Článek
Andrej Babiš znovu ukazuje, jak nebezpečné je, když stát začne řídit člověk, který uvažuje o zemi jako o účetní položce. Jeho dnešní úvahy o prodeji Explosie nejsou jen politicky nezodpovědné. Jsou cynické, krátkozraké a v dnešní době prakticky neobhajitelné.
Explosia není nějaký bezvýznamný státní podnik přežívající na dotacích. Není to zkrachovalá továrna z devadesátých let, kterou se stát snaží zbavit. Je to strategický podnik s unikátním know-how, klíčový výrobce výbušnin a speciálních prachů, firma napojená na obranný průmysl NATO a zároveň společnost, která právě teď začíná vydělávat více než kdykoliv v minulosti. V okamžiku, kdy Evropa horečně shání výrobní kapacity pro obranný průmysl a kdy se munice stává strategickou komoditou podobně jako energie, přichází Babiš s myšlenkou na prodej. To není hospodářská úvaha. To je naprosté selhání elementárního strategického myšlení.
Nejabsurdnější na celé věci je načasování. Explosia po letech investic a restrukturalizace konečně vstupuje do období obrovské profitability. Stát nese náklady dlouhá desetiletí, udržuje výrobu, drží kapacity, financuje rozvoj a teď, když se ukazuje skutečná hodnota firmy, má někdo přijít a říct, že je ideální chvíle podnik prodat? To je logika člověka, který by prodal studnu ve chvíli, kdy začala dávat vodu.
Babiš přitom argumentuje penězi. Výnos z prodeje. Rozpočtové potřeby. Investice. Jenže právě tady se odhaluje skutečná podstata celé debaty. Nejde o bezpečnost státu. Nejde o budoucnost českého obranného průmyslu. Nejde o strategii. Jde o snahu rychle získat miliardy a zalepit jimi rozpočtové díry. Přesně takhle se chová člověk, který nedokáže budovat dlouhodobou hodnotu a místo toho rozprodává to, co stát vlastní, aby krátkodobě vypadal úspěšněji.
Výprodej státu
Jenže Explosia není kancelářská budova ani podíl v hotelovém řetězci. Tohle je podnik, jehož skutečná hodnota neleží ve zdech továren, ale v know-how, které vznikalo desítky let. Ve výrobních postupech, chemických recepturách, specializovaných odbornících a unikátních technologiích, které se nedají koupit zpět, jakmile jednou odejdou do zahraničí. Jakmile stát ztratí kontrolu nad takovým podnikem, ztratí ji prakticky navždy. A kdokoliv dnes tvrdí opak, buď nerozumí obrannému průmyslu, nebo vědomě lže.
Je až neuvěřitelné, že právě v době války na Ukrajině, v době rostoucí globální nestability a v době, kdy evropské státy masivně posilují vlastní zbrojní výrobu, někdo v České republice vůbec otevře debatu o privatizaci strategického výrobce výbušnin. Německo, Francie nebo Polsko dnes nediskutují o tom, jak se zbavit obranných kapacit. Diskutují o tom, jak je rozšiřovat, chránit a dostat pod ještě větší kontrolu státu. Jen v Česku se znovu objevuje devadesátkový reflex všechno prodat a doufat, že to nějak dopadne.
A právě to je na Babišově postoji možná nejděsivější. Ta naprostá absence jakékoliv historické zkušenosti. Česká republika už jednou rozprodala obrovskou část strategického průmyslu. Výsledkem byla ztráta soběstačnosti, odliv technologií, závislost na zahraničí a ekonomika fungující jako montovna bez skutečné kontroly nad klíčovými odvětvími. Dnes, po letech, kdy Evropa zjišťuje, jak nebezpečné bylo spoléhat na cizí výrobní kapacity, přichází další politik s nápadem pokračovat ve stejném modelu.
Prodej Explosie by nebyl znakem moderní ekonomiky. Byl by symbolem politické slabosti, krátkozrakosti a neschopnosti chápat, co znamená strategický zájem státu. A pokud někdo v době největší bezpečnostní nejistoty posledních dekád uvažuje o prodeji podniku, který je součástí obranné infrastruktury země, pak nejedná jako státník. Jedná jako člověk, který je ochoten obětovat budoucnost země výměnou za okamžitý příjem do státní pokladny.
A o to větší pachuť celá debata má ve chvíli, kdy se zároveň objevují informace o zájmu chemických firem spojených s bývalým impériem Agrofertu pronikat do obranného průmyslu přes různé prostředníky a navázané struktury. Andrej Babiš dlouhodobě zbrojní sektor veřejně kritizuje, mluví o „zbrojení“ s okázalým odporem a stylizuje se do role odpůrce vojenských investic. O to pokrytečtěji působí situace, kdy právě strategický obranný podnik má být prodán v okamžiku rekordních zisků a rostoucí hodnoty celého sektoru. Pokud totiž někdo tvrdí, že obranný průmysl je problém, ale současně chce získat vliv nad jeho nejvýnosnější částí, nejde o principy. Jde jen o obchod.
Zdroje:
