Článek
Hon na čarodějnice je v podstatě historický akt, který se konal v období od 15. do 18. století a byl prováděn katolickými, později i protestantskými vrchnostmi. Šlo o trestní jednání proti čarodějnicím, kouzelníkům nebo mágům. Kořeny samotného pronásledování čarodějnic ovšem sahají mnohem hlouběji do starověku, kdy lidé věřili, že čarodějnice dokážou létat, měnit se v lasičky, zastavit vítr nebo posednout mrtvé. Čarodějnictví se v té době řadilo k nejtěžším zločinům. Trestem pro lidi, kteří byli z čarodějnictví obviněni, bylo nejčastěji ukamenování, naražení na kůl nebo utopení. Až později se začal jako trest používat oheň – tedy upálení.
Historie čarodějnic
Pokud se ohlédneme daleko do historie, najdeme zmínky o čarodějnictví už v 11.století. V tu dobu lidé vinili čarodějnice z horkého počasí způsobujícího veliké sucho, tudíž i špatnou úrodu. Také byl v tuto dobu velký výskyt morové nákazy, a tak i z té byly obviněny právě čarodějnice. Tady je potřeba zmínit, že mnohdy byly jako čarodějnice osočeny právě ženy, které se snažily lidem pomoci - léčit je. V tom případě skvěle platilo rčení „pro dobrotu na žebrotu“. V této době však tresty nebyly tak kruté, jako později a údajné čarodějnice byly trestány většinou jen exkomunikací, což byla jakási forma vyloučení ze společenství církve, tedy i společnosti.
Ke změně dochází v okamžiku, kdy se ve 13.století s čarodějnictvím začalo nakládat jako s kacířstvím, což můžeme definovat jako kritický postoj vůči církvi. V tomto období pak došlo k prvním procesům, kdy byly čarodějnice trestány smrtí a jejich okolí bylo pak bedlivě sledováno a začalo tedy docházet k jakémusi pronásledování čarodějnic. Ke konci 14. století pak začala vznikat inkvizice, což byla jakási právní instituce církve, která měla za úkol vypořádat se s kacířstvím a tím započaly i takzvané hony na čarodějnice. Právě inkvizice měla za cíl údajné čarodějnice mučit, mnohdy tak bolestivě, že skončily mrtvé nebo se v zoufalství doznaly a zemřely později tak či tak.
Přesuňme se do 15. století, které bylo pro čarodějnictví i čarodějnice samotné velmi nepřejícné. V roce 1484 inkvizici podpořil sám papež, čímž vznikla rozsáhlá skupina, která čarodějnice pronásledovala. Na základě jakéhosi vypozorovaného vzorce byla sepsána kniha, která měla na vnímání čarodějnictví veliký vliv. Uvádělo se v ní například, jak taková čarodějnice vypadá a jako hlavní poznávací znamení sloužila čarodějnická znaménka. Údajně měla sloužit k tomu, aby démon, kterému čarodějnice sloužila mohl právě tímto znaménkem nasávat její krev a sílit. Díky knize přibylo udavačů a tak se vězení a mučírny plnily čarodějnicemi velice rychle.
Největší vrchol v čarodějnictví však nastal v 16. století. Tady doplním, že v existenci čarodějnic například věřil i Martin Luther či jiní reformátoři. Pokud člověk v této době i jakkoli málo odpovídal popisům čarodějnic, byl tak jako v předchozím století mučen a následně upálen či jinak popraven. V našich končinách zastavila pronásledování čarodějnic až Marie Terezie, někdy v polovině 17. století.
Čarodějky ze Salemu
Když se podíváme do světa, nejznámějším případem s čarodějnicemi bude pro mnohé z vás takzvaný Salemský proces. Pro zajímavost, v roce 2009 vyšla kniha Čarodějky ze Salemu, která čerpá ze skutečných událostí, ale u nás je známější spíše stejnojmenný film. Salem je ale zmiňován v mnoha dalších filmech s touhle tématikou. Salemský proces byl jedním z mála případů honu na čarodějnice v Americe, konkrétně v Massechusetts a zemřelo při něm 20 lidí. Stalo se tak v roce 1692, tedy v době kdy u nás procesy byly již zastaveny. Vše se odehrálo v městečku Salem, podle nějž byl proces i pojmenován. V té době v městečku žilo hodně evropských imigrantů, kteří byli ovlivněni dobovými mýty i kulturou. V době před procesem se na území vyskytovala epidemie neštovic a navíc i velká zima, což pravděpodobně urychlilo šíření názoru, že je město ovládané čarodějnicemi.
