Po stopách nejen Mšenských Pokliček

Mšenské Pokličky jsou nesporně mezi nejproslulejšími skalními útvary v Kokořínsku. Díky svému unikátnímu tvaru jsou často vyhledávaným motivem fotografů.

Skalní útvary Pokličky jsou tvořeny třemi vrstvami. Základem je pískovec s relativně odolným křemitým tmelem. Na něj navazuje vrstva pískovce s hlinitým tmelem, která je nejvíce náchylná ke zvětrávání. A nejodolnější je samotná „poklice“ tvořená pískovcem s příměsí železitého tmelu-tolik část informací z informační cedule u Pokliček.

Lesní parkoviště u Pokliček má kapacitu pro zhruba 10-15 aut a parkovné činí 10 Kč za hodinu nebo 100 Kč za celý den. Ačkoliv je již listopad, bylo zde poměrně hodně lidí, ale podařilo se mi najít jedno volné místo. Bylo to, jako by na mě to místo čekalo.

Hned naproti parkovišti je takzvaný Skalní byt. Skála, ve které je vytesán tento byt, vzbuzuje zvláštní dojem. Lidé z minulosti museli vynaložit nemalé úsilí na jeho vytvoření. Preciznost tesání do skály je pozoruhodná, a s některými úpravami by se zde dalo žít i dnes. V oblasti Kokořínska se nachází několik takových objektů, a podle místních informací byly některé obývány až do konce 20. století.

Od rozcestníku, kde se kříží žlutá a modrá turistická stezka, jsem pokračoval po modré směrem k Pokličkám. Tato modrá trasa, známá jako Droužkovská cesta, vás zavede až k Průsečné skále.

Pokličky jsou fascinující jak svým vznikem, tak svým vzhledem. Nicméně jsem byl zklamán jejich velikostí, protože ve skutečnosti patří mezi menší skalní útvary v tomto okolí. K Pokličkám vede několik schodů a je to docela náročný výstup. Po zdolání všech schodů se vám otevře pohled na Pokličky a okolí, přesně takový, jaký znáte z fotografií. Je zde možnost si sednout a něco si zakousnout. Já jsem však pokračoval po Droužkovské cestě a zjistil, že z mého pohledu existují místa zajímavější než Pokličky.

Droužkovská cesta mi poskytla nenáročnou část mého listopadového výletu. Cesta je dost široká a vede starobylým lesem známým jako Droužkov. Pokud se odvážíte sejít z hlavní trasy, objevíte skály s neobvyklými jmény: Bezhlavý myslivec, Kuloštítník, Hejkal… Po modré značce Droužkovské cesty jsem došel k formacím Obří hlava a Žába, kde jsem s trochou fantazie rozpoznal zábavný původ jejich jmen. Asi o 200 metrů dál jsem prošel Průsečnou skálou, která je zajímavá svým pravděpodobným vznikem vytesáním cesty do skály během třicetileté války pro vojenské účely.

Slunce začalo zapadat, tak jsem se vydal rychle po žluté zpět na parkoviště. Tento úsek cesty jsem procházel v podstatě celou dobu jednou obrovskou roklí. První rokle s poetickým názvem Močidla je tedy opravdu impozantní a kvůli okolním věžovitým skalám sem neproniká ani moc slunečního světla.

Apatyka je název druhé rokle, kterou jsem si šel prohlédnout. Tato soutěska byla pojmenována podle léčivých rostlin, které se zde občas objevují. Její zajímavou vlastností je, že i během teplého letního počasí dokáže udržet teplotu mezi 12 a 13 stupni Celsia. Těším se na léto, kdy si tuto unikátní charakteristiku rokle vyzkouším na vlastní kůži.

Poslední část cesty bych přirovnal k cestě do pravěku. Okolí žluté věže působí, jako by bylo vytrženo přímo z doby dinosaurů. Během západu slunce zde skály zářily oranžovými odstíny, připomínající scény z filmů o dinosaurech. Představa, že toto všechno bylo kdysi dávno pod vodou, celý zážitek jen umocní. Mě osobně toto místo hodně zaujalo, troufnu si říct, že víc, jak samotné Pokličky.

Pokud plánujete návštěvu Pokliček, nevynechejte na cestě zpět k parkovišti Apatyku a Močidla, stejně jako okolí Žluté věže. Jsou to místa, která rozhodně stojí za vidění.