Článek
Tato skutečnost vedla k hledání nových cest k hospodářskému rozvoji, přičemž se monarchie inspirovala tehdejšími ekonomickými teoriemi – zejména učením fyziokratů, které vzniklo ve Francii. Fyziokraté považovali půdu a zemědělství za jediný skutečný zdroj bohatství, a jejich názory silně ovlivnily i císaře Josefa II.
Podle této nauky vychází veškeré hmotné statky z plodivé síly půdy. Zemědělství bylo vnímáno jako základní pilíř hospodářského růstu, a obdělávání půdy se považovalo téměř za důkaz společenské užitečnosti. Není proto překvapením, že až 80 % obyvatelstva monarchie se tehdy živilo zemědělstvím. Středoevropská společnost zůstávala převážně vesnickou, a modernizační impulzy se prosazovaly jen pomalu.
Ani po vydání patentu o zrušení nevolnictví nebyl život skutečně svobodný. Nadále přetrvávala robota, tedy nucená práce pro vrchnost, která představovala jednu z nejzaostalejších forem feudální renty. Tento systém byl nejen sociálně nespravedlivý, ale také hospodářsky krajně neefektivní.
Podle dobových výpočtů se průměrná hodnota pracovního výkonu za jeden robotní den rovnala ceně pouhých jedenácti kilogramů tehdy levného chleba. Tak nízká produktivita nemohla uniknout pozornosti císaře Josefa II., který si byl dobře vědom, že robota brzdí ekonomický rozvoj monarchie. A co víc – znal i cestu, jak tento přežitý systém nahradit.
Jedním z prvních pokusů o reformu byl model zavedený po nevolnickém povstání roku 1775, který nás přivádí k osobnosti Františka Antonína Raaba. Ten ještě za vlády Josefovi matky, Marie Terezie zavedl v té době naprosto nevídanou reformu.
Raabova reforma, známá jako raabizace, byla uplatněna pouze na panstvích, kde byl vrchností sám panovník, případně na velkostatcích podléhajících státnímu dozoru. Jednalo se o tzv. komorní statky, městská a klášterní zboží, nadační majetky či bývalá jezuitská panství.
Princip raabizace spočíval v zásadní změně hospodaření: půda velkostatků a poplužních dvorů byla rozparcelována mezi drobné rolníky, kteří ji začali obdělávat samostatně a mnohem efektivněji. Místo dosavadní feudální renty v úkonech (tedy roboty) odváděli noví držitelé půdy rentu v penězích, naturáliích nebo jejich kombinaci. Tím, že se z bývalých nevolníků stali přímí uživatelé půdy a samostatní výrobci, výrazně vzrostla produktivita práce. Rolník měl konečně důvod snažit se – jeho úsilí přímo ovlivňovalo vlastní životní úroveň.
Experiment s raabizací dopadl překvapivě velice úspěšně. Nově vzniklé raabizační vesnice – bylo jich několik desítek – vykazovaly rychlý hospodářský růst a směřovaly k prosperitě. Reforma ukázala, že je možné zemědělskou výrobu skokově modernizovat. Příkladem takových vesnic může být například ve Východních Čechách - Nový Bydžov kde v okolí vzniklo několik raabizačních osad jako Zábědov, Žantov nebo Nová Skřeněř, které se díky nové struktuře rychle rozrůstaly. Nebo Opolany – s částmi jako Oškobrh a Opolánky, které vznikly parcelací půdy, se rozvíjely díky zemědělské soběstačnosti.
Pozadu nezůstala ani Morava například s Josefovem (okres Hodonín). Zde vznikla typická raabizační vesnice s pravidelným půdorysem, která se stala vzorem pro další sídla. Tyto vesnice často vznikaly na bývalé dominikální půdě, měly pravidelný půdorys a byly koncipovány tak, aby podporovaly soběstačnost a efektivní zemědělství. Reforma přinesla nejen změnu vlastnických vztahů, ale i nový impuls pro rozvoj venkova.
Experiment se velmi osvědčil, ale jeho rozšíření narazilo na neochotu feudální šlechty. Velkostatkáři, ani šlechta neměli zájem dobrovolně rozdělit vlastní půdu mezi poddané. Panovník mohl reformu pouze doporučit – učinil tak patentem z roku 1777 – ale bez právní síly ji vnutit nemohl.
Po vydání patentu o zrušení nevolnictví se císař Josef II. spolu se svými poradci neprodleně pustil do příprav nové agrární reformy. Její základ tvořily dva klíčové kroky. Prvním bylo tzv. reluikování – tedy proces, při němž se poddaní mohli vykoupit z roboty a nahradit naturální rentu platbou v penězích. Druhým pilířem reformy se stal nový daňový systém, který měl být aplikován rovnoměrně na veškerou zemědělsky využívanou půdu bez ohledu na její vlastnictví – ať už šlo o dominikál (půdu ve vlastnictví vrchnosti), nebo rustikál (půdu dlouhodobě pronajatou poddaným).
Zásadní změnou bylo, že výše daně již neměla vycházet z historických, často staletých smluv mezi poddanými a feudály – mnohé z nich sahaly až do dob Přemyslovců či období kolonizace. Místo toho měla být stanovena podle jasně definovaných pravidel. Nový systém zdanění měl vycházet ze tří objektivních kritérií: rozlohy obdělávané půdy připadající na hospodářství, její kvality (bonity) a průměrného hrubého výnosu.
