Článek
Druhá polovina sedmdesátých let minulého století byla obdobím doznívající normalizace, která po jaru roku 1968 opět upevnila komunistickou vládu nad lidmi v naší zemi. V té době jsem byl malé dítě, chodil jsem do druhé třídy. Měl jsem své dětské představy, svůj vlastní svět. Ne úplně jednoduchý. Byl jsem obyčejné dítě se svými ideály a sny.
Chtěl jsem se stát pionýrem. Důvod byl jednoduchý. Závist. Záviděl jsem pionýrům, že mohou stát v květnových dnech u pomníčků, které připomínají obyčejné lidi, kteří obětovali své životy, při Pražském povstání. V mých očí malého dítěte, to byli ti opravdoví hrdinové. A stále jsou. Vzali do rukou zbraň, mnohdy ani to ne, ale byť trochu pozdě, snažili se postavit agresorům, okupantům. Byli to hrdinové, jak jsem je viděl v tehdejších filmech, jako Němá barikáda, Zbraně pro Prahu, Osvobození Prahy a dalších.
Hrdinou pro mě byl i můj děda. Bojoval v odboji. Ve francouzském odboji. Děda nenáviděl odbojáře. Proč? To jsem pochopil až později. Ne vše se malým dětem tehdy říkalo. Sám se odbojářem necítil. Říkal: „Dělal jsem, co jsem musel.“Co musel dle svého svědomí. Bojoval proti okupantům. Říkal: „Okupant je okupant, ať je kdekoliv v cizí zemi.“ Na to dnes zapomínáme.
Do Francie se dostal jako nuceně nasazený na práce v Říši. Měl krátce po škole. Byl stavařem. Zanedlouho ho poslali do Francie na budování Atlantského valu. Viděl tam utrpení tisíců lidí, zajatců, vězňů koncentračních táborů. Mnoho neštěstí. Práce se prováděly ve spěchu, lidský život pro okupanty neměl žádnou hodnotu. Nic nového ani dnes.Při jednom velkém neštěstí, kdy se zhroutila část konstrukce, to již nevydržel a povedlo se mu utéct.
Ukryli ho dočasně hodní Francouzi a pomohli postupně další lidé, až se dostal do střední Francie do malého městečka, kde ho ukryla mladá vdova, která provozovala hospůdku se skromným ubytováním a malým hospodářstvím. O muže přišla na začátku války, položil svůj život při obraně Francie. Později mu zařídili i falešné doklady. Pomáhal v hospodě, s hospodářstvím, předával zprávy, co se dozvěděli. Hospodu navštěvovalo mnoho německých vojáků, byla to oblast, kde se doplňovaly a znovu cvičily divize wehrmachtu po stažení z východní fronty. Postupně ukrývali výbušniny z nedalekého lomu, které místní střelmistr, po malých množstvích defraudoval. Nebyl žádným akčním hrdinou. Jediným jeho bojem bylo, že po vylodění v Normandii, vyhodili do povětří se střelmistrem z lomu, nedalekou železniční trať. Ale v mých dětských představách hrdinou byl. Udělal pro osvobození to, co bylo v jeho silách. A vždy u mě hrdinou zůstane.
Jak jsem psal, cloumala mnou závist, tak jsem se stal „Jiskrou jasnou“, tedy začal chodit do Jiskřiček. To byla organizace pro malé děti, které se později staly pionýry. A to už byl jen kousek k tomu, jak se stát už v dětském věku vyvrhelem tehdejší společnosti. Ale to jsem to ještě netušil. Na školách se jednou ročně pořádalo základní kolo Puškinova památníku. Recitační soutěž, kde starší děti přednášely básničky v ruštině, mladší ideologické říkanky. Ty nejlepší se pak prezentovali například v tělocvičně školy, kam přišli i z tehdejších MNV (městský národní výbor), straníci z podniků a podobně. I já jsem jako snaživé dítko měl svou říkanku a všichni tleskali. Byl jsem na sebe hrdý. V televizi, v estrádách jsem to mockrát viděl. Po potlesku umělec dával přídavek.
Tak jsem přidal taky. Vtip o Husákovi (tehdejší prezident a předseda ÚV KSČ), který jsem slyšel doma. Jeho znění si už nepamatuji. Ale do dneška mám pod kůží to mrazivé, absolutní ticho, které nastalo. Paní učitelka mě okamžitě odvedla do sborovny a během několika chvil přijeli dva pánové, kteří mě odvezli. Vlastně nevím kam. Do kanceláře, kde to smrdělo po cigaretách. Ten jeden byl z toho evidentně nešťastný, ale druhý na mě pořád řval. Já byl jen vyděšené, plačící dítko, vůbec jsem nechápal co je špatně, co jsem provedl. Řval a vyptával se. Já jen zajíkavě brečel, nevěděl jsem, co mám říkat, co mám odpovídat.
