Článek
Jeho příběh ale otevírá otázku, které by se neměla vyhýbat ani Evropa: jak důsledně dokážeme chránit slušné lidi před zločinem?
Když jsem v roce 2025 několik týdnů pobýval na Filipínách, překvapila mě jedna věc. Pocit bezpečí. Pohyboval jsem se po ulicích, navštěvoval místní podniky, mluvil s lidmi a kriminalitu, kterou si člověk někdy s podobnými zeměmi spojuje, jsem ve svém okolí prakticky nevnímal. Samozřejmě, osobní zkušenost není statistika. Jenže když jsem se pak podíval do oficiálních údajů, zjistil jsem, že ten pocit nebyl úplně náhodný.
O proměně za pouhých deset let nejlépe vypovídá graf poklesu kriminality, který je prostě neuvěřitelný.
Graf poklesu kriminality na Filipínách
V roce 2015, tedy těsně před nástupem Rodriga Duterteho, evidovaly Filipíny: 9 646 vražd, 2 835 dalších zabití, 49 845 případů fyzického napadení se zraněním, 10 298 znásilnění, 31 741 loupeží a 82 751 krádeží. V roce 2022, na konci Duterteho funkčního období, činily tyto počty 4 272 vražd, 1 015 dalších zabití, 5 252 fyzických napadení se zraněním, 8 360 znásilnění, 4 969 loupeží a 12 968 krádeží. A za loňský rok 2025policie evidovala 3 412 vražd, 1 078 dalších zabití, 4 811 fyzických napadení se zraněním, 7 662 znásilnění, 3 645 loupeží a 12 662 krádeží. Jde o policejně evidované případy. Především u některých kategorií je proto fér připomenout, že vývoj může částečně ovlivňovat i metodika evidence a ochota činy hlásit. Přesto je rozsah poklesu natolik výrazný, že jej nelze přejít mávnutím ruky.
Přišel muž, který vyhlásil nekompromisní válku drogám.
Rodrigo Duterte se stal filipínským prezidentem 30. června 2016. Do nejvyššího úřadu nepřicházel jako neznámý politik, ale jako muž s pověstí, která jej dávno předcházela. Více než dvě desetiletí stál v čele města Davao na ostrově Mindanao, kde si získal přezdívku Duterte Harry. Přirovnání k nekompromisnímu filmovému policistovi nebylo náhodné. Jeho jméno se spojovalo s tvrdým postupem proti zločinu, ale také s obviněními z působení takzvaných eskader smrti, které v Davau zabíjely údajné zločince a drogové dealery. Duterte své zapojení do těchto skupin popíral.
Filipínský prezident Rodrigo Duterte
Filipíncům přesto nabídl právě to, co mnozí z nich chtěli slyšet. Skončí beztrestnost zločinců, drogoví dealeři přijdou o své ulice a stát konečně ukáže, kdo je v zemi pánem.
Hlavním nepřítelem se stal metamfetamin, na Filipínách známý jako shabu. Levná, silně návyková droga, která pronikala zejména do chudších komunit. Problémem nebyli pouze její uživatelé, ale také obchodníci, překupníci a celé distribuční sítě. Drogová kriminalita se stala jedním ze symbolů neschopnosti státu zajistit obyvatelům bezpečí.
Duterte nemluvil jazykem obvyklých politických prohlášení. Nesliboval jen další preventivní programy, nové protidrogové komise nebo přísnější dohled nad policií. Ve svých vystoupeních otevřeně hovořil o zabíjení drogových zločinců. Ještě během předvolební kampaně varoval, že jeho válka bude krvavá. A po nástupu do úřadu bylo brzy zřejmé, že nezůstane jen u slov.
Začala válka, v níž se zatýkání a zabíjení často odehrávalo přímo v ulicích.
Policie zahájila celostátní operaci nazvanou Double Barrel, jejíž součástí byl program Tokhang. Název pocházel ze slov označujících zaklepání a domluvu. Policisté společně s místními úředníky obcházeli domy osob uvedených na seznamech podezřelých uživatelů a obchodníků s drogami. Vyzývali je, aby se přihlásily úřadům, přestaly s obchodem nebo užíváním drog a podrobily se dalšímu postupu policie.
Noční Manila je plná života
Na první pohled mohlo jít o poměrně běžný policejní nástroj. Zařazení na seznam však pro některé podezřelé znamenalo mnohem víc než pouhou návštěvu strážců zákona. V chudinských čtvrtích Manily se začaly odehrávat scény, které připomínaly spíše válečné zpravodajství. Policisté přicházeli do domů, někdy uprostřed noci. Ozývaly se výstřely. Před domy se shromažďovali sousedé a příbuzní, zatímco na ulici ležela těla zastřelených mužů.
Policejní zprávy se často podobaly jedna druhé. Podezřelý měl při zatýkání vytáhnout zbraň, začít střílet a policisté jej v sebeobraně usmrtili. Pro takové situace se na Filipínách vžilo označení nanlaban — tedy přibližně „kladl odpor“.
Jenže výpovědi svědků někdy vyprávěly úplně jiný příběh.
Organizace Human Rights Watch později zdokumentovala případy, v nichž podle příbuzných a dalších svědků byli podezřelí před zastřelením neozbrojení, zadržení nebo dokonce prosili o život. Vyšetřovatelé upozornili také na případy, kdy se na místě činu objevily zbraně či drogy, které podle svědectví obětem nepatřily.
A do toho vstoupili neznámí střelci.
Muži v civilním oblečení, někdy v černém, s obličeji zakrytými maskami či přilbami. Přijížděli na motocyklech, vnikali do domů nebo své oběti zastřelili přímo na ulici. Někdy zmizeli stejně rychle, jako se objevili. Jindy tělo nalezli lidé až později, v postranní uličce, pod mostem nebo na okraji města.
Jedním z doložených případů byl osud třiapadesátiletého Paquita Mejose, otce pěti dětí a stavebního elektrikáře. Podle svědectví jeho rodiny se v říjnu 2016 přihlásil místním úřadům poté, co zjistil, že je veden na seznamu drogově podezřelých. O dva dny později vnikli do jeho domu ozbrojení maskovaní muži. Mejos byl zastřelen.
Policie následně tvrdila, že na zasahující muže namířil zbraň. Jeho rodina tuto verzi odmítala.
Takových příběhů přibývalo.
Zatímco jedni Filipínci začínali věřit, že stát konečně získává kontrolu nad ulicemi, jiní se obávali, že se jednoho dne na seznamu podezřelých objeví jejich příbuzný, soused nebo oni sami. Strach ze zločinců tak v části společnosti vystřídal strach z těch, kteří proti nim měli bojovat.
Rozsah operací byl mimořádný. Jen od července 2016 do ledna 2020 evidovaly filipínské úřady 5 601 lidí usmrcených policií při protidrogových zásazích. Za celé Duterteho šestileté prezidentství uváděly oficiální statistiky více než šest tisíc takových úmrtí. Pokud se však započítají i další zabití spojovaná s protidrogovou kampaní, odhady počtu obětí jsou výrazně vyšší.
Přesný počet dodnes není znám.
Mezi mrtvými byli lidé skutečně zapojení do drogového obchodu, ale také uživatelé drog a osoby, jejichž vina nebyla nikdy soudně prokázána. Dokonce i děti se staly oběťmi násilí spojeného s protidrogovými operacemi.
Bezpečno je i v Čínské čtvrti
Duterteho válka přitom vyvolala ostrou kritiku Organizace spojených národů, mezinárodních lidskoprávních organizací i malé části filipínské veřejnosti. Kritici upozorňovali, že stát nesmí zaměnit podezření za rozsudek a policejní zásah za popravu. Prezident však ve své rétorice nepolevoval. Tvrdý postup obhajoval jako nezbytný boj za bezpečnost země.
