Arnošt z Pardubic – muž, bez kterého by Karel IV. nebyl tím čím byl.

Jeho život stojí na hraně mezi světem víry a politikou, a v obou byl doma. Snad nejlépe ho vystihuje zápis z kroniky Františka Pražského: „Byl mužem míru a vzdělanosti, pokorný srdcem, tichý skutky a milosrdný k chudým Kristovým.“

Arnošt pocházel ze starého rodu drobné šlechty z Pardubic. Narodil se pravděpodobně v březnu roku 1297. Kronikář o něm píše prostě: „Byl Čechem, synem rytíře Arnošta z Pardubic, jinak z Hostýna u Českého Brodu.“ Dětství strávil právě v Kladsku, tehdy českém pohraničním městě s kulturním vlivem z Polska i Slezska. Tam získal první vzdělání u johanitů (řádu sv. Jana Jeruzalémského) při kostele sv. Jana. Už v dětství se projevil jako výjimečně nadaný žák, který vynikal pamětí a schopností řečnického projevu vlastnosti, které ho později přivedly k právu a teologii. Po základním vzdělání byl poslán na výchovu k benediktinům do Broumova, kteří tehdy patřili mezi nejvzdělanější klášterní komunity v Čechách. Tam se seznámil s církevní disciplínou, liturgií a latinským jazykem, což byla podmínka pro další studia. Na přelomu 20. a 30. let 14. století pokračoval ve studiu v pražských školách – pravděpodobně při kapitule sv. Víta, kde se vyučovala gramatika, logika a základy teologie.

Kolem roku 1328 odjel Arnošt do Itálie, kde strávil přibližně třináct let.
Studoval na univerzitách v Padově a Boloni, které byly tehdy nejprestižnější v Evropě.
Padova byla centrem teologického studia, Bologna byla kolébkou kanonického a civilního práva. V kronikách se výslovně píše, že: „V Bononském a Paduánském studiu po třináct let setrval a licenciátem se stal.“ To znamená, že získal titul licentiáta práv, dnešními slovy odpovídající doktorátu z církevního práva. Tím se stal jedním z nejvzdělanějších Čechů své doby a také jedním z mála, kteří dokončili zahraniční univerzitní studium. Kronika s úctou poznamenává, že ho „učenost nenafoukla pýchou, jak se mnohým stává, ale učinila ještě pokornějším

Během pobytu v Itálii se Arnošt seznámil s tehdy mladým Karlem Lucemburským, který zde pobýval jako vladařův syn. Setkali se pravděpodobně v Pise nebo v Padově kolem roku 1331. Arnošt se stal Karlovým duchovním rádcem a později i přítelem. Jejich spojení, trvalo celý život a pro Karla IV. bylo opravdovým požehnáním. Karel si jeho učenost i povahu nesmírně vážil. Později o něm řekl, že byl „muž učený, moudrý, zbožný a nade všechny upřímný“. Toto přátelství mělo zásadní vliv na směr českých dějin – bez Arnošta by Karlova světská i duchovní politika pravděpodobně nikdy nenabyla tak jasné podoby.

Po návratu do Čech byl Arnošt roku 1339 vysvěcen na kněze. Díky přímluvě markraběte Karla se stal členem svatovítské kapituly, a už o rok později, v roce 1340, převzal její vedení. Jako děkan kapituly si rychle vydobyl postavení jednoho z nejvýznamnějších kleriků v Českém království. Po smrti pražského biskupa Jana IV. z Dražic byl roku 1343, opět s Karlovou podporou, zvolen jeho nástupcem. Arnoštův rychlý vzestup vzbudil závist u některých církevních představitelů. Tento okamžik popisuje František Pražský v kronice velmi barvitě: „A ačkoli byla tato volba kanonická a stala se z božího vnuknutí, přece někteří z kapituly, odpůrci spravedlnosti a příznivci zvrácenosti, nehleděli na prospěch církve ani důstojnost zvolené osoby, a jako lišky vyly proti té volbě.“

Část svatovítské kapituly se postavila proti Arnoštově volbě a obrátila se přímo na papežskou kurii, kde dosáhla jejího zneplatnění. Papež Klement VI., ač blízký přítel markraběte Karla, tímto krokem jasně naznačil, že světská moc by neměla zasahovat do církevních záležitostí. Zároveň si však nepřál narušit vztahy s Lucemburky a osobu Arnošta z Pardubic nijak neodmítal. V duchu diplomatického kompromisu nakonec šalamounsky jmenoval pražským biskupem právě toho, kdo byl původně zvolen – Arnošta z Pardubic.

