Článek
To, co se událo v Pohořelicích a během protestů proti sjezdu sudetských Němců, není vlastenectví. Není to obrana historie. Není to úcta k obětem války ani odvaha postavit se minulosti. Je to morální dno.
Hanobit pietní místo svastikami, narušovat pietní akty a zneužívat historickou bolest k primitivnímu politickému divadlu je naprosto ubohé. O to odpornější je, že se to děje právě ve jménu údajných „obránců národa“. Ve skutečnosti tím ale tito lidé nebrání české dějiny. Jen z nich dělají karikaturu plnou nenávisti, hysterie a davové agrese.
Svastika není symbol odporu proti revizionismu. Je to symbol režimu, který rozbil Československo, okupoval naši zemi, vraždil naše občany a přivedl Evropu do největší katastrofy moderních dějin. Kdo dnes sprejuje svastiky na památníky obětí, ten nebrání odkaz Benešových dekretů ani obětí okupace. Ten jen cynicky šlape po jejich památce.
A stejně odporné je narušování pietních aktů. Pieta není politický mítink. Je to chvíle úcty k mrtvým, bez ohledu na národnost. Civilizovaná společnost se pozná právě podle toho, že dokáže uctít oběti i tehdy, když je historie bolestivá a komplikovaná. Kdo má potřebu křičet, urážet nebo ničit památníky během pietních setkání, nevypadá silně. Vypadá jen malý, zbabělý a morálně prázdný.
Nejnebezpečnější na celé situaci ale je, jak snadno se část politické scény přiživuje na nejtemnějších emocích společnosti. Roky strašení „sudeťáky“, neustálé vyvolávání pocitu ohrožení a překrucování reality vytváří prostředí, ve kterém se extremistické chování začne tvářit jako vlastenecký čin. Jenže není. Je to obyčejná radikalizace postavená na nenávisti a historické negramotnosti.
Česká republika má právo chránit svou historickou paměť. Má právo připomínat Mnichov, okupaci i nacistické zločiny. Ale pokud se obrana historie změní v agresivní davové ponižování pietních míst a používání nacistických symbolů, pak už nejde o obranu národa. Pak jde o jeho morální selhání.
A právě proto je potřeba jasně pojmenovat i politickou odpovědnost za atmosféru, která dnes kolem tématu Sudet a Benešových dekretů vzniká. Léta strašení „sudeťáckou hrozbou“, neustálé vyvolávání dojmu, že se Němci chystají zabavit české pohraničí nebo rušit poválečné uspořádání, vytváří prostředí, ve kterém se nenávist začne tvářit jako vlastenectví. Jindřich Rajchl, Tomio Okamura, Zdeněk Ševčík, Radovan Vondráček a další politici či veřejné osoby dlouhodobě pracují s historickými traumaty jako s levným politickým nástrojem. Místo věcné debaty přichází emoce, strach a neustálé hledání nepřítele.A když se pak část davu uchýlí ke svastikám, ponižování pietních aktů nebo agresivnímu radikalismu, nelze dělat, že to s tím nesouvisí.
Politici možná sami neničí památníky. Ale pokud roky živí hysterii, resentiment a kolektivní nenávist, nesou svůj díl odpovědnosti za to, že se společnost postupně propadá do morálního bahna, kde se z úcty k historii stává jen záminka pro agresi a primitivismus.
Zdroje:
