Můj první výstup na Sněžku

Než jsem vyrazil na výlet, zjistil jsem si několik informací o výletu na Sněžku na internetu.

Vyrazil jsem 18. 12. 2023 a v tomto ročním období má výšlap na Sněžku svá specifika. Já jsem to poněkud podcenil, i když jsem nakonec horskou túru zvládl. Co se týče oblečení, byl jsem vybaven na mráz, mokro i sníh. Boty jsem měl klasické trekingové - to byla první chyba, kterou jsem udělal.

Auto jsem nechal na parkovišti u Sportcentra v Horní Malé Úpě. Celodenní parkovné bylo 150 Kč a v 11:00 h tu bylo dost volného místa.

Z Horní Malé Úpy jsem vyrazil po NS Jelení. Po cestě minul Pomezní boudy. NS Jelení mě protáhla Lesním hřebenem. Počasí mi přeje, svítí sluníčko a teploty jsou lehce nad nulou. Začíná se objevovat první sníh. Turistická navigace mi ukazuje čas do cíle 3 hodiny při vzdálenosti něco přes 4 km, to nechápu. Brzy jsem na vlastní kůži pochopil.

Dorazil jsem na rozcestí u Sovího sedla, kde se setkávají stezky: Severní stezka Česka-Hřebenovka a NS Jelení. Zde začíná značné stoupání a je zde již dostatek sněhu i na zimní radovánky. Teploty klesly pod nulu, počasí je ale stále slunečné a vládne bezvětří.

První odpočinek jsem si dal u turistické chaty Jelenka. 1200 metrů výškových už je znát. Jsou zde nádherné výhledy do KRNAP. Nedoporučuji zde chodit mimo cesty. Bylo zde cca 50 cm sněhu a já si to vyzkoušel při pořizování fotek. Místy jsem se bořil do sněhu až po pas. Teď teprve jsem pocítil sílu zimní přírody na vlastní kůži. Boty jsem měl sice do terénu ale jen pod kotníkové. Od té doby mokré nohy. Blbá kombinace před konečným výstupem. Na rozcestí u Jelenky jsem naposled na dlouhou dobu viděl více lidí pohromadě. Následující výstup na Sněžku mě míjeli pouze dva lyžaři, s kterými jsem se v podstatě střídal v odpočinkových bodech.

Pokračoval jsem po cestě Česko-polského přátelství přes Svorovou horu (1411 m). Zde se počasí začalo výrazně měnit. Stále bylo slunečno, ale začal foukat vítr a už pořádně mrzlo. Asi po kilometru jsem došel na vyhlídkové místo, odkud je vidět polské město Karpacz. Vyhlídkové místo bylo v době mé návštěvy značně poničeno a vzhledem k silnému větru jsem se na něj neodvážil. Upřímně jsem měl strach, aby mě vítr nesfoukl z vyhlídky dolů do údolí – a to píšu zcela bez nadsázky.

Poslední úsek cesty jsem absolvoval po Jubilejní cestě. Vítr zde již foukal o intenzitě vichřice a zde jsem si sáhl na dno svých fyzických možností. Cesta byla sice hezky vyšlapaná, ale byla zmrzlá a místy zavátá sněhem. Velmi mi pomohlo tyčové značení, abych nesešel z cesty. Musel jsem změnit i styl chůze, poslední stovky metrů jsem šel jako lyžař upravující sjezdovku. K Poštovně na vrcholu Sněžky jsem se vydrápal doslova po čtyřech. Překvapil mě vítr, který zde výrazně zesílil a v nárazech atakoval sílu orkánu. Pár lidí si nahoře dělalo selfie, já měl problém pořídit fotky okolí.

Na Poštovně jsem si dal občerstvení a byl jsem rád, že jsem v suchu a teplu ukrytý před větrem a mrazem .Na Poštovně mají šikovný monitor, kde se dozvíte teplotu, rychlost větru a informace o provozu lanovky. Můj původní plán byl jet lanovkou dolů ale bohužel vítr nepřestával, tak lanová dráha byla provozuschopná jen po Růžovou horu. Nezbývalo mi nic jiného než sejít Sněžku pěkně po svých. Na radu obsluhy Poštovny jsem šel po žluté turistické trase, kterou prý zvládají i děti. Můj další cíl byl Dolní Malá Úpa - Spálený Mlýn. Odsud na parkoviště v Horní Malé Úpě. Po cestě dolů jsem bohužel špatně odbočil a cestu si tak zkomplikoval.

Ze Sněžky jsem šel po žluté trase, přes Růžovou horu a okolo Portášovy boudy. Hned pod vrcholem Sněžky byla cesta velmi špatně schůdná a někteří lidé volili sjezd po zadku až do nižších míst .Viděl jsem zde i rodiny s dětmi, které jsem obdivoval. Vyžaduje to jistě velkou odvahu a motivaci.

Od zastávky lanovky na Růžové hoře se počasí umoudřilo a vítr se změnil ve vánek. Šlo se pohodově, cesta byla široká a udržovaná až k Portášovým boudám. Po cestě jsem fotil okolí Sněžky při západu slunce. Tma rychle přicházela a já věděl, že za světla do cíle nedojdu. A možná kvůli té tmě jsem udělal následující chybu. U Portášových boud jsem neodbočil na Pěnkavčí cestu, jak jsem měl. Místo toho jsem dál pokračoval po žluté. Mobilní signál zde nebyl, tak jsem cestu do Spáleného Mlýna jen odhadoval. Odbočku u Portášovy boudy jsem podle mého přehlédl. Věřím, že tam musel být ukazatel. Prošel jsem kolem skiareálu Pěnkavčí vrch a Janových boud. Tento úsek byl opravdu zážitek. Sníh tu byl mokrý a těžký, celý kilometr jsem se bořil po kolena do sněhu. Nevhodné boty opět okusily drsnou přírodu a já také. Myslím že jsem i několikrát sešel z cesty.

Okolo Červeného vrchu jsem prošel už po dobře upravené cestě, kde byly i stopy od automobilů. Dorazil jsem na autobusovou zastávku u Rybárny. Tady jsem si odpočinul a zjistil, že už je to vymoženost civilizace - mobilní internet. Po kontrole mobilních map jsem se zhrozil, od svého cíle jsem uhnul o 3 km. K tomu dalších 5 km na parkoviště a na to už jsem se necítil. Byla už tma, zásoby proviantu žádné, mokré a zmrzlé nohy, a to mě ještě čekala 2 hodiny cesta autem. Nebyl důvod si hrát na hrdinu, zavolal jsem si taxi a nechal se svézt na parkoviště jako král.

Výlet na Sněžku se mi líbil. Měl jsem ze sebe dobrý pocit, že jsem naší nejvyšší horu pokořil. Plánuji navštívit Sněžku opět a pokud to bude v zimě, tak přípravu rozhodně už nepodcením.

Sněžka se poslední dobou stala takovým turistickým Václavákem, hlavně v letním období. Každopádně v zimě nedoporučuji královnu našich hor podceňovat, protože když chce, umí pěkně kousat.

Výstupy na Sněžku - seznam cest jak na Sněžku - zde jsem čerpal inspiraci.