Nejstarší dějiny židů v Čechách 10. století

Vznešené myšlenky a silné vášně formovaly a zmítaly národem, jehož posvátné písmo se stalo „knihou knih“ pro téměř všechny vzdělané kultury. Z knih Mojžíšových, Žalmů, Přísloví, prorockého nadšení Izaiáše, Nehemiáše, Pláče Jeremiášova a dalších svatých textů poznáváme jejich zápasy, utrpení, poblouzení i víru. Obdivujeme jejich vytrvalost, oddanost víře, lásku k vlasti a věrnost národní identitě.

Písmo svaté – dějiny židovského národa – je duší jejich kultury. Bible se stala zbrojnicí proti nepřátelům, pokladem pro život obecný. Myšlení i konání „vyvoleného národa“ bylo posvěceno vírou, touhou po jediném Bohu, který jim dal zákon, jehož pravda zazněla božským hlasem na hoře Sinaj.

Židé byli od pradávna jediným monoteistickým národem na světě – původci učení o jediném Bohu. Jejich víra zářila jako paprsek světla do temnoty modloslužebnictví. Ještě před příchodem Krista rozšířili víru v jediného Boha mezi Řeky, Římany a další pohanské národy, spolu se slibem příchodu Mesiáše a šťastné doby pro celé lidstvo.

Už tehdy byli rozptýleni po velké části starověkého světa – v Mezopotámii, Babylóně, Sýrii, Africe, po celé Římské říši, ve Španělsku a dalších zemích. Zakládali náboženské obce a zůstávali sjednoceni vírou v jediného Boha a symbolem svého chrámu v Jeruzalémě.

I po rozptýlení, když Jeruzalém padl pod římskými vojsky, chrám Šalomounův byl vypálen, třetina Židů pobita, jiní odvlečeni do zajetí a ostatní se rozprchli do cizích krajin – přesto si uchovali víru, tradici a duchovní jednotu.

Pražská židovská obec patří mezi nejstarší a nejvýznamnější židovské komunity v Evropě.Od dávných dob byla nazývána „Matkou v Israeli“ – a právem. Pečovala o všechny, kteří se k ní uchýlili, chránila ostatní rozptýlené komunity po českých zemích a navzdory nepřízni časů dokázala přežít a uchovat svou identitu.

Židé žili v Čechách, na Moravě i ve Slezsku od počátku jako obchodníci, kupci, řemeslníci, ale i jako rolníci. Pracovali, obdělávali půdu a žili v souladu s ostatním obyvatelstvem – jako jeho součást, jako bližní. Pronásledovaný Žid nebyl v českých zemích vnímán jako vyvrhel, jak tomu bylo v mnoha jiných státech. Naopak – bylo mu přáno svobody, aby si mohl zřídit vlastní obec, spravovat ji se svými souvěrci a být chráněn zákonem stejně jako křesťan.

Čeští králové opakovaně prohlašovali, že Žid má v Čechách nárok na stejnou spravedlnost jako každý jiný obyvatel.Právě díky této zákonné ochraně mohli Židé vyniknout mezi kupci a peněžníky, získat vážnost i další svobody. Stříbro, zlato a obchodní zboží jim otevřely cestu k prosperitě. Jejich počet i majetek rostl.

Avšak bohatství a svobodný život, který si vybudovali, začal postupně mizet. Stejně jako v jiných zemích, i v českých zemích se objevila náboženská nesnášenlivost. K ní se přidala závist – společenská žárlivost na výhody a rostoucí vliv „nekřesťanského“ Žida. Vypukly menší i větší bouře, některé přicházely z Německa. Ačkoliv byli Židé zmítáni vášní rozbouřeného lidu, česká společnost se vyvarovala násilného zásahu do jejich náboženského cítění.

O přistěhování Židů do Čech a jiných sousedních zemí se nikde nedochovala žádná zpráva, neboť k němu nepochybně došlo v dobách velmi dávných. Nacházeli se na našem území snad již za časů Markomanů, mezi jinými kupci (negotiatores), kteří přicházeli z římské říše za obchodem k nim, stejně jako k jiným barbarským národům. Také za pohanských časů se snad již dali nalézt mezi Čechy a podle všeho požívali v nejstarších historicky známých dobách určité vážnosti větší, než jaké se jim dostalo později, ačkoliv velmi záhy začali být také nenáviděni.

Jejich větší zběhlost a protřelost jim zajišťovala převahu nad domácím obyvatelstvem v mnohých nejvýnosnějších odvětvích obchodu. Židé byli zejména hlavními podnikateli v obchodu s lidmi, proti čemuž hlasatelé křesťanského náboženství horlivě, avšak dlouhou dobu marně, brojili.

První písemná zmínka o židovských obchodnících na našem území pochází z Raffelstettenského celního a plavebního řádu, datovaného přibližně do let 903–906. V tomto dokumentu se uvádí, jaká cla byli Židé povinni odvádět, pokud se vydali na trh Moravanů: Jestliže by však kdo chtěl se odebrati na trh Moravanů, má dle obvyklého obchodního odhadu zaplatiti celý denár a svobodně může se tam odebrati. Při návratu nemá býti však žádný řádný kupec ku placení donucován. Židé a všichni kupci ostatní, ať již odkudkoliv přijdou ať ze země této neb ze zemí jiných, mají taktéž patřičné clo platiti a to jak ze zboží svého, tak i ze všeho jiného, jak to vždy za času panování králů dřívějších bylo zvykem.

