Článek
Politickou odpovědnost za mezinárodní jednání neslo především Ministerstvo zahraničních věcí vedené Janem Masarykem, které koordinovalo diplomatická jednání se spojenci a zastupovalo Československo při řešení reparačních otázek.
Významnou úlohu sehrála Ústřední reparační a restituční komise při Ministerstvu zahraničních věcí, na jejíž práci navazovaly odborné komise Ministerstva financí, Ministerstva průmyslu, Ministerstva zahraničního obchodu a Fondu národní obnovy. Tyto instituce shromažďovaly podklady o válečných škodách, evidovaly odvezený majetek a určovaly priority při získávání reparačních dodávek.
Mezi nejvýznamnější osobnosti československé reparační politiky patřili ministr zahraničí Jan Masaryk, který zajišťoval diplomatické prosazování československých nároků, ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka, jenž se významně podílel na hospodářské stránce reparačních jednání a na využití získaného majetku pro obnovu republiky, a ministr financí Jaromír Dolanský, odpovědný za vyčíslování škod, finanční nároky státu a majetkové otázky související s reparacemi.
Československé reparační úsilí se přitom netýkalo pouze Německa. Na základě poválečných mírových smluv uplatňovalo Československo rovněž reparace vůči Maďarsku, které bylo jako spojenec nacistického Německa zařazeno mezi poražené státy. Otázky maďarských reparací řešily vedle Ministerstva zahraničních věcí zejména Ministerstvo zahraničního obchodu a zvláštní reparační komise, které dohlížely na plnění závazků vyplývajících z československo-maďarské dohody ze dne 6. dubna 1946.
Vedle získávání reparací z Německa tak Československo současně usilovalo o finanční a materiální odškodnění od Maďarska, přičemž obě agendy byly po určitou dobu projednávány souběžně a představovaly významnou součást poválečné hospodářské obnovy republiky.
Československo bylo rovněž zastoupeno v Mezispojeneckém reparačním úřadu (Inter-Allied Reparation Agency – IARA) v Bruselu, který rozhodoval o rozdělování německého majetku a průmyslových zařízení mezi jednotlivé poškozené státy. Českoslovenští delegáti zde usilovali o získání co největšího podílu průmyslových zařízení, strojů, dopravních prostředků a dalšího majetku využitelného pro obnovu domácího hospodářství.
Současně působily československé reparační a restituční mise v americkém, britském, francouzském i sovětském okupačním pásmu Německa. Jejich pracovníci vyhledávali odvezené stroje, výrobní zařízení, dopravní prostředky, kulturní předměty i další majetek pocházející z okupovaného Československa. V Polsku pak pracovala samostatná československá revindikační komise ve Varšavě.
O výsledcích tohoto rozsáhlého úsilí informoval dne 20. března 1947 v Ústavodárném Národním shromáždění ministr zahraničních věcí Jan Masaryk. Ve své zprávě shrnul dosavadní průběh reparačních jednání, dosažené úspěchy při získávání německého majetku a zároveň upozornil na rostoucí neochotu vítězných mocností pokračovat v rozsáhlé demontáži německého průmyslu ve prospěch válkou postižených států.
Ze zprávy Jana Masaryka: „V oboru reparací z Německa pochodilo Československo až dosud relativně dobře. Dostalo vše, oč žádalo. Jestliže se přesto výsledky, jichž jsme dosáhli, mohou zdát příliš skrovné, je to vinou celkového počtu závodů, které byly v západních okupačních zónách až dosud dány Kontrolní radou k dispozici na reparace. Ze 1700 továren, které byly již před rokem označeny za vhodné k reparacím, bylo Mezinárodní reparační agentuře v Bruselu předáno k dispozici pouze přibližně 80, z nichž bylo dosud rozděleno 55. Vedle toho byly na reparace poskytnuty také jednotlivé stroje v britské zóně. Celkovou hodnotu dosud nám přidělených strojů lze odhadnout částkou 15,2 milionu předválečných marek.“
Demontáž německého chemického průmyslu
Masarykova slova dobře vystihovala měnící se poválečnou situaci. Zatímco bezprostředně po válce panovala mezi vítěznými mocnostmi shoda, že Německo ponese hospodářské důsledky své agrese a že část jeho průmyslové kapacity bude využita k odškodnění okupovaných zemí, již v průběhu let 1946 a 1947 začaly Spojené státy a Velká Británie od této politiky postupně ustupovat. Rostoucí obavy z hospodářského kolapsu Německa, ale i z narůstajícího vlivu Sovětského svazu ve střední Evropě vedly západní mocnosti k rozhodnutí upřednostnit obnovu německého hospodářství před rozsáhlými demontážemi továren. Právě proto bylo z původně plánovaných 1700 podniků určených k reparacím nakonec uvolněno pouze několik desítek.
