Článek
Mnohé výroky z té doby znějí zpětně téměř prorocky. Sovětský svaz je v nich vykreslován jako jediný garant bezpečnosti republiky, západní mocnosti jako nespolehliví spojenci a Německo jako trvalá hrozba, kterou lze udržet pod kontrolou pouze pod sovětským dohledem. Otázka proto zní: bylo už před koncem druhé světové války jasné, že Československo skončí v sovětské sféře vlivu?
Dnes se často používají jednoduché soudy. Jedni tvrdí, že Edvard Beneš republiku „prodal Stalinovi“. Druzí naopak říkají, že Československo po roce 1945 nemělo jinou možnost, protože leželo v prostoru, který už byl rozhodnutím velmocí přidělen Sovětskému svazu. Skutečnost byla složitější. Přesto ale platí, že cesta k sovětskému vlivu nezačala až komunistickým převratem v únoru 1948. Začala mnohem dříve — už během války.
Mnichovská dohoda z roku 1938 změnila československé uvažování naprosto zásadním způsobem. Francie a Velká Británie, tedy státy, na nichž československá bezpečnost stála, donutily Prahu bez boje odstoupit pohraničí Hitlerovi. Pro velkou část české společnosti to byla hluboká psychologická rána. Následovala okupace, rozbití republiky a šest let nacistického teroru. Když pak většinu Československa osvobozovala Rudá armáda, zatímco americká vojska dorazila pouze do části západních Čech, vytvořilo to velmi silný dojem, že jedinou skutečnou oporou budoucí republiky je Sovětský svaz.
Edvard Beneš z toho vyvodil jasný závěr. Domníval se, že předválečný systém selhal a že Československo už nesmí být závislé pouze na západních mocnostech. Už během války proto začal orientovat československou zahraniční politiku směrem k Moskvě. Nechtěl přerušit vztahy se Západem, ale snažil se vytvořit nový bezpečnostní model založený na spolupráci mezi Východem a Západem. Věřil, že Československo může fungovat jako určitý most mezi oběma světy.
Právě tehdy začala série intenzivních diplomatických jednání mezi londýnskou exilovou vládou a Sovětským svazem. Klíčovou roli zde hrál československý velvyslanec v Moskvě Zdeněk Fierlinger, který byl silným zastáncem těsné spolupráce se Sověty a měl velmi blízké kontakty na sovětské vedení. Fierlinger dlouhodobě přesvědčoval Beneše, že budoucnost Československa leží v pevném spojenectví s Moskvou, a organizoval velkou část diplomatických kontaktů mezi Londýnem a Kremlem. Do jednání byli zapojeni také ministr zahraničí Jan Masaryk, Benešův spolupracovník Hubert Ripka a za sovětskou stranu především ministr zahraničí Vyacheslav Molotov.
Vyjednávání probíhala postupně od roku 1942 a vrcholila Benešovou osobní návštěvou Moskvy v prosinci 1943. Právě tehdy byla uzavřena československo-sovětská smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci, podepsaná 12. prosince 1943. Za Československo ji formálně podepisoval Jan Masaryk, za Sovětský svaz Molotov.
Sovětská náruč
Jenže Stalin uvažoval úplně jinak. Sovětský svaz nevnímal střední Evropu jako prostor rovnoprávných spojenců, ale jako bezpečnostní pásmo, které musí být politicky kontrolováno. Československo navíc mělo pro Sověty velkou strategickou hodnotu. Šlo o průmyslově vyspělý stát ve středu Evropy, sousedící s Německem. Pro Moskvu bylo důležité, aby zde vládl režim loajální Sovětskému svazu.
Klíčovým momentem se stal vznik Košického vládního programu v dubnu 1945. Tento dokument je dnes často podceňován, přesto právě on položil základy poválečného politického systému. Program vznikal během jednání československých politiků v Moskvě pod silným sovětským vlivem. Podíleli se na něm Benešovi lidé i komunisté v čele s Gottwaldem, Kopeckým nebo Širokým. Už samotný fakt, že základní program budoucí republiky vznikal mimo území Československa a pod dohledem Moskvy, byl velmi symbolický.
Košický vládní program znamenal zásadní odklon od principů první republiky. Nebyla to už plnohodnotná pluralitní demokracie, jakou Československo znalo před Mnichovem. Program vytvořil systém Národní fronty, tedy model, v němž směly legálně působit pouze vybrané politické strany. Politická soutěž tak byla výrazně omezena ještě před prvními poválečnými volbami.
