Článek
Tuzemská literární scéna rozhodně netrpí nedostatkem mladých talentovaných autorek. Jednou z výrazných tváří nové generace je i Denisa Havlíčková, která loni zaujala čtenáře i recenzenty svým debutovým thrillerem Sociopat, vydaným pod pseudonymem D. B. Peck. Její prvotina si rychle získala pozornost pro svou temnou atmosféru a propracovanou psychologii postav.
Nyní Denisa přichází s novinkou s poetickým, ale zároveň mrazivým názvem Život aneb Na konci stejně všichni umřou, která vyjde už za několik týdnů. A právě to byl ideální důvod, proč si s autorkou popovídat — nejen o chystané knize, ale i o jejím tvůrčím procesu, inspiraci, oblíbených knihách anebo významu jejího pseudonymu. Denisa se umí rozpovídat, a tak věřím, že si tento rozhovor užijete stejně jako já.
1) Co vás přivedlo k psaní a proč jste si zvolila právě pseudonym D. B. Peck?
Já si myslím, že psaní si mě našlo samo a už se nepustilo. Jednoho dne se mi zdál zajímavý sen a celý den jsem na něj nemohla přestat myslet. Doplňovala jsem chybějící části a vytvářela příběh. Tak jsem si sepsala první nápad, pak druhý a najednou jsem přemýšlela nad tím, co kdybych to zkusila rozepsat. Od té doby se mi trochu změnila chemie mozku a nedokážu přemýšlet jinak než v příbězích. Ať už dělám cokoliv, na pozadí myšlenek mi běží nějaký příběh, do kterého se pomalu nořím hlouběji a hlouběji, až mi nedá spát a musím začít psát.
Můj pseudonym vyplynul z rodinného jména. Mamka se za svobodna jmenovala Peck, babička se jmenuje Peck, můj strýc a jeho rodina také. Řekla jsem si, že je to až moc hezké příjmení na to, aby se vytratilo, jakmile se moje sestřenky ožení. Pokračuji tedy v tradici. A pak tedy D. jako Denisa a B. jako Barbora - mé křestní jméno.
2) Jaký je váš tvůrčí proces? Píšete podle plánu, nebo se necháváte unášet dějem?
Vždy to začíná tak, že se pokusím vytvořit si plán. Vymyslím si začátek a konec, sepíšu pár důležitých scén, které by v knize měly zaznít a pak se pustím do psaní, protože už to nevydržím. Během první kapitoly zjistím, že ten plán nemohl obstát a zanevřu na něj. Mé knihy prostě vznikají postupně. Čím déle je píšu a poznávám postavy, tím více chápu, jak by se v dané situaci zachovaly a nemohu jim pak vnutit reakce, které by jejich charakter nedovoloval. Myslím, že by to ani čtenářům nesedělo a vytrhla bych je tím z děje.
Každopádně jsem přešla na psaní první verze knihy rukou, aby mě to donutilo scény víc přepisovat a upravovat. Občas mám tendence k lenosti a i když se mi nelíbí, co jsem napsala, nechce se mi do přepisování. Takhle budu muset, jinak se má kniha nedostane do elektronické verze a nikdo si ji nepřečte. To je pro mě dostatečná motivace.
3) Co pro vás osobně znamená psaní? Je to forma terapie, ventil, nebo spíš způsob, jak sdílet příběhy, které by jinak zůstaly nevyslovené?
Psaní mi doslova zachránilo život. Vím, že to zní jako klišé, ale zvednout pero a psát mě napadlo v mém nejtemnějším období. Chodila jsem k psychiatrovi a na terapie, ale nic mi nepomohlo tolik, jako psaní. Sociopat byl hodně osobní. Vypisovala jsem se ze všeho, co jsem se bála říct nahlas. A dalo mi to smysl v životě, který mi ho již nedával. Znáte to, že občas začnete dělat něco, co dává smysl i na hlubší úrovni vnímání. Prostě to zaklapne na místo a v tu chvíli víte, že tak to mělo být.
4) Sociopat – vaše debutová kniha sbírala vcelku pozitivní ohlasy. Jak vás napadlo napsat thriller, který se bude točit okolo sociopata? Odkud jste vzala inspiraci k napsáni postavy Emmy? Setkala jste se v osobním životě se sociopatem?
Když jsem ho začala psát, byla jsem právě v tom špatném období, kdy jsem emočně otupěla. Žádná radost, žádný smutek, prostě nic. Na terapii jsem se ptala, jestli by to mohla být nějaká porucha osobnosti. Na to mi řekli, že to bych neměla žádné emoce už od narození. Narodila bych se bez příslušných center v mozku. To mi vnuklo myšlenku. Co kdyby někdo vypnul emoce právě kvůli svému životu? Možná byl předtím empatický až moc, ale život se s ním nemazlil, a tak se stvořila Emma. Takže asi sociopatem v otázce jsem byla já, ale zbytek příběhu se vymyslel až v průběhu psaní.
5) Blíží se vydání vaší nové knihy s osobitým názvem Život aneb Na konci stejně všichni umřou. Můžete ji čtenářům více přiblížit? Jak vás napadl název?
Já si snad budu muset začít sepisovat i myšlenkové procesy, protože jsem musela hodně vzpomínat na začátky, abych dala dohromady odpověď :D. Začalo to tak, že jsem si přečetla knihu Oba na konci zemřou od Adama Silvery a byla jsem zklamaná z toho, že to bylo úplně jiné, než jsem čekala. Dobré ale jiné. Líbila se mi myšlenka té knihy. Čtenář by od začátku věděl, že na konci všichni zemřou. Přijde mi to jako krásná analogie života. Všichni víme, že se smrti nevyhneme, ale snažíme se dělat, že to tak není.
