Článek
Judaismus totiž nestojí na deseti přikázáních, ale na šesti stech třinácti.
K židovské tradici patří neodmyslitelně humor a desatero nemůže zůstat stranou: Mojžíš sestoupí z hory Sinaj a oznamuje lidu: „Mám pro vás dvě zprávy. Jednu dobrou a jednu špatnou. Dobrá zpráva je, že jsem to s Hospodinem usmlouval na deset přikázání. Ta špatná je, že Nesesmilníš tam zůstalo.“ Ale desatero nikdy nebylo chápáno jako kompletní soubor pravidel, nýbrž jako symbolický začátek mnohem širšího zákona. Tento zákon není uložen v jednom seznamu ani vyvěšen na zdi synagogy. Je rozptýlen po celé Tóře a dotýká se nejen velkých etických témat, ale i drobných detailů každodenního života – od způsobu, jak mluvíme s druhými, až po to, jak zacházíme se zvířaty nebo vlastní trpělivostí.
Judaismus tak není náboženstvím několika velkých zákazů, ale soustavou drobných rozhodnutí, která se opakují každý den znovu a znovu.
Číslo 613 nepůsobí na první pohled nijak magicky ani symbolicky. Právě proto bývá otázka „proč zrovna 613?“. Odpověď neleží přímo v biblickém textu, ale v židovské interpretační tradici, která se snažila Boží zákon nejen číst, ale také pochopit a systematizovat.
Podle rabínské tradice obsahuje Tóra celkem 613 přikázání, hebrejsky micvot. Toto číslo je poprvé výslovně uvedeno v Talmudu, kde se objevuje stručné konstatování, že Mojžíš obdržel na Sinaji 613 přikázání. Nejde však o to, že by byl Mojžíšovi předán hotový seznam. Přikázání jsou rozptýlena po celém biblickém textu a často nejsou formulována jako jednoznačné příkazy, ale vyplývají z vyprávění, souvislostí nebo právních pasáží.
Rabíni si všimli i symboliky samotného čísla. Tradiční výklad říká, že 613 se skládá z 365 zákazů, odpovídajících počtu dní v roce, a 248 pozitivních příkazů, které se vztahují k částem lidského těla. Smysl této symboliky je jasný: zákon má provázet člověka každý den a zapojovat celého člověka. Nejde jen o víru v hlavě, ale o jednání tělem, řečí i vztahem k druhým.
Důležité je, že těchto 613 přikázání není vypsáno na jednom místě. Neexistuje kapitola Tóry s názvem „Seznam micvot“. Zákon je rozprostřen v příbězích, právních předpisech i zdánlivě nenápadných poznámkách. To znamená, že židovský zákon nelze jednoduše „odškrtnout“, ale musí se neustále studovat, vykládat a znovu promýšlet.
První systematický pokus dát 613 přikázáním jasnou strukturu provedl ve 12. století Maimonides, který v díle Sefer ha-micvot stanovil pravidla, podle nichž se určuje, co se počítá jako samostatné přikázání. Ani jeho seznam však nebyl posledním slovem. Jiní učenci s některými body nesouhlasili, což ukazuje, že judaismus není uzavřený systém, ale živá tradice výkladu.
Číslo 613 tak není výrazem právnické posedlosti, ale snahy zachytit šíři života. Judaismus tím dává najevo, že vztah k Bohu se neodehrává pouze ve výjimečných okamžicích, ale v běžných situacích – v tom, jak člověk jí, mluví, pracuje, odpočívá i chybuje.
Když se řekne „náboženský zákon“, většina lidí si představí velké morální zákazy: nezabiješ, nebudeš krást, nebudeš lhát. Židovská micvot však často míří jinam — k detailům, které by člověka jako „náboženské téma“ vůbec nenapadly. Právě v tom spočívá jejich zvláštnost.