Po pro mě nekonečném monologu jsem konečně něco pochopil. Křičel na mě, že nám ukáží, že táta bude makat v kotelně. Tak jsem mezi vzlyky pípnul, že táta dělá v kotelně. Hned jsem dostal facku, až mi tekla z nosu krev. Ale ona to byla pravda. Táta byl topičem, tak pracoval v kotelně. Ne, nebyl disidentem, byl alkoholik.Z každé jiné práce ho vyhodili. Ale pracovat se muselo, tak byl topičem. Ale to už jsem si nedovolil ani pípnout.
Konečně ten starší zasáhl a toho mladšího vyhodil z kanceláře. Vypadal na tvrďáka, ale pamatuji si, že měl taky v očích slzy. Pomohl mě umýt a říkal, že to bude dobré. V tu chvíli bylo, už jsem žádnou facku nedostal. Ale pak jsem, až do devadesátých let pociťoval tu jejich neuvěřitelnou důslednost, jakou tehdejší režim měl.
Máma mohla být jen pomocnou silou v kuchyni, aneb mýt nádobí. Neměla to lehké. Táta byl alkoholik. Těžký alkoholik. Všechno propil. I peníze, co bral mámě. Když u nás týden před výplatou byl alespoň suchý chleba, bylo dobře. Kolikrát nebyl ani ten. Jestli myslíte, že to tenkrát někoho zajímalo, tak to ani náhodou. A to jsme byli tři sourozenci. Komunistům nikdy nešlo o obyčejné lidi. Na pionýra jsem samozřejmě mohl zapomenout a staršího bratra z něj vyhodili.
Dětský sen
Jako dítě mi bylo hrozně líto, že nemám hračky jako ostatní. Chodil jsem kolem hračkářství. Za výlohou byla stříbrná píšťalka. Taková ta, co měli rozhodčí na fotbale. Stála tehdy pět korun. Nedozírných pět korun, které máma tehdy neměla, když jsem měl narozeniny. Pamatuji si, jak jsem jí ten večer slyšel kvůli tomu plakat. Tehdy jsem si řekl, že tohle už nikdy nedopustím, aby plakala. Začal jsem po Žižkově, kde jsme bydleli sbírat starý papír, tehdy hlavně noviny a časopisy. To nebylo vůbec jednoduché, všude se topilo uhlím v kamnech, papír byl potřebná komodita, na rozdělání ohně v kamnech.
Konečně se po několika týdnech podařilo nasbírat dva balíky novin a vyrazit do sběrny. Byla to obrovská radost a hrdost na sebe, že jsem to dokázal. Vzápětí obrovské zklamání, po zvážení to dalo jen čtyři koruny a padesát haléřů. Pán ve sběrně viděl moje zklamání, tak se ptal proč, že mám peníze do prasátka. Tak jsem mu vyprávěl o svém velkém snu o píšťalce. Šel do šatny a přinesl mi korunu. Cizí člověk mě dal korunu abych měl na svůj sen. Táta by mi jí nikdy nedal a máma neměla z čeho. Naučilo mě to dvě věci, že potřebným je dobré pomáhat a že pokud něco chci, musím pracovat, něco pro to udělat. Nic není zadarmo. Dnes mnoho lidí čeká, jen že se o ně někdo postará, bez práce, bez přičinění.
Tak šli školní léta a kolem sedmé třídy, jsem začal chápat, co se vlastně tenkrát přihodilo. Hrál jsem závodně šachy, tenkrát jeden z mála sportů, na který jste nepotřebovali žádné drahé vybavení. Vše měli v klubu. Hráli jsme i na škole. Před Vánoci jsme chtěli udělat šachový turnaj. Pořád jsme byli ještě děti, tak o co jiného než turnaj „O Zlaté prase“. Což nám okamžitě zakázali, i další snahy o uspořádání turnaje. Pionýři samozřejmě mohli pořádat co chtěli. V klubu mi pak pan Ivan Hausner, mezinárodní mistr v šachu poradil, musíš na ně použít jejich zbraně. Po vánocích jsme tedy přišli opět s pořádáním šachového turnaje, teď už o „Štít vítězného února“. Chvíli bylo ticho, pak opět že to nejde. Pan Hausner opět dobře poradil, tak jsem vypracoval obdivný referát o Vítězném únoru, historickém přínosu. Samozřejmě, že je nutno ho připomínat a sportovní klání je jistě vhodným prostředkem jak s takovou událostí seznámit mládež. A to už se nikdo proti nepostavil. Vykresluje to plně tehdejší dobu, ustrašených kariéristů.
Obor s maturitou, ač prospěch byl, mi byl zapovězen. Ale i v té době se našli dobří a stateční lidé. Mamce řekli, ať zajde za panem Egermajerem. Tuším, že v té době byl zástupcem ředitele na dopravce v Praze Motole. Díky němu jsem mohl začít studovat, jak se dříve říkalo učňák s maturitou. Pana Egermajera jsem měl rád. Byl velmi přísný, ale na druhou stranu spravedlivý. Ve slohových cvičeních jsem od něj dostával dvě známky. Většinou jedna lomeno pět. Jedničku za sloh, pětku za pravopis. Naučil mě milovat francouzské prokleté básníky, o kterých nám přednášel místo o ruských autorech. Vzpomínám na mnoho jiných profesorů z této školy. V dobrém. Většina byli osobnosti, většina jich měla nějaké problémy s tehdejším režimem.
S láskou vzpomínám i na pana profesora Perlíka, který u mě zažehnul zájem o historii. Můj nástup na školu v prváku, kdy mi v druhém školním týdnu dal dvě pětky z dějepisu. Jednu hodinu jednu, druhou hodinu mě vyvolal, abych si to opravil. No bylo podruhé za pět. Vše ukončil slovy, dvě známky k uzavření klasifikace mě stačí studente, víc vás do pololetí nebudu obtěžovat. Byl to člověk zásadový. Dodržel to. Jen díky velké písemce před pololetím, to pětkou na vysvědčení neskončilo. Byl správný cholerik. Pamatuji ho na chmelové brigádě, z brzkého jara na drátkování, kdy nás na polorozpadlém statku budil, když se nám ráno nechtělo do zimy slovy: „Koukejte vstávat, máte tady smrad, že by se dal krájet.“ Z pléna se jen ozvalo: „Tak si ukroj a vypadni“ Vyřídil si to s námi po svém, nikdo si nestěžoval, dnes by z toho byla aféra. Byla to druhá facka od cizího člověka, co jsem dostal. Jsem za ní rád, připomněla mi jsou lidé, kteří si zaslouží naší úctu.
Ve třeťáku se mělo jet na týdenní výměnný pobyt do NDR. Jela celá třída, mě nevydali pas. Pan profesor Egermajer i intervenoval, bez výsledku, sám dostal přes prsty. Režim byl nadále velmi důsledný a vtip o Husákovi se neodpouštěl, ani po deseti letech….
Spousta lidí, kteří tenkrát v tichosti stáli s hrdou hlavou, si zaslouží náš obdiv. Na rozdíl od těch co se pokořili a pro svoje blaho jim bylo přednější. Dnes to není jinak. Někdy mám pocit, že takových je většina. Ohnout hřbet, pokořit se, jen aby náhodou to nestálo naše pohodlí, nedej bože, aby se na nás rudý bratr nerozhněval.
Stejně tak můj obdiv patří i mojí mamince. Dala mi do života všechno, co mohla. Nikdy jí za to nepřestanu děkovat. Nedala mi majetky, ale vždy nás učila chodit se vztyčenou hlavou, žádná překážka nebyla tak velká, aby se nedala překonat a to hlavní, každý se o své blaho musí zasloužit.
Modlitba
PS: Ještě chybí, proč děda nenáviděl odbojáře. Děda se vrátil z Francie, asi tři měsíce po konci války. S vdovou se už pak nikdy neviděl. Ale až do sedmdesátých let si občas psali. Děda jí pořád platonicky miloval a vzpomínal na ni, a babička mu to nikdy neodpustila. Tři dni po tom, co bylo městečko osvobozeno a už bylo jisté, že se Němci nevrátí, přijel jeden se sousedů s dalšími na starém náklaďáku a byl za obrovského odbojáře. Nikdy v odboji nebyl, naopak po letech se ukázalo, že byl konfidentem gestapa. Vdovu vyvlekli z domu, oholili jí vlasy, strhli halenku a na prsa jí nakreslili hákový kříž a dva dni jí vlekli městečkem. Že pekla s Němci a udávala sousedy. Nebyla to pravda. Dvakrát ho během války odmítla, byla to jen uražená mužská ješitnost. Za týden ho našli u něj doma na hnojišti. V břiše měl vidle. Děda nikdy neřekl, kdo to udělal, ale pravidelně stejný den jednou v roce se chodil vyzpovídat a pomodlit do kostela. Nikdy jindy do kostela nezašel…
Vlastní vzpomínky
