Článek
Stačí jeden nešťastný pád v jeskyni a společnost se okamžitě rozdělí na dvě skupiny. Jedna sleduje záchrannou akci s napětím a doufá, že člověk uvězněný padesát metrů pod zemí přežije. Druhá se ptá: „A kdo to zaplatí?“ A často rovnou odpovídá: „Měl by si to zaplatit sám. Určitě si za to může.“
Zajímavé je, jak málo informací těmto soudům stačí. Nikdo z diskutujících neví, co se v jeskyni skutečně stalo. Neví, zda šlo o chybu jednotlivce, technickou závadu, nečekaný sesuv, nebo kombinaci okolností, které by nikdo nedokázal předvídat. Přesto je vina jasná. A s ní i účet. Speleologie, je jistě nebezpečná, ale především bez amatérských speleologů, bychom nikdy neměli Punkevní jeskyně, a mnohé další. Vždy to začínalo průzkumem.
Morálka se dnes totiž často neptá „co se stalo“, ale „kolik to stálo“.
Zkusme tento způsob uvažování dotáhnout důsledně. Pokud má speleolog platit za svou záchranu, protože se dobrovolně vystavil riziku, a tím si za to určitě může sám, proč bychom se měli zastavit právě u jeskyně?
Řidič dostane smyk na namrzlé silnici. Nepřizpůsobil jízdu stavu vozovky — jasná vina.
Cyklista spadne na mokrém asfaltu. Jistě mohl jet opatrněji, vina je jasná a nepochybná. Chatař si na cirkulárce uřízne ruku. A zdaleka nemusíme skončit jen u tohoto.
Kuřák s rakovinou plic? Věděl, do čeho jde. Měl by si léčbu zaplatit sám. Člověk s cirhózou jater? Alkohol je přece volba. Obézní pacient s cukrovkou? Měl jíst zdravě a hýbat se.
Najednou se i zdravotnictví mění v účetní oddělení a empatie v položku, kterou lze škrtnout.
Tento přístup ale nezasahuje jen záchranáře a lékaře. Stejnou logiku tedy uplatňujme i u některých sociálních dávek.
„Proč bychom měli podporovat někoho, kdo je nezaměstnaný?“
„Měl se líp učit.“
„Mohl si vybrat lepší obor.“
„Měl víc makat a našetřit si“
Podle této optiky by se každý měl narodit se stejnými podmínkami, stejným zázemím, stejným zdravím, stejným štěstím — a pokud ne, je to jeho problém. Jakmile něco nevyjde, znamená to osobní selhání. A selhání se neodpouští, jen zpoplatňuje.
Dovedeno do krajnosti bychom mohli začít rozlišovat, kdo si pomoc „zaslouží“ a kdo ne.
Záchranáři by před výjezdem vyplňovali formulář:
– Byla nehoda způsobena vlastní chybou?
– Jaké bylo socioekonomické zázemí postiženého?
– Dělal v životě vždy správná rozhodnutí?
Pokud ne, omlouváme se, solidarita dnes nefunguje, zkuste si to vyřešit sám.
Jenže právě v tom je ten problém. Společnost, která začne hodnotu lidského života přepočítávat na peníze a morální bezchybnost, přestává být společností. Stává se trhem s vinou.
Je pozoruhodné, kdo se nejčastěji ozývá, když jde o cizí neštěstí a veřejné peníze. Nejsou to lidé, kteří ten systém nesou na zádech. Nejsou to ti, kteří platí, riskují, pracují, podnikají nebo aspoň něco vytvářejí.
Naopak. Největší pohoršení obvykle přichází od těch, kteří ze systému trvale čerpají, ale morálku mají překvapivě přísnou — ovšem výhradně na druhé.
To jsou ti, kteří považují sociální dávky za samozřejmý nárok, zdravotnictví za nonstop servis a stát za rodiče, který má vždycky zaplatit. Pro sebe. Jakmile ale systém pomáhá někomu jinému, najednou je to problém. Najednou se počítá každá koruna a hledá se vina.
Dvojí metr je pro ně životní styl.
Sanitka? Samozřejmě — ideálně při rýmě, zvýšené teplotě nebo „něčem divném na hrudi“.
Záchrana cizího člověka v extrémní situaci? To už je prý zbytečný luxus.
Dávky pro sebe? Nutné, oprávněné, spravedlivé.
Pomoc někomu, kdo něco dělal, zkoušel, riskoval? Nezodpovědnost, hloupost, plýtvání.
Tahle morálka je fascinující v tom, jak je dokonale jednostranná. Nikdy se neptá, co dotyčný společnosti přinesl. Nezajímá ji dlouhodobý kontext, celoživotní práce, přínos nebo odvaha. Jediné kritérium zní: „Mně to připadá zbytečné.“
Pasivitu berou jako povýšenou ctnost, která se snaží tvářit jako morální nadřazenost.
„Já nikam nelezu.“
„Já neriskuji.“
„Já nic nezkouším.“
Tohle se vydává za rozumnost. Ve skutečnosti je to jen pohodlí. Život strávený v čekárně systému, s rukou nataženou správným směrem a s jistotou, že se vždycky někdo postará. A právě proto jsou tito lidé tak popudliví vůči těm, kteří z té řady vystoupí. Protože každý, kdo něco dělá, připomíná jejich vlastní nečinnost.
Jeskyňáři ilustrační foto
Společnost se nerozpadá kvůli těm, kdo občas riskují a někdy selžou. Rozpadá se ve chvíli, kdy se hlavními mravokárci stanou ti, kteří nic nedělají, ale všechno by zakazovali, kteří nic nenesou, ale všechno by počítali, a kteří žijí ze solidarity, ale jiným by ji nejraději upřeli.
A možná největší ironií je, že až jednou systém nebude stačit — až nebude mít kdo pracovat, zachraňovat, platit a nést odpovědnost — zůstanou stát právě ti nejhlasitější soudci.
Pořád s nataženou rukou. Jen už nebude komu ji nastavit.
Vlastní text
