Článek
Katastrofa zasáhla hlavní města českého království jen okrajově, a proto dnes stojí poněkud ve stínu jiných historických povodní. Podle počtu obětí, rozsahu škod a lidského utrpení však patřila k nejhorším živelním pohromám, jaké české země v novověku zažily. Rozsah neštěstí zachytila mimo jiné kniha pražského nakladatele Aloise Hynka Velká povodeň v Čechách ve dnech 29. až 31. července 1897, jejíž výtěžek byl určen na pomoc postiženým rodinám.
Dobová slova vystihují bezmoc tehdejších svědků lépe než jakýkoli pozdější popis:
„Ruka Páně těžce spočinula na vlasti naší a krajích středoevropských v posledních dnech měsíce července. Hrůzy pohrom živelních stihly opět požehnané kraje tyto a způsobily škody nesmírné na statcích i životech lidských. Neštěstí způsobené rozpoutaným živlem nelze vypsati: každé sebe podrobnější líčení zůstává daleko za děsnou skutečností.“
Před vlastní katastrofou panovalo téměř čtrnáct dní vytrvalých dešťů, které proměnily horské svahy v rozmáčenou a nestabilní masu. Když pak na přelomu 28. až 30. července přišly extrémní lijáky, změnily se klidné horské potoky během několika hodin v ničivé proudy. V Krkonoších, Jizerských horách a přilehlých oblastech Slezska se odehrála povodeň, která vešla do dějin jako „Krkonošská apokalypsa“.
Nejhůře byly zasaženy Krkonoše, zejména oblasti kolem Sněžky a Obřího dolu, kde během dvou dnů spadlo až 340 mm srážek, tedy množství odpovídající významné části ročního úhrnu. Mimořádné hodnoty byly zaznamenány i v Jizerských horách. Rozvodněné toky – především Úpa a Labe, ale i četné horské bystřiny – ničily obce, silnice, mosty i celá údolí.
Katastrofa si vyžádala desítky až více než sto lidských životů a zanechala za sebou obrovské materiální škody. Vedle samotných záplav sehrály ničivou roli také sesuvy půdy a zemní laviny, které se valily z rozbahněných svahů a zasahovaly obydlená místa. Povodeň roku 1897 se tak stala nejen jednou z nejtragičtějších epizod regionálních dějin, ale i varovným mementem síly horské krajiny v okamžiku, kdy se spojí dlouhodobé deště s náhlým extrémem.
V Obřím dolese na mnoha místech odtrhly vodou nasáklé a ztěžklé zvětraliny, které se v podobě mur – zemních lavin – zřítily ze svahů do údolí. Nejvíce jich vzniklo na svazích Sněžky a Růžové hory. Na své cestě braly vše, co jim stálo v cestě, a na dně Obřího dolu zanechaly souvislou vrstvu štěrku, balvanů a polámaných stromů o šířce až 60–70 metrů.
Místo bývalého mostu ve Vrchlabí
Z pěti mur, které se v té noci utrhly z Růžové hory, zasáhly dvě přímo obydlí horalů. První lavina zavalila dům čp. 109, patřící Johannu Mitlöhnerovi. V troskách zahynula celá jeho rodina – manželka, dvě malé děti i rodiče. Sám majitel katastrofě unikl jen proto, že se v té době zdržoval na Obří boudě.
Druhá zemní lavina postihla sousední dům Emila Buchbergera, ležící asi čtyřicet metrů severněji. Bydlel zde Johann Buchberger se svou ženou, dítětem a matkou majitele. Krátce před půl jedenáctou večer si obyvatelé všimli, že se před domem hromadí množství stržených stromů. V obavě z hrozícího nebezpečí zapálili svěcenou svíčku, avšak dříve, než stačili vyslovit první slova modlitby, dům zasáhla masa bahna a kamení.
