikánu
V září 2026 zveřejnila Mezinárodní teologická komise dokument Prendersi cura della nostra Casa comune — česky přibližně Péče o náš společný domov.
Je to rozsáhlá teologická úvaha o vztahu člověka, přírody a Boha. Na první pohled tedy text určený především věřícím.
Jenže obsahuje myšlenku, která může být zajímavá i pro člověka, jenž nesdílí křesťanskou představu o Bohu.
V odstavci 43 komise vysvětluje, že smysl stvoření se nevyčerpává užitkem, který může přinášet člověku. Člověk si proto nemůže osobovat právo bez rozdílu podřizovat přírodu svým cílům a redukovat její hodnotu na pouhou užitečnost.
Z teologického hlediska je vysvětlení jasné: příroda má hodnotu také proto, že je součástí stvoření a její konečný smysl přesahuje lidské potřeby.
Nemusíme však přijmout náboženské zdůvodnění, abychom se mohli zamyslet nad otázkou, kterou otevírá.
Je člověk skutečně oprávněn určovat hodnotu všeho ostatního podle vlastních potřeb?
Co nám vlastně patří?
V biblické knize Genesis dostává člověk úkol podmanit si zemi a vládnout ostatním živým tvorům.
Právě tato slova byla po staletí různě vykládána. Někdy jako pověření ke správě světa, jindy jako ospravedlnění lidské nadvlády nad přírodou.
Nový vatikánský dokument připouští, že přehnaný a zkreslený výklad tohoto příkazu přispěl k vykořisťování a poškozování přírody.
Současně však neříká, že by se člověk měl vzdát veškerého využívání přírodních zdrojů. To by ostatně nebylo možné. Musíme jíst, bydlet, získávat energii a vytvářet podmínky pro život.
Rozdíl je jinde.
Mezi využíváním a bezohledným ovládáním.
Mezi hospodařením a přesvědčením, že všechno kolem nás existuje pouze pro naše potřeby.
Člověk podle tohoto pojetí není neomezeným vlastníkem světa, ale jeho odpovědným správcem.
A právě slovo správce mi připadá zajímavé.
Spravovat totiž znamená starat se také o to, co člověk sám nevytvořil a co nemusí sloužit výhradně jemu.
Má komár právo na život?
Tady se ovšem dostáváme na méně pohodlnou půdu.
Je snadné mluvit o hodnotě majestátních stromů, velryb nebo horských krajin. Hůře se stejný princip obhajuje u komára, klíštěte nebo organismu, který člověku škodí.
A právě tady se ukazuje, proč otázka vlastní hodnoty přírody není jednoduchá.
Pokud má každý živý tvor hodnotu nezávisle na svém užitku pro člověka, znamená to, že nesmíme žádného zabít?
Ne nutně. Přiznat životu vlastní hodnotu ještě neznamená, že nikdy nemohou nastat okolnosti, kdy je nutné jiný život ukončit.
I v přírodě samotné je život neoddělitelně spojen se smrtí. Živočichové požírají jiné živočichy, rostliny soupeří o světlo a prostor a člověk je součástí tohoto systému.
Také vatikánský dokument odmítá představu, že by všechny formy života měly bez rozdílu stejné postavení nebo že by člověk nemohl do přírody zasahovat.
Přiznat něčemu vlastní hodnotu totiž ještě neznamená přiznat mu neomezené právo na nedotknutelnost.
Znamená to spíše, že jeho existence není bezvýznamná jen proto, že se nám nehodí.
A že bychom při rozhodování měli brát v úvahu i něco jiného než vlastní pohodlí, zisk nebo okamžitý prospěch.
Příroda, která se nemusí obhajovat
Zkusme se na chvíli vrátit k našemu starému stromu.
Možná opravdu překáží. Možná je nemocný a hrozí, že spadne na cestu. Pak může být jeho odstranění rozumným a odpovědným rozhodnutím.
Ale co když překáží jen proto, že by se kolem něj musela při sekání trávy udělat malá zajížďka?
Najednou nejde o bezpečnost ani o přežití. Jde o pohodlí.
A právě v takových drobných rozhodnutích se možná nejlépe ukazuje, jak přírodu vnímáme.
Jako něco, s čím sdílíme prostor.
Nebo jako něco, co musí ustoupit, kdykoliv se nám to hodí.
Přitom ani nemusíme chodit daleko do filozofie nebo teologie.
