Článek
Tak už je to konečně venku. Stačí chtít jet do Brna na sudetoněmecký sjezd, mluvit o smíření nebo připomenout, že mezi hosty mají být i potomci lidí zachráněných před nacismem — a člověk se rázem ocitne mezi podezřelými. V lepším případě naivka. V horším vlastizrádce. A podle některých už rovnou kolaborant a nácek.
Poslanecká sněmovna mezitím přijala usnesení odsuzující konání sudetoněmeckého sjezdu v Brně. Ve vzduchu znovu ožila slova o historických křivdách, revizionismu a národních zájmech. Více než osmdesát let po válce se česká politika opět dokázala semknout kolem starého známého reflexu: když si s někým podáš ruku, určitě zrazuješ vlastní národ.
Jenže pak přišla absurdní debata v České televizi.
A tam se celé to divadlo převrátilo do téměř absurdní polohy.
Ekonom a poslanec Miroslav Ševčík v pořadu začal mluvit o „vlastizrádcích“, kteří podporují účast na sudetoněmeckém sjezdu. Použil dokonce větu:
„Na letošního Bonifáce potkal jsem v parlamentu vlastizrádce.“ Toto lze ještě přejít jako politický folklór.
Avšak označit samotné oběti holokaustu a perzekuce nacistickým režimem jako vlastizrádce a kolaboranty je už jiný level. Jsou to lidé, kterým lidsky nesahá Ševčík ani k podrážkám bot a prokázal tím, že zcela právem patří mezi tu nejodpornější lidskou spodinu.
Lidé podporující česko-německé smíření nejsou žádní henleinovci, ani obhájci nacismu. Jsou tam, mimo jiné, potomci lidí zachráněných Sirem Nicholasem Wintonem. Lidé, jejichž rodiny unikly transportům smrti jen díky tomu, že je někdo dokázal dostat pryč z Evropy ovládané Hitlerem.
A právě v debatě zaznělo jméno syna Sira Nicholase Wintona — Nicka Wintona — stejně jako odkaz na rodinu Arnošta Lustiga a další potomky přeživších holocaustu, kteří podporují dialog a smíření.
To je okamžik, kdy člověk přestává chápat.
Jak jsme se dostali do bodu, kdy jsou lidé spojení s oběťmi nacismu podezříváni z „kolaborace“ jen proto, že nechtějí žít ve věčném válečném zákopu? Ti, kteří by měli nejvíce nenávidět, stojí o usmíření a odpuštění. Usmířit se a odpustit, rozhodně neznamená zapomenout.
Jak se může stát, že účast na setkání věnovaném dialogu a historické paměti vyvolává v části politiků větší hněv než skutečné projevy extremismu?
Na celé věci je totiž cosi tragikomického.
Po desetiletí jsme poslouchali, že je potřeba nezapomínat na minulost. A teď, když někdo přijde s myšlenkou, že připomínat minulost neznamená automaticky udržovat nenávist, je označen za podezřelého člověka bez vlasti.
Jako by některým lidem nestačilo, že válka skončila.
Jako by potřebovali, aby nikdy neskončila úplně.
Možná je to tím, že smíření je těžší než nenávist. Nenávist je jednoduchá. Má jasné nepřátele, jednoduchá hesla a okamžitý potlesk. Smíření je nepohodlné. Nutí člověka přemýšlet, připustit bolest druhých a vzdát se opojného pocitu historické nadřazenosti.
A tak tu dnes stojíme osmdesát let po válce a posloucháme, že lidé usilující o dialog jsou „kolaboranti, vlastizrádci a náckové“.
Dobře tedy.
Pokud je snaha o smíření kolaborací, pak budu raději hrdým kolaborantem, než člověkem, který ještě po osmdesáti letech potřebuje znovu a znovu rozdmýchávat nenávist mezi národy, které už dávno měly najít odvahu žít vedle sebe jinak než ve stínu minulosti.
A možná je na celé věci nejděsivější něco jiného. Ne že se dnes někdo bojí smíření. Ale že se ve veřejném prostoru znovu začíná pracovat s principy, na kterých kdysi vyrostly nejtemnější ideologie Evropy. Nacismus. Rozdělování lidí na „naše“ a „cizí“, hledání vnitřních nepřátel, podezírání každého, kdo odmítá nenávist jako vlasteneckou povinnost.
Nacismus nezačínal plynovými komorami. Začínal jazykem. Nálepkováním. Vytvářením dojmu, že národ je ohrožen dialogem, smířením nebo samotnou existencí „těch druhých“.
A když dnes politici a lidé jako Miroslav Ševčík označují zastánce smíření za vlastizrádce či kolaboranty, neobhajují historii ani národní zájmy. Jen znovu probouzejí přesně ten druh nenávisti, na kterém kdysi vyrostla ideologie, již se Evropa po válce zapřísahala už nikdy neopakovat.
Tito politici sami sebe svými postoji staví na okraj soudné společnosti a stávají se jejím morálním dnem.