A právě zde se filipínský příběh stává pozoruhodným.
Zatímco svět sledoval rostoucí počty mrtvých a přibývající obvinění z mimosoudních poprav, značná část Filipínců vnímala něco jiného. Ubývající drogové dealery v sousedství, častější policejní zásahy a pocit, že proti zločinu konečně někdo skutečně jedná.
Duterteho politika se tak stala jedním z nejvýraznějších příkladů střetu mezi požadavkem bezpečnosti a ochranou práv jednotlivce.
Pro jedny byl prezidentem, který překročil hranice zákona. Pro druhé mužem, který dokázal prosadit pořádek tam, kde jeho předchůdci dlouhodobě selhávali.
A právě tato druhá skupina rozhodně nebyla malá.
Když se v roce 2019 nezávislá agentura Social Weather Stations zeptala Filipínců na spokojenost s vládní válkou proti drogám, souhlas vyjádřilo 82 procent respondentů.
To je číslo, které možná o Duterteho postavení ve filipínské společnosti vypovídá stejně mnoho jako statistiky mrtvých.
V březnu 2025 byl bývalý filipínský prezident Rodrigo Duterte zatčen a předán Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu. V dubnu 2026 soud potvrdil obvinění ze zločinů proti lidskosti, zahrnujících vraždy a pokusy o vraždy. Zahájení hlavního líčení je naplánováno na 30. listopadu 2026.
Muž, který vyhlásil nekompromisní válku drogám, se tak sám ocitl před soudem. O jeho vině teprve bude rozhodnuto. Je v tom zvláštní paradox. Duterte má dnes právo na všechno, čeho se mnoha obětem jeho protidrogové kampaně nedostalo. Na obhájce, předložení důkazů i spravedlivý proces.
Jenže zatímco soudci v Haagu budou posuzovat jeho odpovědnost za krvavé metody, miliony Filipínců si mohou jeho prezidentství připomínat úplně jinak. Jako období, kdy se ve svých ulicích začali cítit bezpečněji.
Při pohledu na filipínskou zkušenost se nabízí ještě jedna, poněkud nepříjemná otázka.
Nemůže se stát, že Evropa ve své přehnané snaze o politickou korektnost začíná být stále méně spravedlivá vůči obětem kriminality?
Za každým vyrabovaným obchodem, zapáleným domem či násilným útokem stojí konkrétní lidské osudy. Člověk, který během jediné noci přijde o výsledky celoživotní práce. Rodina, která ztratí existenční jistotu. Děti, jejichž budoucnost může poznamenat jediný zločin.
Pachatel má samozřejmě právo na obhajobu a spravedlivý soud. Ale nemělo by být stejně samozřejmé, že společnost má právo na účinnou ochranu před jeho jednáním?
Není snad také projevem lidskosti chránit ty, kteří zákony dodržují?
Filipínská zkušenost ukazuje, že kriminalita může v průběhu několika let výrazně ustoupit. Nedokazuje sice, že k tomu bylo nezbytné zabíjet podezřelé bez soudu, ale připomíná, jak důležitá je pro společnost bezpečnost, důslednost a schopnost státu prosazovat zákon.
Evropa nepotřebuje Duterteho eskadry smrti. Potřebuje však policii, která dokáže účinně zasáhnout, soudy, které rozhodují bez zbytečných průtahů, a tresty odpovídající nejen samotnému činu, ale také jeho skutečným následkům.
A především potřebuje důslednost. Bez ohledu na původ, občanství, postavení či společenské vazby pachatele.
Padni komu padni.
Politická korektnost přece nemůže být omluvou pro váhavost při prosazování práva. A respekt k lidským právům nesmí znamenat, že práva obětí zůstanou pouhou poznámkou pod čarou.
Aby Evropa ve snaze být za každou cenu politicky korektní nakonec nezjistila, že byla především bezmocná.
