Článek
V poslední době se znovu a znovu objevují texty, které kritizují humor moderátora Karla Šípa v pořadu Všechno párty. Kritici tvrdí, že jeho vtipy jsou nevhodné, ponižující a nemají místo ve veřejnoprávním vysílání. Nejčastěji se opakuje názor, že podobný humor ubližuje menšinám a upevňuje škodlivé představy. Ale realita problému, nezmizí tím, že se budeme tvářit že neexistuje.
Na první pohled to zní rozumně. Jenže při bližším pohledu se ukazuje, že tenhle přístup stojí na několika chybných předpokladech a vede spíš k popírání reality než k větší ohleduplnosti.
Vtip není totéž co názor. Základní omyl podobných kritik je jednoduchý: zaměňují vtip za výrok. Vtip není popis světa, ale zkratka. Pracuje s přeháněním, absurditou a často i s tím, co je nepříjemné nebo zakázané. Smích přitom neznamená souhlas. Velmi často znamená jen to, že člověk poznal nadsázku. Vtip, který si bere na mušku nějaký rozšířený obraz nebo předsudek, ho nevymýšlí. Ten obraz už dávno existuje. Humor s ním jen pracuje. Někdy neobratně, někdy chytře, někdy hloupě. Ale zakazovat humor proto, že se dotýká nepohodlných témat, znamená říkat:
O některých věcech se smí mluvit jen vážně. A nejlépe vůbec.
Tohle ale žádné problémy neřeší. Jen je odsouvá stranou a dělá z nich tabu.
Často se objevuje srovnání Šípových vtipů s výroky politiků, například Tomio Okamury. To je ale srovnání, které kulhá na obě nohy. Politik mluví proto, aby lidi přesvědčil. Jeho slova mají lidi navést k určitému pohledu na svět. Komik nebo moderátor naproti tomu pracuje s humorem a počítá s tím, že divák pozná rozdíl mezi vážným tvrzením a nadsázkou. Smíchat tyto dvě věci dohromady znamená tvrdit, že diváci nejsou schopni rozlišovat mezi vtipem a politickým projevem. To je ale spíš projev nedůvěry v lidi než starosti o menšiny.
I když se někteří politici chovají a mluví jako klauni, většina diváků si umí udělat vlastní úsudek a nevytváří si názor na svět podle vtipu proneseného v televizi. Představa, že jeden fór automaticky přepíše lidem hodnoty nebo názory, je spíš výrazem nedůvěry v jejich rozum než reálným popisem společnosti.
Veřejnoprávní televize nemá být skleník. Častý argument zní: „Je to Česká televize, tam by tohle zaznít nemělo.“ Jenže veřejnoprávní médium nemá být místem, kde se všechno uhladí a zbaví hran. Jeho úkolem je ukazovat skutečnou společnost, se všemi jejími rozpory, chybami i slabostmi. Společnost není jednotná. Lidé mají různé zkušenosti, různé hranice a různý smysl pro humor. Požadovat, aby humor nikoho neurazil, ve výsledku znamená požadovat humor, který nikoho nezajímá.
Navíc pořad Všechno párty je dlouhodobě postavený na osobnosti moderátora. Jeho styl byl vždy spíš lidový, někdy lehce drsný. Volat dnes po zásahu Česká televize neznamená chránit diváky, ale měnit pravidla hry zpětně.
Kdo vlastně mluví za menšiny?
Zvlášť problematické je, když autor článku mluví „jménem menšin“, aniž by připustil, že i mezi nimi existují různé pohledy. Ne každého stejný vtip urazí. Ne každý ho bere jako útok. Někteří lidé se mu zasmějí, jiní ho odmítnou. Obojí je v pořádku. Tvrdit, že určitý humor automaticky „ponižuje menšinu“, znamená vzít si právo mluvit za všechny. To je spíš projev nadřazenosti než ohleduplnosti.
Mám osobní zkušenost, kterou lze těžko ignorovat. Pohybuji se ve společnosti slepců a v židovském prostředí. A mohu říct jedno: jiný než nekorektní humor tam prakticky neslyším. Ne proto, že by ti lidé byli bezohlední. Ani vůči sobě, ani k jiným menšinám, nebo postiženým. Právě naopak. Protože realitu znají zblízka a nepotřebují ji balit do vaty. Tamní humor je často tvrdý, černý, někdy až nepříjemný. Ale není zlý. Je to způsob, jak se s věcmi vyrovnat, jak si zachovat nadhled a jak si vzít téma zpátky do vlastních rukou. Zakazovat takový humor zvenčí působí spíš jako snaha chránit lidi, kteří o to ochranu vůbec nežádají.
Nekorektní humor sám o sobě není problém. Problémem je představa, že společnost musí předstírat, že nepohodlné věci neexistují. Humor, i ten nepovedený, je jedním ze způsobů, jak o těchto věcech mluvit.
Společnost, která nezvládne vtip, nezvládne ani skutečné problémy. A veřejný prostor, který se bojí humoru, se dříve nebo později začne bát i pravdy.
Milodary
A jeden nekorektní na závěr:
Katolický, evangelická farář a rabín rozmlouvají o tom, jak nakládají z dary pro chudé a pro kostel.
Katolický kněz říká: „vysypu pokladničku na milodary, na zem nakreslím čtverec, peníze vyhodím do vzduchu a co padne do čtverce jde chudým, ostatní si nechám.“
Evangelický pastor to má podobně, jen na zem kreslí kruh.
Rabín nad takovým náhodným výběrem kroutí hlavou a je pobouřen. „Takhle přece Hospodin svojí vůli těžko projeví. Já peníze vyhodím do vzduchu, a co si Hospodin chce nechat pro chudé, to si nechá, co dopadne na zem je moje“
Zdroje:
Vlastní text
Židovské anekdoty