Papež Klement VI. byl další osobou, díky které Karel IV. dosáhl až na císařský titul. Vlastním jménem Pierre Roger pocházel z francouzského rodu z Limousinu. Byl mnichem benediktinského řádu, později profesorem teologie a učitelem na pařížské univerzitě, kde působil kolem roku 1320–1326. Karel IV. (tehdy ještě Václav Lucemburský) byl v mládí poslán do Francie, aby vyrůstal na dvoře krále Karla IV. Sličného, kde se měl vzdělat a osvojit francouzskou kulturu i diplomatické umění. Pobýval zde v letech 1323–1330, tedy mezi 7. a 14. rokem života. V té době byl Pierre Roger jedním z jeho učitelů a duchovních vychovatelů. Vyučoval ho filozofii, teologii a latinu, ale především ho vedl k pochopení francouzského modelu „křesťanského krále“, který Karel později napodoboval ve své české politice. Sám Karel IV. to potvrzuje ve své „Vita Caroli“: „Měl jsem učitele v umění teologickém, Pierra Rogera, jenž se později stal papežem Klementem VI., muže velmi moudrého a učeného.“

Rok 1344 znamenal zásadní zlom v dějinách české církve. Dne 30. dubna 1344 vydal papež Klement VI. v Avignonu bulu, kterou povýšil pražské biskupství na arcibiskupství a vyňal je z pravomoci mohučského metropolity. Tím se česká církev stala plně samostatnou církevní provincií a Praha získala důstojnost, jaká odpovídala jejímu postavení politickému a kulturnímu.

Založení pražského arcibiskupství nebylo náhlým aktem papežské vůle.
Šlo o dlouhodobý projekt mladého Karla IV., tehdy ještě markraběte moravského, který chápal, že silný a kultivovaný stát potřebuje i vlastní duchovní hierarchii. Už jako lucemburský vyslanec v Itálii si uvědomil, že české království je „duchovně závislé“ na Mohuči, odkud přicházela nejen církevní nařízení, ale i tok peněz a vlivu. Karel proto využil svého osobního vztahu s papežem Klementem VI. K jednání do Avignonu vyslal Arnošta z Pardubic – tehdy děkana pražské kapituly a člověka s vynikající právnickou pověstí. Kronikář o té cestě píše: „Bůh mu udělil takovou přízeň, že byl u papeže i kardinálů přijat s velkou laskavostí a důvěrou.“Právě tato mise přinesla výsledek, který změnil české dějiny.

Papežská bula z 30. dubna 1344, známá podle úvodních slov jako De salute animarum… O spáse duší, která je nejvyšším cílem církevní péče, přejíce si vhodně upravit postavení prelátů a duchovních osob, jakož i prospěch a užitek jejich podřízených,
aby ti, kdo mají být jinými duchovně vedeni, nezůstali bez pastýře,
na zbožnou žádost našeho milovaného syna v Kristu, Karla, markraběte moravského, i našeho nejmilejšího syna Jana, krále českého, povyšujeme pražskou církev, která dosud byla podřízena arcibiskupovi mohučskému, na hodnost metropolitní, vyjímáme ji z jeho pravomoci a navěky jí přidělujeme dvě sufragánní diecéze – olomouckou a nově zřízenou litomyšlskou. V samotném textu buly se Karel a Jan Lucemburští výslovně jmenují jako „dilecti filii nostri“ – naši milovaní synové – což ukazuje na mimořádně přátelský vztah mezi papežem Klementem VI. a Lucemburky.