Josef II. reformátor
Už při veřejném představení připravované daňové reformy Josef II. ujistil, že nedojde ke zvýšení daňové sazby ani celkové berní kvóty. Co tedy bylo cílem? Především snaha o spravedlivější rozložení daňového břemene – záměr, který byl tehdy revoluční a dodnes inspirativní. Reformu provázela myšlenka občanské rovnosti, a proto tentokrát neměla vrchnost žádná daňová privilegia. Poprvé v dějinách se mělo stát, že bohatí zaplatí více než chudí, protože jejich odvody byly vypočítávány podle stejného vzorce jako u poddaných. Myšlenka, která dodnes rezonuje.
Po dokončení katastrálních map, soupisu výměr, ocenění bonity půdy a zjištění hrubých výnosů bylo možné stanovit průměrné daňové zatížení poměrně přesně. Tedy – pro ty, kteří si uměli spočítat vlastní daňové přiznání. Pro ostatní to zůstávalo složité. Aby stát získal stabilní příjem do rozpočtu, ukázalo se, že je třeba vybírat v průměru něco přes 12 % z hrubého výnosu. (Dvanáct procent – hodnota, která by dnes mnohým připadala jako sen.)
Josef II. zároveň stanovil ochranné hranice, které měly zabránit tomu, aby se poddaní dostali do existenční nouze. Věděl, že státní berně nebyly jediným zatížením – vedle nich existovaly ještě dávky vrchnosti a poplatky církvi. Proto určil maximální hranici daňového zatížení. Každé poddanské hospodářství mělo po zaplacení všech povinností – státní berně i vrchnostenských dávek – disponovat alespoň 70 % hrubého výnosu. Tyto prostředky měly pokrýt běžnou výživu, provoz hospodářství i obecní, školní a církevní poplatky.
Zbývajících 30 % výnosu tvořilo daňové maximum, o které se dělil stát s feudální vrchností. Pro velkostatkáře to znamenalo, že jim z hospodaření poddaných připadalo méně než 18 % hrubého výnosu.
Reformu, kterou Josef II. dlouhodobě připravoval, vyhlásil patentem v únoru roku 1789. Jejím druhým zásadním pilířem bylo několik stručných, ale mimořádně významných ustanovení, která jednoznačně deklarovala: robotní povinnost je tímto jednorázovým a všeobecným císařským rozhodnutím definitivně zrušena. Urbariální závazky, tedy povinnosti vůči vrchnosti, budou od této chvíle poddaní plnit výhradně formou peněžních dávek.
Tento patent představoval pravděpodobně nejradikálnější zásah Josefa II. do společenského a politického uspořádání habsburské monarchie. A právem – neboť zásadně zvýšil daňové zatížení feudální šlechty, zatímco poddaným přinesl citelnou úlevu, která v některých případech dosahovala až čtvrtiny či třetiny dosavadních odvodů.
Nejvýznamnější však bylo rozhodnutí, že venkovský lid bude zbaven nenáviděné feudální renty v naturálních úkonech. Jinými slovy – nebude již nucen vykonávat robotu. Tento krok znamenal nejen ekonomickou změnu, ale i hluboký posun ve vnímání lidské důstojnosti a rovnosti před zákonem.
Zatímco chudé venkovské obyvatelstvo přijalo josefínský výnos s obrovským nadšením, feudální šlechta proti němu vystoupila jednotně a rozhodně. Reforma vstoupila v platnost v listopadu roku 1789, což odpovídalo začátku tzv. vojenského či berního roku. Během přechodného období jednoho roku měli poddaní nadále vykonávat robotu, avšak již za mzdu. Sedláci se proto nemohli dočkat 1. listopadu 1790, kdy měla být robota definitivně zrušena.
Avšak toho dne se nedočkali. Šlechta se proti revolučnímu kroku Josefa II. postavila s nebývalou zuřivostí a využila všech svých stále silných mocenských pozic. Odpor byl tvrdý, nenávist hluboká. Císař Josef, v té době již vážně nemocný – trpěl pokročilou tuberkulózou a pravděpodobně i syfilidou – byl fyzicky i politicky oslaben. V posledních měsících života čelil ostré kritice, aniž by měl sílu hájit svůj nejzásadnější reformní čin.
Dne 20. února 1790, pouhý rok po vydání patentu, Josef II. ve věku 49 let zemřel. S jeho smrtí zanikl i výnos, který měl jednou provždy zrušit robotu. Jeho bratr a nástupce Leopold II., čerstvě příchozí z Toskánska, byl nucen před rozhořčenou šlechtou ustoupit. Aby si zajistil stabilitu trůnu, reformu záhy odvolal.
Tím definitivně skončila éra osvícenských reforem, která začala za vlády Marie Terezie a dosáhla vrcholu za Josefa II. Jeho pokus o modernizaci monarchie a osvobození poddaných byl sice odvážný, ale nakonec přemožen silou konzervativních struktur.
Strach z novot, konzervativní myšlení a sobectví šlechty nakonec proces zastavily. Přesto raabizační model zůstává pozoruhodným příkladem osvícenské reformy, která mohla zásadně proměnit venkovskou společnost – kdyby jí bylo dovoleno rozkvést.
Počet robotních dnů, se velmi lišil dle panství, ale málo kdy převýšil 150 dnů roboty na panském. Den daňové svobody je datum, které označuje den, kdy průměrný občan „přestává pracovat na stát“ a začíná vydělávat „sám na sebe“. Jinými slovy: od začátku roku do tohoto dne jde veškerý výdělek pomyslně na pokrytí veřejných výdajů — daně, odvody, státní rozpočet. Od Dne daňové svobody dál už vyděláváme pro sebe. Podle výpočtů připadl letos na neděli 1. června 2025. To znamená, že Češi „pracovali na stát“ celkem 152 dní od začátku roku.
Nejsem si úplně jist, že jsme za těch více než dvě stě let, nějak pokročili!
Zdroje:
