Článek
Palác šupinatých koček Jarmily Kašparové sice vyšel už loni, ale přesto si zaslouží pozornost. Ostatně nebylo náhodou, že se dostal mezi nominace na cenu Magnesia Litera.
Jak praví anotace, jde o sci-fi román o hledání sebevědomí a palácových intrikách. Já osobně bych ale doplnil, že ačkoliv se jedná o science fiction, má román velmi výrazný fantasy nádech. Na jedné planetě stojí palác velký jako svět – cesta z jednoho konce na druhý trvá celý den. Za jeho zdmi číhá smrt… nejspíš. Nikdo se totiž odtamtud nikdy nevrátil, takže tam něco číhat musí. Proto je nejkrutějším trestem právě vyhoštění.
Kdo zabil cinšára?
Kdosi zavraždil cinšára, vládce světa. Dvořané i cupiti truchlí a radní se pouštějí do hledání pravdy. Chodbami paláce se plíží neznámý vrah a někdo si náhle vzpomene: Neměl cinšár dceru z prvního manželství? Její matku kdysi zapudil a spolu s ní vyhnal i dítě. To děvče… jak že se vlastně jmenuje? Není už náhodou plnoleté?
Bekh, která od své matky celý život slýchá, že je naprosto neschopná, se ze dne na den stává dědičkou trůnu a zároveň hlavní podezřelou z vraždy. Musí proto zjistit, komu může věřit, aby očistila své jméno, ale také dokázala, že je hodna vládnout paláci, v němž není o intriky, zradu a zákulisní hry nouze. Podaří se jí přežít spleť spiknutí a usednout na trůn? To vědí jen šupinaté kočky, skutečné vládkyně paláce. Neříkejte, že vás tahle anotace alespoň trochu nenalákala.
Neobvyklý zážitek
Nečekejte žádnou strhující akci ani napětí, při kterém budete trnout hrůzou. Místo toho dostanete hluboký, emocemi prostoupený a velmi promyšlený příběh s neobyčejnou atmosférou. Tempo vyprávění je poměrně pomalé, místy až rozvláčné, ale vlastně to dokonale ladí s celkovým charakterem knihy. Přiznám se, že jsem měl občas tendenci román odložit, protože mě některé pasáže až nudily. Pokud jste tedy zvyklí na svižné příběhy, v nichž se neustále něco děje, tady možná narazíte. Jestli však máte rádi pomalu plynoucí, atmosférické vyprávění, které si dává na čas, budete ve svém živlu. Ocenit musím také povedeně napsané postavy, které působí uvěřitelně a mají dostatek prostoru k rozvoji.
Velkou pochvalu si zaslouží autorčina práce s jazykem. Hravě si pohrává se slovy, vytváří zajímavá slovní spojení i novotvary a její styl je místy až překvapivě květnatý. Opravdu smekám. Musím ale přiznat, že zpočátku jsem si na její způsob psaní chvíli zvykal. Jakmile jsem se však naladil na stejnou vlnu, přestal jsem to vnímat a jazyk se stal jednou z nejsilnějších stránek celé knihy. Pro všechny případy navíc na konci najdete praktický slovníček pojmů.
V souvislosti s Palácem šupinatých koček se často zmiňuje román Zimní císař od Katherine Addison, a to kvůli údajné výrazné podobnosti obou děl. Sama autorka se navíc netají tím, že je jeho velkou fanynkou. Já se k tomuto srovnání bohužel nemohu vyjádřit, protože jsem Zimního císaře zatím nečetl. Zároveň ale platí, že dvě knihy si mohou být v mnohém podobné, aniž by šlo o plagiátorství, takže bych v tomto směru žádné jednoznačné závěry nedělal.
Doporučení s „ale“
Shrnu-li to, Palác šupinatých koček je velice originální, neobyčejný a hluboký román, který se však nečte úplně snadno a vyžaduje čtenářovu plnou pozornost. Přiznávám, že více než pět set stran pro mě bylo místy skoro očistcem, ale nakonec jsem rád, že jsem knize dal šanci. Po delší době jsem totiž dostal skutečně nevšední literární zážitek, který ve mně ještě nějakou dobu dozníval. A i když jsem se s knihou občas pral, ve výsledku mě vlastně bavila. Pokud navíc patříte mezi milovníky koček, můžete si ke konečnému hodnocení připočítat ještě jeden bod navíc.
HODNOCENÍ: 7/10