Současně však probíhal odlišný vývoj v sovětské okupační zóně. Sovětský svaz zde prováděl rozsáhlé demontáže průmyslových podniků a výrobních zařízení, které byly odváženy přímo na sovětské území jako součást sovětských reparačních nároků. Na rozdíl od systému spravovaného Mezispojeneckým reparačním úřadem (IARA), kde se o reparační majetek dělilo více poškozených států podle stanovených kvót, podléhaly podniky v sovětské okupační zóně především rozhodování sovětských orgánů. Československo sice i zde získalo část reparačních dodávek a navráceného majetku, avšak značná část průmyslového potenciálu východního Německa směřovala přímo do Sovětského svazu.
Jan Masaryk dále uvedl: „Při uplatňování reparačních nároků klademe důraz na výběr co nejvhodnějších objektů pro naše hospodářství se zvláštním zřetelem na plnění dvouletého hospodářského plánu. Tak již při prvním přídělu nám byla přiřčena celá továrna Waldrich v Siegenu, jež spolu se stroji z továrny Haniel a Lueg umožní našemu průmyslu značnou soběstačnost ve výrobě těžkých obráběcích strojů. Obdrželi jsme dále továrnu Fritz Müller v Esslingenu, o kterou projevil zájem náš chemický průmysl. Většina přidělených strojů již byla skutečně do Československa dovezena. Do poloviny února dorazilo celkem deset transportů, představujících 173 železničních vagonů s nákladem téměř 300 strojů.
Také při dalším přídělu jsme obdrželi řadu cenných strojů, zejména ze dvou velkých továren na výrobu motorů, a při třetím přídělu stroje ze dvou chemických továren, které představují významný přínos pro náš chemický průmysl.“
Výsledkem byl paradox poválečných let. Zatímco západní mocnosti stále více omezovaly rozsah reparací ve prospěch hospodářské obnovy Německa, Sovětský svaz naopak pokračoval v rozsáhlém odčerpávání německého průmyslového majetku. Obě politiky, byť z odlišných důvodů, ve svém důsledku přispěly k tomu, že Československo i další okupované státy získaly pouze zlomek reparací, které původně očekávaly.
Stejně to viděl i Jan Masaryk: „Do budoucna však nejsou vyhlídky na další reparace příliš povzbudivé. Velmocem záleží na rychlé obnově německého hospodářství a tento cíl je podle jejich názoru obtížně slučitelný s politikou demontáže německého průmyslu.
V západních zónách však i nadále zůstanou předmětem reparací stroje a zařízení z továren čistě válečného charakteru. Pařížská reparační dohoda nestanovila ani celkovou výši, ani dobu trvání reparací. Očekává se, že na moskevské konferenci dojde k revizi celé reparační otázky a bude stanoven nový způsob hrazení reparací, například formou dodávek uhlí, surovin a dalšího zboží z běžné výroby. Československo zastává stanovisko, že odškodnění a hospodářská obnova zemí postižených německou agresí mají mít přednost před obnovou samotného Německa. V jeho hospodářském oživení se totiž skrývá nebezpečí vzniku nového válečného potenciálu.“
Vedle klasických reparací v podobě strojů, továren a průmyslového zařízení usilovalo Československo také o získání německého technického know-how, patentů, výrobních postupů a výsledků výzkumu. Československá vláda považovala německé technologické znalosti za významnou součást poválečného odškodnění a prostředek k urychlení obnovy domácího průmyslu. Do Německa proto byly vysílány desítky československých odborníků, kteří v průmyslových podnicích, výzkumných ústavech a konstrukčních kancelářích shromažďovali dokumentaci, technické výkresy, patentové podklady a informace o nových výrobních technologiích. Jak uvedl ministr zahraničí Jan Masaryk ve své zprávě z března 1947, získané poznatky měly pro československý průmysl mimořádnou hodnotu a byly považovány za jednu z nejcennějších forem poválečných reparací.