Johann Buchberger, který mohl hýbat alespoň jednou rukou, dokázal odhrnout bahno od úst své ženy a zachránil jí tak život. Dítě, které matka svírala v náručí, však utonulo. Juliana Buchbergerová, matka majitele domu, byla lavinou odhozena stranou a vyvázla „jen“ se zlomenou klíční kostí. Kolovrátkářka Albine Goldmannová, která se v domě právě zdržovala, v bahnité mase zahynula.
Samotný dům byl zničen téměř neuvěřitelným způsobem – lavina jej vytrhla ze základů a posunula po svahu dolů, ovšem bez střechy. Ta se zřítila téměř přesně na místo, kde stavení původně stálo. Manžele Buchbergerovy a starou paní se podařilo sousedům vyprostit až po třech hodinách usilovné práce. O vyproštění rodiny Mitlöhnerovy se pokoušeli hned následující den členové místního hasičského sboru a obyvatelé Pece pod Sněžkou. Teprve třetí den, za pomoci dřevařského spolku Riesenhain, byla ve změti stromů, kamenů a trosek nalezena těla dvou žen a jednoho dítěte. Starý otec a druhé dítě zůstali pod lavinou pohřbeni dodnes.
Na památku obětí dala hraběnka Emma Černínová na místě zničeného domu postavit kamenný kříž se jmény zemřelých; na místě někdejšího Bönschova domu byl vztyčen dřevěný sloup s obrazem Panny Marie Pomocné.
Katastrofu dále umocnilo vystoupení Zeleného potoka, pravobřežního přítoku Úpy, který spolu s hlavním tokem opustil své koryto. Příval vody uvěznil Wenzela Krause a jeho manželku v jejich domku, kde marně volali o pomoc až do rána. Kolem jedenácté hodiny sesuv půdy přehradil Zelený potok; nahromaděná voda se náhle zvedla do metrové výšky, kmeny stromů prorazily okna a proudy vnikly do domu Johanna Brauna. Horala, který se snažil zachránit dobytek, voda strhla a jeho tělo bylo nalezeno až u Bohuslavic. Braunovu manželku zachránil Franz Dix, když ji vytáhl z domu krátce předtím, než celé stavení zmizelo ve vlnách.
Ze svých koryt vystoupily i další přítoky Úpy. Ve Vlhkém dole strhl Jelení potokobytnou světnici domu čp. 76. Pecký potok proměnil okolní louky v rozsáhlá „kamenná pole“. Obyvatelky domu čp. 123 – paní Mitlöhnerová a její dcera – si zachránily život útěkem na poslední chvíli, těsně předtím, než rozvodněná Úpa dům zcela odnesla.
Povodeň si v Peci pod Sněžkou vyžádala celkem osm lidských životů. Tragédie obyvatel bud v Obřím dole se stala jedním z nejotřesnějších symbolů povodně roku 1897 a trvalým mementem ničivé síly horské přírody.
Ale povodeň brala životy i dále po proudu, Úpa se změnila v dravou řeku a brala vše v jejím dosahu, včetně lidských životů. Zvláště těžce byla povodní postižena obec Mladé Buky, kde téměř neexistovala rodina, jež by neutrpěla škody. Mnozí obyvatelé přišli o veškerý majetek a ocitli se ze dne na den v naprosté bídě. Do večera následujícího dne zde bylo nalezeno dvanáct mrtvých těl. Tam, kde nebylo možné zjistit jejich totožnost, byly oběti převezeny do místní márnice. Mrtvoly byly často zcela obnažené nebo jen částečně zakryté zbytky oděvu, což svědčilo o ničivé síle vody.
Maršov po povodni
Mezi nalezenými byli i tři členové jedné rodiny, kteří zahynuli společně s dalšími nešťastníky v troskách domu v Maršově, kde si povodeň vyžádala životy sedmnácti osob. Právě Maršov patřil k místům, kde bylo řádění živlu obzvlášť děsivé. Krátce po půl druhé hodině noční strhla voda železný most, pobořila několik domů, mezi nimi i dům starosty, dále okresní soud a berní i knihovní úřad.