Stačí si vzpomenout na okamžik, kdy jsme stáli před krásnou krajinou, poslouchali zpěv ptáků nebo pozorovali divoké zvíře.
V tu chvíli nás obvykle nenapadne ptát se, kolik to všechno stojí a jaký z toho budeme mít výnos.
Prostě jsme rádi, že to existuje.
Možná právě tento zdánlivě nepraktický pocit říká o našem vztahu k přírodě víc než složité ekonomické výpočty.
Cena není totéž co hodnota
Moderní společnost dokáže ocenit téměř všechno.
Pozemek má tržní cenu. Strom může mít hodnotu dřeva. Krajina může mít cenu z hlediska cestovního ruchu. Ekosystémům dokážeme přiřazovat peněžní hodnotu podle služeb, které poskytují.
Takové výpočty mohou být užitečné. Někdy dokonce pomáhají přírodu chránit, protože ukazují náklady jejího ničení.
Problém nastává ve chvíli, kdy začneme zaměňovat cenu za hodnotu.
Ne všechno, co má hodnotu, se totiž musí dát prodat.
A ne všechno, co nelze prodat, je bezcenné.
Ostatně podobný rozdíl uznáváme i v mezilidských vztazích.
Nepovažujeme přece člověka za hodnotného jen proto, že je produktivní, zdravý nebo ekonomicky přínosný.
Proč tedy tak snadno přijímáme představu, že ostatní živé bytosti a přírodní svět musí svou existenci obhajovat užitečností?
A proč bychom vlastně měli předpokládat, že člověk má větší hodnotu než strom? Strom o své existenci nejspíš nepřemýšlí tak jako člověk, ale po celý svůj život vytváří podmínky pro život dalších organismů. A zatímco člověk často hledá důvody, proč přírodu zachovat, strom žádné takové důvody nepotřebuje. Prostě žije. Možná tedy není otázkou, zda má strom stejnou hodnotu jako člověk. Možná bychom se měli ptát, kdo nám vůbec dal právo rozhodnout, že ji má menší.
A co když svět není náš?
Vatikánský dokument sice člověku nadále přiznává zvláštní postavení, ale zároveň mu odmítá přiznat neomezenou moc nad vším ostatním. A právě v tom se s jeho autory potkávám — i když bych v otázce hodnoty ostatních živých bytostí možná zašel ještě dál.
V náboženském jazyce jde o odpovědnost vůči Stvořiteli.
V nenáboženském jazyce můžeme mluvit o odpovědnosti vůči životu, budoucím generacím nebo světu, jehož jsme součástí.
Oba přístupy vycházejí z odlišných předpokladů. Mohou však dojít k podobné praktické otázce.
Co nám dává právo zničit něco jen proto, že to právě nepotřebujeme?
Neříkám, že máme přestat stavět domy, kácet stromy nebo využívat přírodní zdroje. Taková představa by byla nereálná.
Možná bychom ale měli být opatrnější v okamžiku, kdy za dostatečný důvod považujeme pouhé konstatování, že nám něco nepřináší užitek.
Protože les nemusí být továrnou na dřevo. Louka nemusí být stavebním pozemkem. A starý strom nemusí být překážkou, kterou je třeba odstranit.
Mohou prostě jen tak existovat.
A možná právě v tom spočívá otázka, kterou nám příroda klade už dávno před vznikem všech ekologických dokumentů.
Ne zda má právo existovat bez našeho svolení. Ale proč jsme vůbec dospěli k přesvědčení, že naše svolení potřebuje.
============================
Zdroj a inspirace: Mezinárodní teologická komise, Prendersi cura della nostra Casa comune: Risposta responsabile e fraterna al Dio trinitario, 2026. Zejména odstavce 43, 77–78 a 118–119.
Původní italský dokument: https://www.vatican.va/roman_curia/congregations/cfaith/cti_documents/rc_cti_doc_20260821_prendersi-cura-casa-comune_it.html
============================
Pokud vás baví texty, které nehledají jednoduché odpovědi
Na Martin’s Drawer píšu další úvahy o společnosti, historii, moci, technologiích a zvláštních způsobech, kterými si vytváříme obraz světa kolem nás.
Nemám v úmyslu říkat vám, co si máte myslet. Spíš občas zkusit zpochybnit něco, co ještě před pěti minutami vypadalo jako samozřejmost.