První významnější zprávu o židech přímo v Čechách a první písemnou zprávu o Praze nám zanechal Ibráhím ibn Jákúb. Byl židovský cestovatel, obchodník a pravděpodobně diplomat, který kolem roku 965–966 podnikl výpravu do střední Evropy. Jeho zpráva je nejen nejstarším známým písemným popisem Prahy ale i jedním z nejcennějších svědectví o životě Slovanů v 10. století. Pocházel z al-Andalusu (muslimské Španělsko), pravděpodobně z města Tortosa. Byl Žid, mluvící arabsky, ve službách córdobského chalífy Al-Hakama II. Jeho výprava měla diplomatický charakter – navštívil císaře Otu I. v Magdeburku a českého knížete Boleslava I.

„Co se dotýče země Buwjslavovy, tať se na dél prostírá od města Prahy až po město Krakov, což jest dálka tří neděl. A země ta na dél (tj. k jihu) hraničí s končinami Turkův.

Město Praha zbudováno jest z kamene a vápna i jest nejbohatším městem obchodním; Rusové a Slované přicházejí tam se svým zbožím z města Krakova, a Moslemové, Židé i Turci přicházejí z území tureckého s koupěmi a byzantskými mithkaly a směňují za ně od Slovanů mouku, cín a rozmanité kožešiny.

Země tato ze všech zemí severních jest nejlepší a potřebami životními nejbohatší. Za jeden peňse koupí se tolik pšenice, kolik jí jeden člověk potřebuje na měsíc, a za touž cenu tolik ječmene, kolik jest zapotřebí na píci pro jednoho koně po 40 dní. Za deset slepic též se platí jen jeden peňse.

V městě Praze zhotovují sedla, uzdy a štíty, jakých se v těch zemích užívá. V zemi Bovimě vyrábějí tenké, řídce jako síť tkané šátečky, kterých k ničemu nelze potřebovati; jejich cena jest u nich vždycky jeden peňse za deset šátečků. Obchodují s nimi a vyplácejí si jimi navzájem; mají jich plné skříně; platí u nich za bohatství a za nejdrahocennější věci. Za tyto šátečky koupiti lze pšenici, mouku, koně, zlato a stříbro a různé jiné věci.

Povšimnutí hodný úkaz jest, že obyvatelé Bovimě jsou pleti tmavé a černovlasí. Rusá pleť mezi nimi málokdy se vyskytá…“

Velmi zajímavá je zmínka, že se platilo šátečky, ač Boleslav I. zavedl ražbu prvních denárů cca kolem roku 955.Ale lze předpokládat, že přechod k novému systému placení, nějakou dobu trval a v běžném obchodě se využíval dlouhou dobu zavedený. Na druhou stranu je to jediná písemná zmínka o tomto způsobu placení, ale pro Ibrahíma tak překvapivá, že ji zaznamenal.

Prameny z dějin českých zmiňují zprávu z let 982—89 o vykupování zajatců od Židů. Tato zpráva vychází z hagiografických pramenů (nejstarší legendy o svatých). Například Bruno z Querfurtu aj. líčí, že po návratu do Prahy svatý Vojtěch vykupoval křesťany prodávané Židům na trhu; moderní studie to uvádějí s odkazem na středověké texty a upozorňují na sociálně náboženský kontext: „že kníže sv. Václav i sv. Vojtěch kupovali od Židů děti otroků, chlapce a děvčata, i jiné pohanské i křesťanské ve válkách zajaté, aby je na svobodu propustili a v náboženství křesťanském vycvičili. Poněvadž křesťanských zajatců a otroků, jež kupec Žid za zlato kupoval, biskup Vojtěch kolik jich skoupeno vykoupiti nemohl, bylo prý také příčinou, že opustil svou vlast, aby vzdal se biskupské hodnosti. Odvážení, prodávání lidí zvláště do Uher dalo se ještě i v pozdějších časech pod veřejnou ochranou.“

Že se v Čechách obchodovalo z otroky je nepochybné. O trhu z otroky se zmiňuje i kronikář Kosmas roku 1124. Židovští obchodnícibyli jednou z více skupin zapojených do dálkového obchodu, vedle křesťanských kupců, velmožů, Vlámských, Veneckých a dalších severských obchodníků.

Poslední písemnou zprávu z 10. století o židech na našem území máme od kronikáře Václava Hájka z Libočan: „že roku 995 Židé pomáhali křesťanům v boji proti pohanům Čechům, za jichž (Židům) statečnost prý jim dovoleno, aby sobě na břehu řeky Vltavy školu postavili: »a to místo na Menším městě Pražském pod klášterem Panny Marie nad mostem, kdež stála škola vystavena“. Nakolik je tato zpráva pravdivá těžko soudit, Hájek z Libočan, není zrovna kronikář, na kterého je spoleh a jiné zdroje se o této události nezmiňují.

Židé vždy byli součástí naší země, již od nejstarších dějin. Ač většinou žili v uzavřených enklávách, zdánlivě na okraji společnosti, vždy obohacovali naši společnost, kulturně i ekonomicky.

Zdroje:

Z knih: K historii Židů v Čechách, na Moravě a v Slezsku 906 až 1620 – František Dvorský

Kosmova kronika česká – Kosmas

Židé v zemích českých – Řezníček Václav