Proč judaismus nepřijal Ježíše jako Mesiáše

Nejde přitom o neochotu nebo „zaslepenost“, jak se někdy zjednodušeně tvrdí, ale o odlišné pojetí toho, kým má Mesiáš být a co má v dějinách vykonat. V judaismu není Mesiáš božskou bytostí ani spasitelem v duchovním smyslu. Hebrejské slovo mašiach znamená „pomazaný“ a označuje konkrétního lidského krále z rodu Davidova, který má naplnit velmi konkrétní a pozemské úkoly. Mesiáš v judaismu není božskou bytostí sestupující z nebe, ale konkrétní lidský potomek krále Davida, jehož úkolem je dovršit dějiny tím, že obnoví spravedlnost, mír a plné dodržování Božího zákona.

Základní rámec mesiášské naděje vychází z Tanachu, zejména z prorockých textů. Prorok Izajáš líčí dobu Mesiáše slovy:

„Vyjde proutek z pařezu Jišajova, výhonek z jeho kořenů ponese ovoce… Bude soudit chudé spravedlivě… Vlk bude pobývat s beránkem… Země bude naplněna poznáním Hospodina, jako vody pokrývají moře.“ (Iz 11,1–9; hebrejská Bible).

Tento obraz je zásadní: mesiášský věk je rozpoznatelný podle viditelných změn světa, nikoli podle vnitřní víry jednotlivců. Má nastat skutečný mír, konec válek, univerzální poznání Boha a návrat Izraele do jeho země.

Talmud tuto představu dále konkretizuje. V traktátu Sanhedrin se praví:

„Svět bude existovat šest tisíc let… a v sedmém tisíciletí nastane doba Mesiáše.“ (Babylónský Talmud, Sanhedrin 97a).

Nejde však o přesné datování, ale o zdůraznění, že vykoupení je historická událost, nikoli čistě duchovní zkušenost. Ještě jasněji to formuluje Mojžíš ben Maimon, známý jako Maimonides, nejvlivnější středověký židovský filozof. Ve svém právním díle Mišne Tóra píše:

„Nevznikne žádná změna v přirozeném řádu světa, ale Izrael bude žít bezpečně a moudrost zaplní zemi.“(Mišne Tóra, Hilchot Melachim 12:1).

Mesiáš není zázračná postava rušící realitu, ale panovník, který ji uvádí do souladu s Božím zákonem.

Judaismus zásadně odmítá přesné datování příchodu mesiáše. Talmud opakovaně varuje před výpočty konce času, protože vedou k falešným nadějím a duchovnímu zklamání. Přesto je mesiášská naděje pevnou součástí víry – například ve 12. článku víry Maimonida:

„Věřím s dokonalou vírou v příchod Mesiáše; i kdyby otálel, přesto na něj budu každý den čekat.“

Mesiáš může přijít kdykoli, ale pouze tehdy, až budou splněny podmínky – především morální obrat lidstva. Čas zde není osud, ale výzva.

Právě zde se otevírá zásadní rozpor mezi judaismem a křesťanstvím. Ježíš z Nazareta byl popraven římskou mocí, Jeruzalémský chrám byl krátce poté zničen a svět se nijak nepřiblížil univerzálnímu míru. Z židovského hlediska proto nebyla naplněna žádná z klíčových mesiášských podmínek. Talmud výslovně varuje před falešnými mesiáši slovy:

„Když přijde někdo a říká: ‚Já jsem Mesiáš‘, ale svět zůstává ve svém stavu, nehleďte na něj.“ (Babylónský Talmud, Sanhedrin 99a).

Křesťanské učení reaguje na tuto námitku představou „druhého příchodu“, který má dovršit to, co se při prvním nenaplnilo. Judaismus však tuto logiku odmítá jako nepodloženou Písmem. Hebrejská Bible nezná koncept Mesiáše, který selže a jehož dílo se odloží na neurčito. Maimonides to shrnuje nekompromisně:

„Pokud někdo povstane z domu Davidova, studuje Tóru a vede Izrael, ale je zabit – pak je zřejmé, že není Mesiášem.“ (Mišne Tóra, Hilchot Melachim 11:4).

