Článek
Jsou knihy, které člověk přečte takříkajíc jedním vrzem, a pak jsou takové literární počiny, které se s vámi táhnou dlouhé týdny. A to buď proto, že jsou extrémně dlouhé, jde o náročné čtení, nebo vás zkrátka nedokážou dostatečně vtáhnout. Dnes tu mám knihu, která částečně splňuje všechny tři atributy. Jedná se o titul Projektory německého spisovatele a scenáristy Clemense Meyera, který vyšel u nakladatelství Beta-Dobrovský.
Napříč Evropou i časem
Projektory sledují několik zdánlivě nesouvisejících příběhů, které se odehrávají v různých obdobích i na různých místech Evropy. Čtenář se postupně setkává s postavami poznamenanými válkou, politickými režimy, násilím i osobními tragédiemi. Jednotlivé dějové linky se prolínají napříč desetiletími a společně vytvářejí obraz kontinentu, jehož minulost se neustále promítá do přítomnosti.
Významnou roli hraje také svět filmu, zejména natáčení slavných mayovek v bývalé Jugoslávii. Filmová kulisa se stává místem, kde se střetává skutečnost s fikcí a kde se vedle sebe ocitají lidské sny, historické události i osobní vzpomínky. Vedle toho román zavádí čtenáře do poválečného Německa, na Balkán i do dalších evropských koutů a prostřednictvím množství postav ukazuje, jak se velké dějiny otiskují do obyčejných lidských osudů.
Organizovaný chaos
Bohužel, možná bohudík, nejde o jeden souvislý příběh, ale o rozsáhlou mozaiku, jejíž jednotlivé části do sebe postupně zapadají a vytvářejí mnohovrstevnatý obraz Evropy, paměti a lidských osudů. Ve výsledku to znamená nutnost se na text neustále soustředit, protože často zjistíte, že se ztrácíte a některé souvislosti vám unikají.
Nepomáhají tomu dlouhá souvětí, velké množství přímé řeči, časté skákání v čase i prostoru a další, jak já říkám, „prasárny“, které autor dělá proto, aby vás donutil knihu po pár desítkách stran odhodit do kouta a už se k ní nevrátit. Nutno dodat i to, že kniha má osm set stran a rozhodně nejde o žádného drobečka. Už recenzní výtisk ve mně vyvolal respekt, ale když dorazila finální verze v pevné vazbě, zíral jsem na pořádnou literární cihlu.
Možná se z mého dosavadního výkladu může zdát, že Projektory jsou jen obrovská bichle plná chaosu a nudy. Tak tomu ale není. Pokud zatnete zuby, uděláte si na čtení opravdový klid a budete si knihu rozumně dávkovat, odměnou vám bude vcelku zábavný a především neotřelý literární počin, který vám může i třeba rozšířit obzory.
Vždycky, když se nakonec prokoušu složitější knihou a výsledek stojí za to, říkám si, jestli to nešlo napsat přístupněji. A také přemýšlím, zda je ona složitost záměrem autora, nebo jen důsledkem jeho stylu. A nebo neschopnosti.
Jen pro trpělivé čtenáře
Co říct na závěr? Projektory rozhodně nejsou knihou pro každého. Text je náročný, místy chaotický a občas dokáže pořádně potrápit. Zvlášť ve chvíli, kdy se přestanete soustředit. V potaz je nutné brát i samotný rozsah – osm set stran ve velkém formátu dá zabrat i zkušenému čtenáři.
Když se však do knihy ponoříte, dostanete neobyčejný zážitek. Meyer vytvořil dílo, které není jednoduché, ale zároveň nabízí něco, co v běžné literatuře nenajdete každý den.
Takže máte se do Projektorů pustit, nebo ne? Záleží na vás, jaké máte nervy a chuť se příběhem prokousávat. Já jejich přečtení nakonec nelituji, ale podruhé už bych se do téhle cesty pravděpodobně nevydal.
HODNOCENÍ: 7/10