Na začátku všeho najdeme dvě děvčata, Elizabeth a Abigail, které začaly dostávat nevysvětlitelné záchvaty. Lékař, který byl k dívkám přivolán, usoudil, že trpí pod vlivem čarodějnických kleteb. Pod nátlakem lékaře a jejich rodičů pak dívky označily osoby, které údajně způsobily jejich utrpení. Obviněné byly tři ženy z nižší společenské třídy a při vyšetřování a následném mučení se začaly přiznávat i obviňovat další a další obyvatele. Většinou se jednalo o ženy středního věku, několik mužů, ale výjimkou nebyly ani obviněné malé děti. Během následujících měsíců se na seznam obviněných satanistů dostalo až 150 jmen z města i blízkého okolí. V červnu 1692 se pak sešel v městečku soud, aby soudil obviněné. První na řadě byla jistá Bridget Bishopová, která byla obviněna největším počtem lidí. Bohužel pro ni, byla známá svou pochybnou pověstí, častou návštěvou taverny, oblékala se prý velice nápadně, a navíc byla již potřetí vdaná. Navzdory svému tvrzení o nevinnosti byla shledána vinnou a pověšena. Spolu s ní bylo pak obviněno dalších 13 lidí.
Čarodějnictví u nás
Co se Česka týče, byly zde procesy docela ojedinělé. Jediným územím, které významně postihly, bylo Jesenicko a Šumpersko. Během 17.století zde bylo upáleno kolem dvou set lidí. Ovšem pokud bychom do počtu zahrnuli celé území dnešní České republiky, dopočítali bychom se k téměř pěti stům obětí. V předchozím povídáním jsme už nastínili, že z čarodějnictví byli nařčeni lidé, kteří se druhým snažili pomoct. Ani tady u nás tomu nebylo jinak. Byla zde součástí života jakási taková lidová magie, ve které v dnešní době vidíme léčbu kořenářek či porodních báb. Ve chvíli, kdy se těmito praktikami zabýval někdo příliš dlouho, byl nařknut z magických obřadů, a tím se rozběhlo vyšetřování, které téměř ve všech případech končilo upálením na hranici. Tady je ještě důležité podotknout, že v té době bylo na upálení nahlíženo jinak, a to ne jako na trest, ale tak, že se duše takovéto usvědčené čarodějnice právě v hořící hranici očistí od hříchů a černé magie. Proto byly i jinak popravené čarodějnice po smrti spalovány na hranicích.
První známý případ procesu na Jesenicku odstartovalo obvinění manželky jednoho z místních pastýřů. Jmenovala se Barbora Schmiedová. Z čarodějnictví ji obvinil její vlastní manžel, když ležel na smrtelné posteli. Muž tvrdil, že mu jeho žena podávala otrávený sýr a přivolala na něj nemoc. Prý právě díky ní teď umíral. Dále prý způsobila hynutí krav a obvinil ji i ze žhářství. Právě proto, že byl muž na smrtelné posteli, bylo jeho tvrzení bráno velice vážně. Žena byla ihned zatčena a z čarodějnictví obviněna. Byla podrobena výslechu, včetně tortury. Při prvním výslechu vše popřela, když se ale mučení stávalo horším a horším, doznala se, že zapálila jeden z domů v okolí, že svému manželovi podala otrávené jídlo. Přiznala se, že otrávila dobytek všem ze vsi, že z vody z potoka stlouká čarodějné máslo a že se účastnila sabatů. Také prý z rozemletých ropuch vyráběla mast, kterou se mazala. Během procesu vyjmenovala dalších pět osob, které jí při čarování měly údajně pomáhat. Proces se skupinou žen trval asi půl roku a nakonec se z Barbory, po tom všem mučení, stala lidská troska na pokraji šílenství. Jednu z jejích přítelkyň pak našli v kobce mrtvou se zlomeným vazem. Jak proces skončil se neví, protože se nedochoval žádný rozsudek, nicméně je asi jasné, že nežila šťastně po zbytek života.
Druhý známý příběh je o chudé ženě, jejíž kráva onemocněla a nedojila mléko. V té době to byl samozřejmě veliký problém a proto se žena obrátila na kořenářku. Ta jí poradila, aby krávě dala hostii. Žena tedy při nejbližší mši po přijímání hostii vyplivla do připraveného ubrousku, aby ji později dala své krávě. Při vyplivnutí hostie ji však viděl ministrant, který vše prozradil knězi. Kněz žene uložil trest v podobě pokání a propustil ji. Bohužel to tím ale neskončilo. O ženu i kořenářku, která jí léčbu hostií poradila, se začala zajímat inkvizice a obě byly nařčeny z čarodějnictví. Všem je asi jasné, jak i tento příběh skončil.