Dějiny judaismu přesto znají řadu mesiášských hnutí, která ukazují, jak silná tato naděje byla. Ve 2. století n. l. vystoupil Šimon bar Kochba, kterého mnozí rabíni považovali za Mesiáše. Po jeho porážce Římany však rabínská tradice jasně vyvodila důsledky:

„mesiáš, který nepřinese vykoupení, jím prostě není.“

Ještě dramatičtější byl případ Šabtaje Cviho v 17. století, který se prohlásil za Mesiáše a strhl za sebou statisíce Židů. Když však pod hrozbou smrti přestoupil k islámu, stal se v rabínské literatuře varovným symbolem náboženské iluze.

Tyto zkušenosti vedly judaismus k mimořádné opatrnosti. Mesiášská víra zůstává centrální, ale je záměrně otevřená a nedatovaná. Talmud dokonce říká:

„Prokletí těm, kdo počítají konec.“ (Babylónský Talmud, Sanhedrin 97b).

Smyslem očekávání není spekulace, ale etický život v přítomnosti. Jak stojí v Deuteronomiu:

„Tajemné věci patří Hospodinu, našemu Bohu, ale zjevené patří nám a našim synům, abychom plnili všechna slova tohoto zákona.“ (Dt 29,28).

Z tohoto pohledu judaismus nahlíží i na křesťanství. Ježíš může být vnímán jako historická osobnost, učitel či morální kazatel, ale nikoli jako Mesiáš a už vůbec ne jako Boží syn. Představa vtělení Boha je v přímém rozporu s radikálním monoteismem judaismu, jak jej vyjadřuje základní vyznání víry:

„Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.“ (Dt 6,4).

Bůh je absolutně nedělitelný a nepodléhá lidské podobě.

Judaismus rovněž zásadně odmítá myšlenku, že by vykoupení mohlo přijít skrze oběť nevinného za hříchy druhých. Prorok Ezechiel říká jasně:

„Duše, která hřeší, ta zemře. Syn nebude nést vinu otce.“ (Ez 18,20).

Každý člověk nese odpovědnost za své činy a odpuštění je možné pouze skrze pokání, nápravu a spravedlnost, nikoli skrze víru v oběť třetí osoby. To však neznamená, že by judaismus žil bez naděje. Očekávání mesiáše zůstává živé, ale je spojeno s lidskou odpovědností. Talmud říká:

„Izrael bude vykoupen, jen pokud se obrátí.“ (Sanhedrin 97b).

Mesiáš nepřichází místo člověka – přichází až poté, co lidé učiní svět hodným vykoupení. V tomto smyslu je mesiáš v judaismu méně zázrakem a více zrcadlem lidstva. Nepřichází proto, že někdo trpěl, ale proto, že se svět změnil. A dokud svět zůstává plný války, útlaku a nespravedlnosti, židovská odpověď zní střízlivě a prostě: mesiáš ještě nepřišel.

Judaismus tak zůstává náboženstvím čekání bez rezignace. Věří v příchod Mesiáše, ale odmítá jej předčasně definovat či personifikovat. Jak shrnuje Maimonides ve svých Třinácti článcích víry:

„Věřím pevnou vírou v příchod Mesiáše; a i kdyby se opozdil, přesto v něj budu každý den doufat.“ (Komentář k Mišně, Sanhedrin, úvod).

V této trpělivé naději se zrcadlí hluboké přesvědčení judaismu, že vykoupení světa nepřijde skrze jednorázový zázrak, ale skrze dlouhodobé mravní zrání lidstva. A dokud svět zůstává světem válek, útlaku a nespravedlnosti, zůstává i Mesiáš – zcela vědomě – ještě na cestě.

Zdroje:

Tanach: Tóra, Proroci, Spisy. Hebrejský text (Biblia Hebraica Stuttgartensia) a běžné rabínské edice.
Zvláště citováno: Izajáš 2; 7; 9; 11, Jeremjáš 23; 33, Ezechiel 37, Micheáš 4, Daniel 7; 12

Mišna: Mišna, red. Jehuda ha-Nasi, cca 200 n. l., Mišna, Roš ha-šana 1:1, Mišna, Sanhedrin 10

Babylonský Talmud: Talmud Bavli, 5.–6. století n. l., Sanhedrin 97a–99a (mesiášská očekávání), Berachot 34b, Roš ha-šana 8a

Midraše: Berešit raba, Echa raba, Pesikta rabati