Článek
Už před téměř tisíci lety si Moše ibn Ezra, jeden z nejvýraznějších představitelů zlatého věku židovské poezie v andaluském exilu, povzdechl slovy, která znějí až nepříjemně současně:
„Mnozí jsou hodni výšin, ale osud je srazil dolů,
a mnozí, kteří hodni nejsou, pozdvihl osud na čelo.“
U nás však nejde o osud. Jde o výsledek našich vlastních rozhodnutí.
Ještě přesněji to vyjádřil Ibn Gabirol, židovský myslitel píšící arabsky, čtený s respektem jak muslimy, tak křesťany. Ve svém etickém spise Výběr z perel konstatuje bez emocí, ale s nemilosrdnou jasností:
„Mnohý ctnostný je opomíjen
a mnohý méněcenný je vyvýšen.“
Je to prosté moudro. A přesto se jím neřídíme.
Současná česká politická realita tuto starou zkušenost potvrzuje v přímém přenosu. Do popředí se dostávají lidé, jejichž hlavní kvalifikací není odbornost, zkušenost ani státnická odpovědnost, ale viditelnost, provokace a schopnost manipulovat emocemi. Postavy jako Tomio Okamura ve vedení Poslanecké sněmovny či mediálně exaltovaní aktéři typu Filipa Turka nejsou příčinou, ale symptomem. Jsou důkazem systému, který stále častěji odměňuje hlasitost místo kvality a marketing místo kompetence.
Starověká moudrost přitom není cynická ani elitářská. Neříká, že svět má řídit uzavřená kasta. Varuje však před okamžikem, kdy se popularita zamění za kvalitu a odpovědnost se rozpustí v PR, sloganech a laciném rozhořčení. Ibn Chaldún to o několik století později shrnul bez jakýchkoli obrazů:
„Když se vláda dostane do rukou těch, kdo ji nezasluhují, začíná rozklad společnosti.“
Nejde tedy o osobní sympatie ani o stranickou příslušnost. Jde o opakující se vzorec: svět znovu a znovu staví do čela ty, kteří by tam být neměli, zatímco schopní mlčí, jsou vytlačeni – nebo rezignují. Pokud má česká politika projít skutečnou obnovou, nepřijde skrze nové tváře, ale skrze návrat k tomu, co bylo jasné už před tisíci lety: moc bez moudrosti je vždy nebezpečná – i když se tváří demokraticky.
Po volbách už si nelze nic nalhávat. Nešlo o omyl, nedorozumění ani „signál elitám“. Šlo o vědomou volbu. Volbu stylu, který dává přednost křiku před obsahem, jednoduchým viníkům před složitými řešeními a okamžitému pocitu zadostiučinění před dlouhodobou odpovědností. V tomto smyslu není současná politická realita selháním politiků — je zrcadlem voličů.
Demokracie neprodukuje kvalitu sama od sebe. Produkuje to, co je poptáváno. Pokud se dlouhodobě odměňuje provokace, vulgarita a prázdná gesta, nemůže být překvapením, že do popředí vystupují lidé, jejichž jedinou dovedností je být vidět. Není to spiknutí, není to manipulace shora — je to tržní logika moci. Nabídka odpovídá poptávce.
Starověcí myslitelé, na které jsme se odvolali, by dnes nebyli překvapeni. Popsali přesně to, co se děje ve chvíli, kdy společnost rezignuje na rozlišování. Když se vzdá nároku na kompetenci, moudrost a charakter a nahradí jej dojmem, sympatií a momentálním hněvem. V takové chvíli se do čela nedostávají ti nejlepší, ale ti nejhlasitější — a masa tomu tleská, protože hluk je snesitelnější než přemýšlení.
Je snadné svalovat vinu na „politiky“. Mnohem těžší je přiznat si, že bez ochoty voličů by tam nebyli. Že by nemohli dlouhodobě přežívat bez publika, které jim odpouští neschopnost výměnou za pocit, že „to někomu natřeli“. Demokracie tím nezaniká, ale těžce degeneruje. Z odpovědnosti se stává show a z rozhodování soutěž o pozornost.
Po volbách už neplatí výmluva, že „nebylo z čeho vybírat“. Vždy je z čeho vybírat — jen je to někdy nepohodlné. Odbornost není zábavná. Odpovědnost není sexy. A moudrost nemluví v jednovětých sloganech. Pokud je toto pro společnost nepřijatelné, pak si musí přiznat nepříjemnou pravdu: nedostává špatné politiky omylem, ale přesně podle svého obrazu.
A právě zde stará moudrost znovu udeří: když jsou do čela postaveni ti, kteří tam nemají být, nenastává okamžitá katastrofa. Nastává pomalý rozklad. Ne dramatický, ale plíživý. A ten je vždy dílem nejen těch, kdo vládnou — ale především těch, kdo jim to umožnili.
Zdroje:
Moše ibn Ezra – Širat Jisrael (hebrejská poezie andaluského období, 11.–12. století)
Šlomo ibn Gabirol – Mivchar ha-Peninim (Výběr z perel), eticko-filozofický spis
Ibn Khaldún – Muqaddima(Úvod k dějinám), 14. století