613 přikázání
Některé micvot se nám můžou zdát na první pohled, prapodivná, ale vždy mají svojí hloubku. Například přikázání, které by dnes klidně obstálo v bezpečnostních předpisech:
„Když postavíš nový dům, uděláš zábradlí na střeše, abys neuvalil krev na svůj dům, kdyby z něj někdo spadl.“
(Deuteronomium 22,8)
Zodpovědnost se zde netýká úmyslu, ale prevence. Člověk odpovídá i za neštěstí, kterému mohl předejít. Má-li dům plochou střechu, musí mít zábradlí, aby z ní někdo nespadl. Judaismus tím říká něco velmi radikálního: člověk je odpovědný nejen za to, co udělá, ale i za to, čemu mohl zabránit. I pasivní nedbalost může být morálním selháním.
Nejez ovoce nového stromu. Zákon, který učí trpělivosti a zdrženlivosti:
„Tři léta vám budou jeho plody zapovězeny… ve čtvrtém roce bude všechno jeho ovoce svaté.“
(Leviticus 19,23–24)
Plody nově zasazeného stromu se první tři roky nesmějí jíst. Čtvrtý rok jsou zasvěceny Bohu a teprve pátý rok jsou plně k užitku. Přikázání, které jde proti okamžité spotřebě, učí zdrženlivosti a respektu k času — hodnotám, jež v moderním světě si rozhodně nevážíme. Zákon tak omezuje okamžitou spotřebu a zdůrazňuje respekt k času a růstu. Nejde zde jen o plody, úrodu ale i rozvoj obchodu a řemesel. Lépe dále výdělek investovat než utratit.
Neoklamávej druhého ani slovem. Zákaz klamání není omezen na soudní lež:
„Nebudete se navzájem utiskovat.“
(Leviticus 25,17)
Rabínská tradice z tohoto verše odvozuje zákaz tzv. „krádeže mysli“ (genevat da’at)– tedy klamání řečí, klamání druhého člověka i tam, kde nevzniká žádná hmotná škoda. Patří sem falešná zdvořilost, předstíraná velkorysost nebo nabídky, které nejsou míněny vážně. Etika se zde netýká jen činů, ale i úmyslů.
Nepřipomínej druhému jeho minulá selhání. Zákon chrání důstojnost i možnost změny:
„Cizince neutiskujte ani netrapte.“
(Exodus 22,20)
Rabínský výklad vztahuje tento princip obecně: připomínat člověku jeho původ nebo dřívější selhání je považováno za formu ubližování. Pokud se člověk změnil, nesmí mu být jeho minulost připomínána jako zbraň. Přikázání chrání možnost začít znovu. Paměť je důležitá, ale ne k ponižování.
Vrať ztracenou věc, i když se ti to nehodí. Základ tohoto přikázání stojí přímo v Tóře:
„Nenajdeš-li vola svého bratra nebo jeho ovci a přehlédneš je. Musíš je vrátit svému bratru.
A když ti není blízký nebo ho neznáš, vezmeš je k sobě domů a zůstanou u tebe, dokud je tvůj bratr nebude hledat; pak mu je vrátíš.“
(Deuteronomium 22,1–2)
Text je pozoruhodně konkrétní. Neříká jen „vrať, co není tvoje“, ale počítá i s nepohodlím: nalezenou věc si má člověk dočasně ponechat, starat se o ni a aktivně čekat, dokud se nepřihlásí majitel. Námaha, čas ani obtížnost nejsou důvodem, proč se odpovědnosti zbavit. Rabínská tradice z tohoto verše vyvozuje, že povinnost vrácení ztracené věci (hašavat avejda) platí i tehdy, když: je to nepohodlné, stojí to čas nebo energii, a z nálezu nemá člověk žádný osobní prospěch. Rabíni v Talmud tuto povinnost dále rozpracovávají a zdůrazňují, že nejde jen o formální akt vrácení, ale o aktivní starost o cizí majetek. V traktátu Bava Mecia se uvádí:
„Ten, kdo najde ztracenou věc, je povinen se o ni starat, jako by byla jeho vlastní.“
(Bava Mecia 30b)
Morálka zde není otázkou efektivity ani výhodnosti, ale věrnosti vztahu k druhému člověku. I cizí majetek je dočasně svěřením, za které nese člověk odpovědnost.