V prvním bodě se uvádí: „Nová vláda má býti vládou široké Národní fronty Čechů a Slováků a tvoří ji představitelé všech sociálních vrstev, politických stran a směrů, které vedly doma i za hranicemi boj za osvobození republiky.“
V českých zemích byly povoleny pouze čtyři strany: komunisté, národní socialisté, lidovci a sociální demokraté. Na Slovensku fungovala Demokratická strana a Komunistická strana Slovenska. Mimo tento rámec nebylo možné kandidovat ani zakládat nové politické subjekty. Agrární strana, která byla před válkou nejsilnější politickou silou v zemi, obnovena nebyla. Oficiálně byla obviňována z odpovědnosti za Mnichov a rozklad republiky, ale ve skutečnosti šlo také o odstranění nejsilnější pravicové konkurence.
Tím vznikl zásadní paradox. Volby v roce 1946 byly sice relativně svobodné v tom smyslu, že lidé skutečně mohli vybírat mezi několika stranami, ale zároveň už neexistovala plná demokratická soutěž. Velká část politického spektra byla předem odstraněna. Kdo nebyl součástí Národní fronty, nemohl kandidovat. Už tehdy tedy vznikl systém, který výrazně zvýhodňoval levici a především komunisty.
Košický program navíc obsahoval další kroky, které posilovaly sovětský model:
„Smlouva československo-sovětská z 12. prosince 1943 o vzájemné pomoci, přátelství a poválečné spolupráci bude určovati pro veškerou budoucnost zahraničně-politickou posici našeho státu.“
Dále:
„Nejtěsnější spojenectví se slovanskou velmocí na východě, se Sovětským svazem, bude základním kamenem zahraniční politiky republiky.“
A ještě:
„Vláda bude podporovati politiku směřující k upevnění bezpečnosti a míru ve spolupráci se Sovětským svazem.“
Počítal se znárodněním klíčového průmyslu, bank a dolů, s rozsáhlými zásahy státu do ekonomiky a s reorganizací bezpečnostních složek. Právě ministerstvo vnitra, které ovládli komunisté, se později stalo jedním z hlavních nástrojů převzetí moci. Komunisté tak získali kontrolu nad policií a bezpečnostním aparátem už dávno před únorem 1948.
Velkou roli hrála také poválečná atmosféra. Česká společnost byla po okupaci silně radikalizovaná. Existovala obrovská nenávist vůči Německu, silná poptávka po potrestání „starých elit“ a značná nedůvěra k předválečnému kapitalismu. Sovětský svaz měl navíc obrovskou prestiž jako vítěz nad Hitlerem. Komunisté proto nepůsobili jako extremisté na okraji společnosti, ale jako legitimní síla, která slibovala sociální jistoty, bezpečnost a ochranu před budoucím německým nebezpečím.
Právě strach z Německa byl jedním z hlavních argumentů pro orientaci na Moskvu. V parlamentních debatách z let 1946–1947 se neustále opakuje myšlenka, že pouze Sovětský svaz dokáže zabránit obnově německé moci. Typickým příkladem je projev Václava Kopeckého z prosince 1947, ve kterém otevřeně tvrdí, že československou bezpečnost může zajistit jen spojenectví se Sovětským svazem a slovanskými státy. Západní mocnosti jsou v projevu obviňovány z podpory německé odvety, zatímco Sovětský svaz je vykreslován jako obránce československých zájmů a reparací.
Rok 1947 přitom ukázal, jak omezená československá samostatnost ve skutečnosti byla. Když Spojené státy nabídly Evropě Marshallův plán, československá vláda nejprve souhlasila s účastí. Po zásahu Stalina ale své rozhodnutí okamžitě změnila. Jan Masaryk po návratu z Moskvy pronesl známou větu, že odjížděl jako ministr svobodného státu a vracel se jako „Stalinův pacholek“. Tím se definitivně ukázalo, že Moskva považuje Československo za součást své sféry vlivu a nebude tolerovat samostatnou zahraniční politiku.
Přesto by bylo příliš jednoduché tvrdit, že Beneš vědomě plánoval sovětizaci republiky. Spíše se tragicky přepočítal. Věřil, že komunisté budou součástí demokratického systému a že Československo dokáže udržet rovnováhu mezi Východem a Západem. Neuvědomil si, že Stalin chápe demokracii pouze jako přechodnou fázi k úplnému ovládnutí státu.
Dnes již víme co to znamenalo
Když se dnes zpětně díváme na období let 1943 až 1947, je zřejmé, že základní směr byl určen už tehdy. Nešlo ještě o totalitu, ale demokratický systém byl postupně omezován, politická soutěž redukována a mocenské pozice přesouvány do rukou komunistů. Únor 1948 pak nebyl náhlým zvratem, ale spíše dokončením procesu, který začal už během války a který výrazně urychlil Košický vládní program a systém Národní fronty.
Právě proto dnes mnoho historiků tvrdí, že cesta Československa do sovětské sféry nezačala převratem v únoru 1948. Začala už ve chvíli, kdy československé vedení po Mnichovu a okupaci uvěřilo, že jedinou možnou zárukou budoucnosti je Sovětský svaz.
