Bez humoru by Židé svou víru nepřežili

Nejen běžní lidé selhávají v dodržování přikázání. Selhávají všichni. A židovský humor nešetří nikoho:

Každý den se potkává kněz s rabínem na kolech.
Kněz míří do kostela, rabín do synagogy.

Jednou jde kněz pěšky a stěžuje si, že mu někdo ukradl kolo, ale že asi tuší, kdo z jeho oveček to byl.
Druhý den už zase jede. Vypráví rabínovi:
„Kázal jsem o nepokradeš a významně se díval na podezřelého. Ve zpovědnici se přiznal a kolo vrátil.“

Za pár dní jde pěšky rabín. I jemu se kolo ztratilo.
Kněz poradí: „Zkuste taky kázání.“

Druhý den už rabín jede na kole.
Kněz se usměje: „Tak nepokradeš zabralo?“
Rabín odpoví: „Nevěděl jsem, kdo to mohl být. Tak jsem kázal celé Desatero — a když jsem byl u nesesmilníš, vzpomněl jsem si, kde jsem kolo nechal.“

Rabín je taky jen člověk, není výjimka, ale jak říká jeden z aforismů: Rabín nedodržuje všechna přikázání, ale alespoň přesně ví, která porušuje. Dalo by se říci:

Rabín nehřeší méně. Jen se v tom lépe orientuje.

Přijde muž za rabínem: „Rabíne, zhřešil jsem.“ Rabín říká: „Vítej v klubu.“ „A co mám dělat?“ „Totéž co my ostatní. Přiznat to — a zkusit to zítra znovu.“

Tenhle vtip se často cituje jako důkaz, že judaismus je shovívavý k lidskému selhání. A je to pravda — ale jen napůl. Rabín tu nehájí hřích ani ho nezlehčuje. Naopak. Připomíná, že selhání je běžné, ale není normou. „Zkusit to zítra znovu“ neznamená smířit se s porušením přikázání, ale odmítnout z něj udělat nový standard.

Judaismus totiž nestaví na myšlence, že přikázání stejně dodržet nejde, a tak na nich nezáleží. Staví na opačné, mnohem nepohodlnější představě: že přikázání platí i tehdy, když je porušujeme. Smyslem micvot není dát člověku dobrý pocit, ale nenechat ho v klidu. Selhání není konec — ale není ani omluva.

V tom je rozdíl mezi cynismem a sebeironií. Cynismus říká: „Všichni hřešíme, tak proč se snažit.“ Judaismus odpovídá: „Právě proto se snaž. Znovu. A lépe.“

Nesesmilníš je jeden z nejoblíbenějších témat, kterým se Židé ve svých vtipech zabývají, ale samozřejmě nemohou zapomenout ani na svou hlubokou víru:

Roubíček potká Kohna jak míří do vykřičené ulice: „Kam se ženou, pane Kohn?“

„Ale žena odjela do lázní, tak jdu vyzkoušet jednu záslužnou instituci.“

„Tomu rozumím, ale proč sebou táhnou tu modlitební knížku?“

„Abych se nemusel vracet, kdybych se zdržel přes šábes.“

Jak vidno, víru berou nepochybně vážně a nezapomínají za žádné situace:

Vypukne požár. Všichni utíkají. Situace je vskutku zoufalá, je jasné, že se zachrání jen někdo.
Roubíček se zastaví, rozhlédne se a začne se modlit:
„Bože, jestli mě zachráníš, budu dodržovat všechna tvá přikázání.“
Jen co zázrakem proběhne hradbou plamenů, po pár krocích dodá:
„Aspoň ta důležitější.“

Víra v judaismu není o tom, že by člověk byl lepší. Je o tom, že se ani v ohni nepřestane ptát, co po něm Bůh vlastně chce.

Někdy kvů,li tomu co se děje kolem nás, si můžeme klást tuto otázku:
„Bože, stvořil jsi člověka k obrazu svému?“
Bůh odpoví:
„Ano.“
„A nelituješ toho?“
Chvíle ticha.
„Každý den.“

V judaismu se humor často neobrací jen proti lidem, rabínům nebo přikázáním, ale i proti samotnému Hospodinu. Ne proto, že by byl malý, ale proto, že je dost velký, aby to unesl.

Někdy se až zdá, že humor v judaismu není vedlejší produkt víry, ale její forma. Co když smích není útěk od Boha, ale způsob, jak s ním mluvit, když vážná slova přestanou stačit?

V židovské tradici se s Bohem nehovoří šeptem. S Bohem se smlouvá, hádá, protestuje a občas se mu i ironicky připomíná, že svět, který stvořil, má k dokonalosti daleko.

Jedna z takových anekdot to vystihuje dokonale:

Roubíček se modlí a říká:
„Bože, svět je v hrozném stavu.“
Po chvíli ticha přijde odpověď:
„Já vím.“
„A uděláš s tím něco?“
„Už jsem to udělal,“ odpoví Bůh. „Dal jsem ho vám.“

Tohle není rouhání. Je to odmítnutí jednoduchých výmluv. Humor tu neříká, že Bůh selhal, ale že odpovědnost nebyla nikdy myšlena jako něco, co lze přehodit zpět na Stvořitele.

V judaismu se s Bohem nehádají ti, kdo nevěří. Hádají se ti, kdo berou vztah vážně. Humor tu není zlehčením víry, ale způsobem, jak ji udržet živou i ve chvíli, kdy by jinak ztuhla do ticha nebo do dogmatu.

Smích v judaismu není znamením, že nic není svaté. Je znamením, že svaté se nesmí zjednodušit.

Talmud je možná jediná svatá kniha na světě, která otevřeně přiznává, že se její autoři nebyli schopni shodnout ani mezi sebou. A místo aby to považovala za slabinu, povýšila to na systém. Pokud by někdo chtěl v judaismu najít jasné odpovědi, Talmud mu s radostí nabídne odpovědi čtyři. A ke každé pět důvodů, proč to může být jinak.

Jak říká jeden sarkastický talmudický postřeh:
Kdyby se rabíni někdy shodli, byl by to jasný důkaz, že něco přehlédli.

V judaismu není hádka poruchou systému. Je to systém. Rabíni se nehádají proto, že by nevěděli. Hádají se, protože vědí až příliš.

Rabíni a jiní učenci v Tóře a Talmudu se nehádají proto, že by byli hašteřiví. Hádají se proto, že vědí, jak nebezpečná je jednota názoru bez pochybností. Kdyby se shodli, mohli by začít věřit, že mají pravdu. A to by byl konec.

Čtení Talmudu připomíná sledování nekonečné porady, kde nikdo nemá poslední slovo, všichni si pamatují, kdo co řekl před sto lety, a zápis z jednání je považován za posvátný. Ne proto, že by obsahoval řešení, ale protože zachovává proces.

A právě tady se humor stává nutností. Bez ironie by se z hádky stala válka, z názoru dogma a z rabína karikatura autority. Smích tu funguje jako bezpečnostní ventil: dovoluje spor, aniž by se z něj stal rozkol.

A jedno velké poučení, by si z toho měli vzít i dnešní politici:

Autorita nevzniká tím, že umlčíš oponenta, ale tím, že ho cituješ.

Tam, kde jiní hledají poslední slovo, judaismus hledá další otázku. A někdy si u toho dovolí smát se nejen sobě, ale i Bohu.

Judaismus nepřežil díky odpovědím. Přežil díky otázkám, hádkám a schopnosti zasmát se dřív, než by víra zkameněla.

Zdroje: Tóra

Talmud