Starost o nalezenou věc
Při pohledu na 613 přikázání se nevyhnutelně nabízí otázka: je vůbec možné je všechny dodržet? Judaismus na tuto otázku odpovídá překvapivě realisticky. Nejen že je selhání možné, je očekávané. V židovském myšlení není hřích trvalým stavem člověka, ale konkrétním pochybením. Hebrejské slovo chet doslova znamená „minout cíl“. Člověk se nemýlí proto, že by byl zkažený, ale proto, že je lidský. Zásadní otázkou proto není, zda člověk chybuje, ale co udělá poté.
Judaismus nezná pojem dědičného hříchu. Člověk se nerodí vinný, ale svobodný. Každý čin má důsledky, ale žádné selhání není definitivní. Právě zde vstupuje do hry klíčový pojem teshuva– návrat. Teshuva neznamená pouze lítost nebo pocit viny. Doslova znamená „obrátit se zpět“. Jde o proces, který má několik kroků: uvědomění si chyby, přijetí odpovědnosti, snahu napravit škodu a rozhodnutí chybu neopakovat. Pokud se hřích týká jiného člověka, nestačí prosba o odpuštění Bohu – je nutné smíření s tím, komu bylo ublíženo.
Vrcholným okamžikem tohoto procesu je svátek Jom Kipur, Den smíření. Nejde však o magické „vymazání hříchů“, ale o každoroční zastavení a bilanci. Člověk si připomíná, že zákon není nástrojem dokonalosti, ale cestou návratu. V tomto světle přestává 613 přikázání působit jako nedosažitelný ideál. Nejsou měřítkem bezchybnosti, ale rámcem, v němž má i selhání své místo. Judaismus tak není náboženstvím bezchybného plnění zákona, ale náboženstvím odpovědnosti, paměti a náprav.
Desatero přikázání patří k nejslavnějším větám náboženských dějin. Právě proto se stalo symbolem judaismu — a zároveň jeho nejčastějším zjednodušením. Jakmile se však člověk podívá blíž, zjistí, že judaismus nestojí na deseti větách vytesaných do kamene, ale na stovkách drobných rozhodnutí, která se odehrávají každý den znovu a znovu.
Šest set třináct přikázání netvoří uzavřený seznam, který by bylo možné mechanicky splnit. Jsou rozptýlena v příbězích, zákonech i tichých detailech Tóry a dotýkají se oblastí, které bychom často za náboženské ani nepovažovali: řeči, trpělivosti, vztahu ke zvířatům, odpovědnosti za bezpečí druhých i schopnosti ustoupit vlastnímu pohodlí.
Judaismus zároveň počítá s lidskou slabostí. Nečeká dokonalost, ale návrat. Hřích není konečnou porážkou, nýbrž chvílí, kdy se člověk může znovu rozhodnout. Teshuva — návrat — dává zákonu lidskou tvář. Umožňuje žít s pravidly, která jsou náročná, aniž by byla nelidská.
Možná právě proto se kamenné desky ztratily z dějin, zatímco zákon přežil. Judaismus nikdy nestál na relikvii, ale na paměti, studiu a praxi. To, co bylo jednou vytesáno do kamene, mělo být postupně vtisknuto do každodenního jednání.
Judaismus tak není náboženstvím Desatera.
Je náboženstvím šesti set třinácti cest, jak znovu a znovu volit odpovědnost.
Zdroje
Tóra (Pět knih Mojžíšových) – knihy Exodus, Leviticus, Deuteronomium
Talmud – zejména traktáty Makkot, Bava Mecia a Bava Batra
Maimonides (Rambam) – Sefer ha-micvot (Kniha přikázání)
Joseph Telushkin – Jewish Literacy
Jonathan Sacks – To Heal a Fractured World
Jewish Virtual Library
Sefaria.org