Teprve s ranním rozedněním bylo možné odhalit skutečný rozsah katastrofy. Zcela zničeno bylo 28 domů, v jejichž troskách zahynulo 21 lidí, spolu s velkým množstvím dobytka. Více než 30 dalších budov bylo vážně poškozeno. Povodeň připravila o majetek několik set osob.
Staré město v Trutnově
Povodeň měla i své hrdiny. Bohužel někteří z nich při záchraně ostatních přišli o to nejcennější. O vlastní život. Tyto události jsou zachyceny v knize od nakladatele Aloise Hynka:
„Divoká řeka připlavila množství dřev, trámů, dokonce i dřevěné stavení s dobytkem a drůbeží. Voda nemající volný průchod dmula se mohutně a naplavené trosky drtily všechno, co jim stálo v cestě, braly s sebou budovy dřevěné a budky. J. Kraus, majitel domů, s neohroženou odvahou chtěl zachrániti tonoucího tesaře, který byl zaměstnán vázáním ohrožených budov. Hasičská šňůra, na níž byl p. Kraus přivázán, přetrhla se a p. Kraus střemhlav spadl do vody i byl uchvácen dravým proudem a utonul. Tak zaplatil životem svůj šlechetný skutek. Tonoucímu tesařovi podařilo se uchytiti se plovoucího trámu a byl ještě živ vytažen.“
JUDr. Malý zachránce 42 lidí
„Na hořejším Starém městě byl vlnami sbořen dům páně Endeův, obydlený dělnickými rodinami. Příval byl tak náhlý, že ubozí obyvatelé nemohli ani včas pomýšleti na zachránění svých životů. Vida, že ze všech stran jsou obklopeni dravým živlem, uchýlili se všichni obyvatelé do jediné veliké světnice v prvním patře. Ačkoli již od 3. hodiny ranní volali a prosili za pomoc, přece nemohlo jim býti nijak přispěno. Nikdo nechtěl se ve člunu odvážiti do dravého proudu. Až tu znenadání dostavil se statečný ochránce. O 7. hodině ranní přišel adjunkt zdejšího soudu pan dr. Malý, rodák náš, vynikající velikou tělesnou silou, jenž, seznav hrozné nebezpečí, v jakém se nalezali obyvatelé Endeova domu, odhodlal se ihned, že přispěje jim ku pomoci přes všechno nebezpečí, jež hrozilo jeho vlastnímu životu. Spěšně shodil se sebe kabát a upevniv si kolem pasu dva provazy, vrhl se do vln. Konce obou provazů drželi lidé na suchu stojící. Tak dostal se dr. Malý k zatopenému a již polosbořenému domu. Na této nebezpečné výpravě několikrát zmizel pod vodou a nejednou domnívali se lidé, s úzkostí jeho jednání sledující, že jest ztracen. Když vnikl do ohroženého domu, shledal, že ubozí lidé, kteří po několik hodin marně dovolávali se pomoci, upadli následkem strachu buď ve mdloby, anebo v úplnou ztrnulost. Již ani nevěděli, co děje se s nimi. Statečný ochránce dr. Malý musil jednoho po druhém — muže, ženy, starce a děti — odnášeti na nejbližší bezpečné místo. S utajeným dechem sledovali diváci, když dr. Malý současně vynesl z ohroženého domu ženu se dvěma dětmi. Ženu na zádech a v každé ruce dítě kráčel po prsa v proudu a šťastně všechny tři životy zachránil. Lidé, kteří sledovali jeho hrdinský čin, slzeli radostí a provolávali slávu statečnému muži. Dvě a půl hodiny pracoval takto dr. Malý na zachránění lidí v ohroženém domě, z něhož vynesl a před jistou smrtí zachoval 42 osob. A když dokonal své veliké a záslužné dílo, klesl vysílen a zachvácen mdlobou. Musil býti rychle dopraven do svého bytu, kdež dostalo se mu náležitého ošetření.“
Zdroje: kniha Aloise Hynka Velká povodeň v Čechách ve dnech 29. až 31. července 1897