Nejkonkrétnější je případ továren Waldrich ze Siegenu a Fritz Müller z Esslingenu. Masaryk ve své zprávě uváděl, že Waldrich spolu se stroji z Haniel & Lueg měl Československu umožnit soběstačnost ve výrobě těžkých obráběcích strojů a že Fritz Müller zajímal chemický průmysl. Pozdější studie doplňuje, že téměř kompletní zařízení Waldrichu a Fritz Mülleru bylo určeno pro Škodovy závody v Dubnici nad Váhom. Část strojů Waldrich, celkem 74,7 tuny v sedmi vagonech, dorazila do Dubnice 17. prosince 1946. Protože byl dubnický závod po válce těžce poškozený a neměl připravené haly, část zařízení musela být dočasně či náhradně odvezena do závodů v Praze, Plzni, Hradci Králové, Brně a Adamově.
Demontáž německého průmyslu
U prvního reparačního přídělu máme i přesnější rozsah. Do konce roku 1946 dorazilo 10 transportů se 145 stroji z továren Kurbellwellenwerke v Glinde, Waldrich v Siegenu a Fritz Müller v Esslingenu. V lednu 1947 přišlo dalších 5 transportů se 64 stroji, v únoru 113 strojů a v březnu dodávky uzavřelo 9 transportů. Celková hmotnost strojů z prvního kola činila asi 900 tun. Důležité je, že součástí přídělu nebyly jen samotné stroje, ale také archivní materiál, výrobní postupy a dílenské výkresy, tedy i know-how.
Druhý příděl z prosince 1946 zahrnoval zařízení z více podniků, mimo jiné ze dvou továren Bayerische Motorenwerke, dále z Geretsried-Wolfratshausen, Haniel & Lueg a dalších závodů. První transport z dubna 1947 obsahoval asi 800 různých položek z obou továren BMW. Studie uvádí, že o tyto stroje byl mimořádný zájem především v hutích, dopravě a kovoprůmyslu, protože velká část těchto zařízení se v Československu vůbec nevyráběla.
Třetí příděl z ledna 1947 zahrnoval chemické závody Hess-Lichtenau a Ebenhausen Ingolstadt. První obsahoval kompletní zařízení na výrobu kyseliny sírové, druhý zařízení na výrobu speciální nitrocelulózy pro celuloid. Tyto továrny přešly kompletně do podniku Československé chemické závody v Praze. Stejný podnik získal také zařízení z chemického závodu Chemickwerke Harz Weser, tedy kompletní zařízení na výrobu aktivního uhlí.
Další významná skupina šla do tukového průmyslu. V osmém přídělu z dubna 1947 získalo Československo zařízení ze čtyř převážně chemických továren: Sprengchemie Kraiburg, Paraxolwerke Schrobenhausen, Dynamit A.G. Krümmel a Wolf & Co. Libenau. Téměř celé zařízení těchto závodů bylo odtransportováno pro Československé tukové závody v Praze.
U dřevozpracujícího průmyslu je doložen devátý příděl z května 1947. Československo získalo zařízení z podniků Dampfsägenwerk Murnau a Parkettfabrik Kehlheim. Na Slovensko byl nakonec přemístěn inventář z Parkettfabrik Kehlheim; velkou část strojního zařízení dostal dřevařský podnik v Turanecha Parketový a dřevařský průmysl v Bratislavě. Druhá pila z Murnau nebyla na Slovensko převezena, protože ministerstvo průmyslu argumentovalo, že podobných pil je na území už dostatek.
Z posledního, desátého přídělu z června 1947 je významný závod Blohm & Voss Hamburg. Jeho strojírenským zařízením byly vybaveny některé kovozávody v Čechách a na Slovensku zejména lodenice v Komárně. Tohle je jeden z nejkonkrétnějších dokladů, že reparační zařízení mělo přímý vliv i na poválečnou industrializaci Slovenska.
Dále Jan Masaryk podal zprávu i o reparacích z Maďarska, na které se mnohdy zapomíná: „Pokud jde o reparace z Maďarska, byly stanoveny dohodou mezi Československem a Maďarskem ze dne 6. dubna 1946. Jejich provádění přísluší zvláštní komisi při ministerstvu zahraničního obchodu. Při ministerstvu zahraničních věcí byla zároveň zřízena Ústřední reparační a restituční komise, která bude řešit všechny zásadní otázky reparací z Maďarska a Německa.“
Maďarské reparace měly podle dohody z 6. dubna 1946 dosáhnout celkové hodnoty 30 milionů amerických dolarů (v cenách roku 1938) a být hrazeny především dodávkami strojního zařízení, železničního vybavení, lodí, ropy, zemědělských produktů a dalších průmyslových výrobků. Československo skutečně část těchto dodávek převzalo, zejména v podobě ropy, ropných produktů, zemědělských komodit a průmyslového zboží. Již od počátku však plnění dohody zaostávalo za původními plány. Po roce 1948 navíc došlo k zásadní změně politických poměrů ve střední Evropě. Československo i Maďarsko se ocitly v sovětské sféře vlivu a původní reparační agenda začala ustupovat požadavku na hospodářskou spolupráci socialistických států.
Sovětský svaz neměl zájem na pokračování sporů mezi zeměmi nově vznikajícího východního bloku, a proto byly původní reparační nároky postupně odsunuty do pozadí a fakticky nahrazeny novými obchodními a hospodářskými vztahy. Československo tak nakonec neobdrželo plný objem sjednaných reparací a značná část původně přiznaných nároků zůstala nenaplněna.
Zdroje:
Parlament České republiky – digitální knihovna historických stenoprotokolů
Prozatímní Národní shromáždění, 25. schůze (24. ledna 1946)
Projednání Dohody o reparacích Německa, založení Mezispojenecké reparační agentury (IARA) a restituce měnového zlata.
https://www.psp.cz/eknih/1945pns/stenprot/025schuz/s025011.htm
Prozatímní Národní shromáždění, 26. schůze (30. ledna 1946)
Schválení Dohody o reparacích Německa a vstupu Československa do systému IARA.
https://www.psp.cz/eknih/1945pns/stenprot/026schuz/s026001.htm
Ústavodárné Národní shromáždění, 23. schůze (22. listopadu 1946)
Zpráva o plnění maďarských reparací a československo-maďarské dohodě ze dne 6. dubna 1946.
https://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/023schuz/s023005.htm
Ústavodárné Národní shromáždění, 42. schůze (20. března 1947) – projev ministra zahraničí Jana Masaryka
Nejdůležitější parlamentní zpráva o reparacích a restitucích z Německa a Maďarska. Obsahuje přehled získaných továren, strojů, lodí, kulturních památek, měnového zlata a výsledků československých reparačních misí.
https://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/042schuz/s042004.htm
Ústavodárné Národní shromáždění, 74. schůze (1. října 1947)
Diskuse o maďarských reparacích a činnosti československo-maďarských komisí.
https://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/074schuz/s074002.htm
Ústavodárné Národní shromáždění, 85. schůze (11. prosince 1947) – část 7/23
Zahraničněpolitická zpráva s rozsáhlou pasáží o německých reparacích.
https://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/085schuz/s085007.htm
Ústavodárné Národní shromáždění, 85. schůze (11. prosince 1947) – část 18/23
Rozprava o reparacích formou demontáže německých továren a jejich využití při industrializaci Československa, zejména Slovenska.
https://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/085schuz/s085018.htm
Národní shromáždění Republiky Československé, 24. schůze (2. února 1949)
Debata o reparacích a německé otázce po vzniku Spolkové republiky Německo.
https://www.psp.cz/eknih/1948ns/stenprot/024schuz/s024011.htm
Národní shromáždění Republiky Československé, 25. schůze (22. února 1949)
Diskuse o vztahu Marshallova plánu a reparačních nároků vůči Německu.
https://www.psp.cz/eknih/1948ns/stenprot/025schuz/s025004.htm
Vojenský historický ústav Praha
Studie o reparačních dodávkách továren a strojního zařízení ze západních okupačních zón Německa do Československa v letech 1946–1947.
https://www.vhu.sk/data/att/865/19065.ff49f1.pdf
Jan Masaryk – Ani opona, ani most
Soubor zahraničněpolitických projevů a dokumentů Jana Masaryka.
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e9/MASARYK%2C_Jan_-_Ani_opona%2C_ani_most.pdf
Dohoda o reparacích Německa, Paříž 1946 (IARA)
Mezinárodní právní základ rozdělování německých reparací mezi poškozené státy.
https://avalon.law.yale.edu/20th_century/reparta.asp