Tahle kniha vlastně začíná epilogem, který je vyprávěn z pohledu hrobníka, který se dozvídá o tom, že se stala nějaká tragédie a že musí začít kopat hroby. Zbytek knihy vypráví příběhy velmi odlišných lidí, které život zavede ve stejnou dobu na stejné místo. Když jsem posílala nástin děje nakladatelství, nevěděli, co si pod tím představit, tak se mi to snad teď povedlo lépe. Nevěděli, jak ze čtyř hlavních postav poskládám děj, který bude dávat smysl, ale myslím, že nakonec se to skvěle protnulo.
6) Vaše knihy se dotýkají temnějších stránek lidské psychiky. Baví vás jako autorku spíš znepokojivé příběhy, nebo vás láká i něco odlehčenějšího?
Mé kořeny jsou ve světě fantasy. Tenhle žánr je mým nejoblíbenějším a nejvíce mě formoval. Taková byla i má první kniha, kterou jsem kdy začala psát, ale příběhy o lidské psychice byly neodkladnější. Psala jsem o magii a o dracích, ale mé myšlenky se stáčely k Sociopatovi tak často, až jsem musela vzdát pokusy a vydat se druhou cestou. Ale není to jediný žánr, do kterého se chci pouštět. Mám rozpracovanou celou sérii odlehčenějších knih, ale jakmile je začnu psát, v příběhu někdo omylem zemře. Asi ze sebe nejdřív potřebuji dostat to temno, a pak se k nim vrátím.
7) Jaké máte očekávání ohledně nové knihy?
Má očekávání? Nobelova cena. Minimálně 😀. Dělám si srandu. Nemám žádná očekávání. Přála bych si to, co každý autor. Aby si kniha našla své publikum. Aby si ji někdo přečetl. A aby si po jejím přečtení uvědomil, že vážně můžeme zemřít kdykoliv. Málokdo z nás svůj život doopravdy žije, zbytečně ho zahazujeme a tahle kniha se tohoto tématu dotýká.
8) Podle vašeho životopisu ráda čtete. Dokážete vyjmenovat vaše nejoblíbenější tituly?
Kolik máme času? Bude to na dlouho.
Různé knihy jsou různě důležité v různých fázích života. Je těžké určit ty nejoblíbenější, když některé jejich části mě doslova formovaly, ale zbytek knihy nestál ani za hodnocení.
Uvedu pár takových příkladů: Christopher Paolini, J. R. R. Tolkien, Sarah J Maas, Robert Jordan, Brandon Sanderson – fantasy autoři, kteří v mém dětství rozvíjeli mou představivost, a jakákoliv kniha od nich stojí za přečtení, pokud se chcete na chvíli vytratit z reality.
Lolita od Nabokova – Tuhle knihu jsem po prvním přečtení nesnášela, protože jsem byla moc mladá na to, abych ji pochopila. Pak jsem si ji přečetla znovu a zjistila jsem, že Nabokov není jen hovado za to, že vůbec nad těmihle věcmi přemýšlí, ale že Lolita má hlubší smysl a to, že se o tak hrozných tématech píše, neznamená, že to je automaticky příšerná kniha. Knihy reflektují společnost a bohužel i tohle k ní patří.
Kde zpívají raci od Delie Owens – Úžasná kniha.
Jsou světla, která nevidíme od Anthonyho Doerra – Knihy z válečné doby moc nevyhledávám, ale omylem se mi dostala do ruky a ještě léta po přečtení na ni vzpomínám.
Zločin a trest od Dostojevského – Tahle kniha mě nasměrovala směrem k psychologickým románům. Fascinovalo mě, jak se dokázal sám psychicky rozložit, i když si vraždu plánoval. Výčitky, svědomí a emoce.
Mám spousty a spousty dalších knih, které bych vám vnutila k přečtení (moji kamarádi vědí, že to ráda dělám a odjíždí ode mě s hromadami), ale každý máme jiný vkus. Stejná kniha na nás zapůsobí jinak podle toho, v jakém rozpoložení zrovna jsme, tak doporučuji jen číst a číst a číst!
9) Ovlivnil vás některý spisovatel ve vaší tvorbě?
Každý trochu a zároveň žádný pořádně. Když mám čas, dívám se na denní rutiny slavných spisovatelů (to je má momentální obsese) a postupně zjišťuji, co by pro mě mohlo fungovat a co ne. Jsem zatím autor v plenkách a na svou rutinu jsem ještě nepřišla, ale pokud budu mít někdy možnost živit se pouze psaním, popřemýšlím nad tím víc. Zatím knihy vznikají za pochodu. Píšu, když mám zrovna chvíli čas v práci, nebo se probudím příliš brzy. Snažím se do toho dát vše, ale pravda je taková, že to je jen mé hobby, kterému věnuji víc pozornosti než by bylo zdrávo.
10) Na závěr nesmí chybět klasická otázka. Jaké máte plány do budoucna? Už vzniká nějaký nový počin nebo si prozatím dáváte autorskou pauzu?
Plánů do budoucna mám nepřeberné množství. Spousta knih už je vymyšlená a rozepsaná, ale začínám mít jasno, který příběh bude ten další a musím říct, že to stále nebude odlehčená kniha. To, nad čím teď přemýšlím, bude psychicky náročné napsat i přečíst, ale snad ta následující už bude veselejší. Držte mi palce. :)