Bula byla slavnostně doručena do Prahy během léta téhož roku a na jejím základě byl Arnošt z Pardubic 21. listopadu 1344 vysvěcen na arcibiskupa. Obřad se konal v chrámu sv. Víta za přítomnosti českého krále Jana Lucemburského a jeho syna Karla.František Pražský zapsal s pýchou: „Pražská církev, kdysi dcerou Mohuče, stala se nyní matkou.“

Karel IV. v Arnoštovi viděl ideálního spojence – duchovního, který rozumí světu, a učence, který dokáže přetavit teologii v praktickou moudrost. Z jejich spolupráce vznikl základ nového, „křesťanského státu svatého Václava“.

Arnošt nebyl typem přísného inkvizitora, ale spíše laskavého reformátora.
Kronika o něm píše: „Byl vysoké postavy, ušlechtilé tváře, ozdobený poctivostí mravů a zázračné trpělivosti.“ Když viděl, že v Čechách se stále uplatňují zkoušky ohněm a vodou – středověké „boží soudy“ – prostě je zakázal. Navzdory odporu části šlechty pronesl, že „Bůh si nepřeje, aby se pravda dokazovala násilím“. Byl to krok k modernímu právnímu myšlení.

Zavedl také nová církevní statuta, která nahradila zastaralé a nepraktické předpisy převzaté z Německa. Podporoval vzdělávání kněží, zřizoval školy, knihovny a písařské dílny.
V katedrále založil místo lektora teologie, které financoval z vlastních peněz.
„Chtěl, aby kanovníci a duchovní nikdy netrpěli hladem po Božím slově,“ píše kronikář.

Ve vztahu ke svým podřízeným byl Arnošt přímý a klidný. Když se domníval, že někoho urazil, sám prosil o odpuštění. Říkal prý: „Hospodine, postav stráž mým ústům.“ K chudým byl nesmírně štědrý. Každý den nechával nasytit dvanáct potřebných, o velkém pátku rozdával desítky kabátů a tunik z vlastního šatstva. Z jeho peněz dostávaly věno i chudé dívky, „aby nebyly donuceny prodávat tělo z hladu“. Byl znám i tím, že osobně navštěvoval špitály a nařizoval okamžitou nápravu, když zjistil nedostatky v péči o nemocné. Jeho kancelář – konsistoř – se stala symbolem spravedlnosti. „U něho nebylo přijímání osob,“ stojí v kronice, „nešetřil ani chudé, ani mocné.“ Zastával názor, že právo bez soucitu je tvrdé, ale soucit bez práva je slepý.

Jako rádce a legát císaře Karla IV. jednal v Římě i v Avignonu. Papežové o něm říkali, že „v celé říši není preláta, který by tak věrně zachovával zákon Nejvyššího“.

Založení pražské univerzity nebylo jen projevem moudré politiky Karla IV., ale také výsledkem diplomatického a duchovního úsilí prvního pražského arcibiskupa, Arnošta z Pardubic. Bez jeho znalostí, vztahů a autority by myšlenka univerzity pravděpodobně nevznikla v tak pevné podobě. Již v roce 1347 vyslal Karel IV. poselstvo k papeži Klementu VI., svému někdejšímu učiteli. V Avignonu tehdy sídlící papež vydal bulu „In supremae dignitatis“, která udělovala souhlas se zřízením vysokého učení v Praze a přiznávala mu stejná privilegia jako univerzitě pařížské. V textu buly stojí:

„Aby se v království českém rozhojnilo světlo věd a víra křesťanská upevnila, povolujeme založení studia obecného v městě Praze.“

Tento dokument vytvořil právní základ budoucí univerzity. Na jeho přípravě se podle většiny historiků významně podílel právě Arnošt z Pardubic. Díky němu byla univerzita koncipována tak, aby byla současně církevní i státní institucí – věrná víře, ale sloužící potřebám království. Po papežském schválení vydal Karel IV. 7. dubna 1348 vlastní zakládací listinu, která univerzitu oficiálně ustanovila jako Studium generale Pragensis. Při slavnostním aktu v Praze přečetl Arnošt z Pardubic zakládací listinu a požehnal novému dílu.
Kronikář Beneš Krabice z Weitmile zaznamenal:

„Arcibiskup Arnošt požehnal škole, aby světlem moudrosti osvítila království české i víru křesťanskou.“

Arnošt se pak stal prvním kancléřem Karlovy univerzity, držitelem práva potvrzovat akademické hodnosti a dohlížet na výuku teologie. Jeho úřad se stal trvale spjatým s pražským arcibiskupstvím – symbol spojení víry, vědy a státní moci, které Karel IV. chtěl vtisknout celé své době. Arnošt podporoval zejména teologickou fakultu, kterou považoval za srdce univerzitního vzdělávání. Z jeho podnětu byla v kapitule sv. Víta zřízena profesura teologie – první svého druhu v českých zemích. Z dochovaných dopisů a kronik víme, že Arnošt chápal vzdělání jako službu víře i společnosti. Ve svých listech píše: „Kdož v učenosti roste, ten i ve ctnosti sílí; neboť světlo rozumu není od Boha vzdáleno.“ Jeho představa univerzity tedy nebyla jen „školou učenců“, ale duchovním centrem království, kde se má formovat křesťanský člověk – moudrý i mravný.

Za jeho vedení se rozvíjela katedrála svatého Víta, kterou obohatil o nové oltáře, okna a vzácné chorální knihy. „Dal zapsat knihy krásnější, než kdy byly v tomto chrámu viděny,“ praví kronika. Na její stavbu věnoval tisíc marek stříbra, což byla mimořádná částka. Zakládal špitály v Českém Brodě, Příbrami a Libni, obnovoval hrady a budoval rybníky, které měly zajišťovat obživu duchovenstva i místních lidí. Byl mužem, který dokázal spojit modlitbu s hospodářskou vizí – pravý středověký „manažer duší i statků“.

Na sklonku života se Arnošt čím dál více obracel k modlitbě. Založil klášter augustiniánů kanovníků v Kladsku, kde si postavil malou celu, aby měl kam utéct z víru světského dění. „Tam se, s jediným služebníkem po boku, po dlouhé dny skrýval v rozjímání před Bohem a Pannou Marií,“ píše kronika. Několikrát žádal papeže, aby mohl složit úřad a žít v kontemplaci. Odpověď byla vždy stejná: církev ho ještě potřebuje. Jeho tichá pokora se promítla i do obrazů, které si nechal zhotovit – klečí na nich před Bohem a v písku u svých nohou leží jeho mitra a berla, odložené znaky moci.

Na jaře roku 1364 se Arnošt vydal do Budína, aby s císařem Karlem projednal záležitosti církve. O Letnicích tam kázal lidu česky – svědectví o tom, že jazyk národa už tehdy patřil i do chrámu. Krátce poté onemocněl. Když poznal, že se jeho čas naplnil, nechal se převézt do Roudnice. „Sepsal závěť, obdaroval své služebníky a s pokojem srdce odevzdal duši Bohu,“ píše František Pražský. Zemřel 30. června 1364, v neděli večer, na svátek svatého Pavla.
Bylo to ve 22. roce jeho arcibiskupského pontifikátu. Pohřben byl podle své vůle v kostele Panny Marie v Kladsku, kde se mu prý kdysi zjevila Matka Boží. Zavedl tam každodenní jitřní mši s antifonou „Salve Regina“, která se sloužila po staletí.

„Jeho duše ať odpočívá v nebi,“ končí kronikář. „Jeho památka bude požehnána na věky věků.“

Zdroje: Časopis Musea království Českého

Karlova universita v Praze její založení, vývoj a ráz v XIV. Století – Václav Chalupecký 1948

České dějiny Dílu II. část 3. Karel IV. Otec a syn : 1333-1346 Šusta Josef 1946

Starožitnosti a Památky země České. Mikovec Břetislav