Dalším známým procesem byl případ rodiny Gottwaldovy, kdy byli vyšetřování jak Kašpar Gottwald, jeho manželka Anna Stenzelová, tak i jejich dcera Rozina. Zde se jednalo o poslední doložený případ obvinění a upálení. Procesy na Jesenicku byly velmi brutální a co se obětí týče, překonaly všechny podobné incidenty na území v té době.
Do dnešních dní se na čarodějnické běsnění dochovalo jen velmi málo památek. Nejnázornější z nich je Expozice čarodějných procesů ve vlastivědném muzeu Jesenicka, kde najdeme kopie listin i repliky dobových mučících nástrojů.
Brutální metody
A když už jsme u těch mučících nástrojů, něco málo si povíme i o nich. U nás se nejčastěji používal skřipec. Určitě jste ho viděli ve filmech nebo třeba v muzeu. Jde o jakýsi žebřík, na který je člověk přivázán za ruce. Nohy pak byly přivázány k mechanizmu, který je dokázal táhnout. Docházelo tak k natahování těla do doby, než byly končetiny vykloubeny, v krajním případě odtrženy od těla. Další z nástrojů, které určitě všichni známe jsou palečnice. Používaly se k drcení prstů. Šlo o šroubový lis, vlastně dvě destičky, mezi které se vložily prsty a pomocí šroubu je inkvizitor utahoval. Často byl používán také ordál. V tomhle případě nejde přímo o mučící nástroj, ale spíše o způsob mučení. Osoba byla přivázána k židli (často obestavěné klecí), se kterou byla potopena do vody. Nejčastěji byly čarodějnice spouštěny z mostů do řek. Pokud se žena utopila, byla shledána nevinnou. Naopak, pokud topení přežila, byla obviněna z čarodějnictví a v takovém případě ji pak čekalo upálení.
Mučících nástrojů bylo samozřejmě mnohem víc. Používala se například španělská bota, což jsou jakési dvě utahovací čelisti, zevnitř opatřeny hroty. Konstrukce se navlékla na nohu a postupným utahováním se do nohy ostré hroty bořily. V západní Evropě byla k mučení vynalezena železná panna. To byla dřevěná nebo kovová konstrukce těsně obtahující celé tělo a zevnitř pobitá hřeby. Do ní se pak čarodějnice měla zavřít. Nedochovaly se ovšem žádné listiny, které by tento způsob mučení potvrdily. Pak je určitě potřeba zmínit ještě mučení krysami. V tomto případě byl člověk svázán a zavřen do bedny plné krys. Vyhladovělé krysy pak člověka požíraly zaživa.
Procesy jsou někde stále aktuální
Myslím, že po tom všem, co jsme si tady teď řekli, je potřeba zmínit i to, že čarodějnické procesy nejsou výjimkou ani ve 21. století. V Saudské Arábii se dodnes trestá čarodějnictví smrtí. Není to ovšem jediná země, kde tomu tak je, a tak se k ilegálnímu pronásledování a lynčování čarodějnic hlásí například Nigérie, Kamerun, Indie, Nepál nebo Haiti.
Proč pálíme čarodějnice i nyní?
Na závěr je potřeba říct, jak u nás vlastně zvyk pálení čarodějnic vznikl a proč v dnešní době opět ožívá. Pálení čarodějnic probíhá v noci ze 30.dubna na 1.květen. Je to den mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem. Letní slunovrat znamená příchod nového života, naději a čistotu. A aby mohl slunovrat nastat, chránili se lidé proti magickým silám a zlu poslední dubnovou noc právě tím, že na kopcích kolem vesnic pálili ohně, jejichž dým měl od tamních obyvatel odehnat zlo a vše špatné. Někteří lidé, kteří věřili na očistné účinky ohně, jej přeskakovali, jiní házeli do vzduchu zapálená košťata a odháněli od sebe vše zlé. Někde se pak lidé před zlem chránili tím, že zlo samotné, tedy čarodějnici vyrobenou z látky nebo slámy, na hranici upalovali. Tradice do Česka doputovala nejspíš z Německa, kde je pálení čarodějnic známé pod názvem Valpružina noc. Tradice pálení ohňů u nás byla dlouho zakázána, jakožto pověrečná praktika. Během komunistického režimu se tento zvyk pálení čarodějnic pokusili dokonce přejmenovat na ,,vatry míru,, a protože to lidé takto oslavovat nechtěli, zvyk na mnoha místech zanikl. V posledních letech ovšem tradice znovu ožívá, hlavně jako komunitní sešlost.
Zdroje:
