Řetězový most císaře Františka I.

První se začal reálně zabývat myšlenkou o výstavbě nového, druhého mostu v Praze nejvyšší purkrabí království Českého, a to Jan Rudolf hrabě Chotek kolem roku 1803. Prvně uvažovaný most měl být zhruba na místě dnešního Štefánikova mostu, spojka mezi dnešní Revoluční ulicí (v té době Trubní, později Rourovou, protože zde vedlo hlavní potrubí vodárny) a Letnou, aby bylo usnadněno spojení Prahy s Bubny a Královskou oborou. Bylo shromážděno 108 000 zlatých z dobrovolných příspěvků. Tyto příspěvky však nestačily na stavbu nového mostu, a tak bylo v roce 1808 císařem rozhodnuto, že se od stavby dočasně upustí. Upisovatelům příspěvků bylo ponecháno na vůli, zda si své peníze vyberou zpět, nebo je věnují na jiné veřejně užitečné účely.

Přesto se i v klidnějších dobách, které následovaly, věnovala druhému mostu v Praze všeobecná pozornost. Překážky k jeho realizaci však byly tak velké, že uplynulo 24 let, než se reálně pokračovalo s návrhy na nový most. Nemalou zásluhu na oživení myšlenky měl nejvyšší purkrabí hrabě Kolovrat, který po svém odvolání odkázal tuto důležitou záležitost svému nástupci Karlu hraběti Chotkovi.

V roce 1827 učinil hrabě Chotek veřejné prohlášení, kterým vyzval k vytvoření akciové společnosti pro stavbu řetězového mostu v Praze. Kapitál činil 409 600 zlatých, rozdělený na 2 048 akcií po 200 zlatých. Akcie byly rychle rozebrány a mezi prvními akcionáři byl sám korunní princ a pozdější císař Ferdinand I. Dobrotivý. Město Praha zakoupilo 50 akcií.

Akciová společnost pro stavbu řetězového mostu byla oficiálně založena 15. prosince 1828 pod protektorátem nejvyššího purkrabího Karla hraběte Chotka. Stanovy společnosti byly schváleny 24. června 1828 a společnost získala privilegium k vybírání mýta na dobu 50 let. Po uplynutí této lhůty měla být povinna předat most bezplatně do vlastnictví státu. Později bylo privilegium prodlouženo až do 5. listopadu 1914.

Prvním předsedou společnosti byl Josef Matyáš hrabě z Thunu. Jednání o projektu mostu se protáhlo o dalších 8 let, přičemž se diskutovalo zejména o jeho poloze. Jedna varianta jej umisťovala dle původního návrhu, druhá možnost, jak psal dobový tisk, byla uvažována „od Voršilské ulice přes Střelecký ostrov k Oujezdské bráně“, tedy dnešní most Legií od Národní ulice do Vítězné.

Dne 20. srpna 1836 a 20. listopadu 1837 se akciová společnost usnesla, že nový řetězový most bude postaven ve směru přes Střelecký ostrov, protože tato poloha byla uznána jako výhodnější jak z hlediska investičních nákladů, kdy sám Střelecký ostrov mohl být využit pro stavbu pylonů mostu, ale i z důvodu průmyslového rozvoje Smíchova.

Nejvyšším rozhodnutím ze dne 27. září 1838 byla stavba přes ostrov schválena. Plány mostu vypracoval c. k. inženýr Bedřich Schnirch. Tento velmi nadaný inženýr si určitě zaslouží naší větší pozornost. Bedřich Schnirch, byl věhlasný český inženýr, vynikl jako první odborník na řetězové mosty na evropském kontinentě. Narodil se roku 1791 v Pátku nad Ohří u Loun, zemřel 1868 ve Vídni. Studoval na technickém ústavu v Praze, který vznikl roku 1806 reorganizací staré pražské inženýrské školy. Po studiích byl Schnirch přijat jako inženýr do služeb c. k. státních drah, kde během let postoupil na inspektora.

Na svých cestách po Anglii poznal konstrukce řetězových mostů, které tam byly v prvním čtvrtstoletí 19. století hojně stavěny podle amerických vzorů. Schnirchovi se brzy naskytla příležitost postavit v letech 1823–24 první řetězový most na evropském kontinentě, přes rameno Moravy u Strážnice na jižní Moravě, nákladem majitele panství, hraběte z Magnisů (sloužil do roku 1857).

Druhý řetězový most navrhl Schnirch v letech 1824–25 přes Vídeňku ve Vídni (Sophienbrücke) (sloužil do roku 1872); následoval most z let 1826–27 přes Ohři v Žatci, roku 1831 přes Labe v Jaroměři.

Schnirch se jako první Odvážil se také postavit první železniční řetězový most, a to dvoj řetězový ztužený most přes Dunajský průplav ve Vídni, postavený v roce 1860.

V letech 1839–41 navrhl Schnirch pražský řetězový most císaře Františka, jehož stavbu za dozoru Schnirchova provedl Vojtěch Lanna, c. k. loďmistr a stavební podnikatel z Českých Budějovic. Pražský řetězový most o délce 412 m byl v době svého postavení smělým a vynikajícím dílem inženýrské dovednosti, ale čas ukázal slabiny této koncepce. Bylo mu svěřeno také řízení stavby. K ruce mu byl přidělen Jan Straka, c. k. úředník stavebního ředitelství, a vrchní dohled měl guberniální rada Pavel Strobach.

Materiál a dodávky:

Zátěžové zkoušky mostu: První zkouška proběhla 2. listopadu 1841, kdy přes most proběhlo 150 kusů skotu o váze 6–8 vídeňských centů každý. Druhá zkouška byla provedena 3. listopadu 1841 před početným obecenstvem.

Slavnostní otevření mostu se konalo 4. listopadu 1841, přesně 483 let po položení základního kamene Karlova mostu císařem Karlem IV. Před vysvěcením se pražský arcibiskup Alois Josef Schrenk vroucně modlil za ochranu tohoto díla, které vzniklo pro čest a blaho vlasti. Po skončení církevních obřadůse účastníci slavnosti odebrali k novoměstskému vjezdu mostu, kde před Jeho císařskou Výsostí arcivévodou Štěpánem, jenž byl přítomen slavnosti, pronesl řeč hrabě Thun-Hohenstein. Ve svém projevu zdůraznil, že Češi, následující příklad svých předků, postavili tento most z českých zdrojů, českými staviteli a českými prostředky. Most pojmenoval „mostem císaře Františka“.

Nejvyšší purkrabí hrabě Chotek ve své odpovědi vyzdvihl otcovskou péči vlády, šlechtickou svornost občanů a poděkoval hraběti Thunovi za jeho podporu stavby. Zmínil také zásluhy vrchního inženýra Bedřicha Schnircha a vrchního stavitele Vojtěcha Lanny, jakož i všech, kteří přispěli k dokončení díla. Slavnostní projev zakončil zvoláním: „Ať žije Jeho Veličenstvo, náš milovaný císař Ferdinand!“, které přítomní nadšeně opakovali.

Pocty a ocenění:

Slavnostní průvod, v jehož čele kráčeli dělníci pracující na stavbě, přešel most až na Malostranský břeh, kde jim privilegovaný ozbrojený měšťanský sbor vzdal poctu. Výnos 128 zlatých 50 krejcarů, vybraný za mýto mostu, byl věnován chudobinci u sv. Bartoloměje.

Odpoledne se v Zofínském paláci konala hostina o 200 členech pražského měšťanstva, při níž se pronášely české i německé přípitky.

Pro zajímavost pár údajů ze samotné stavby:

Veškeré součásti mostu z kujného železa vážily 423 800 kg, zatímco litinové železné díly měly hmotnost 121 800 kg.

Stavba zahrnovala:

Základové piloty byly vyrobeny z měkkého dřeva:

Další stavební materiály:

Neuplynulo ani třicet let od otevření řetězového mostu císaře Františka, když se mezi odborníky začaly ozývat pochybnosti o jeho bezpečnosti. Při přejezdu těžkých vozů z Ringhofferovy továrny se most Františka I. prohnul. Z tohoto důvodu, byl most v roce 1870 přezkoumán znalci, kteří zjistili, že jeho nosnost není dostatečná a že použité železo není takové kvality, aby zaručovalo jeho dokonalou pevnost.

Následkem těchto zjištění bylo omezení provozu na mostě, přičemž c. k. městské ředitelství dne 30. března 1870 nařídilo akciové společnosti, aby během deseti let provedla rekonstrukci mostu. Když tato lhůta uplynula a akciová společnost nepodnikla žádné kroky, městské ředitelství přikázalo další důkladnou inspekci.

Komise odborníků při této inspekci shledala závažné problémy:

Na základě těchto zjištění komise doporučila, aby most byl vyřazen z veřejné dopravy, protože nahromadění lidí by mohlo překročit jeho nosnost. Proto bylo zavedeno další omezení:

Mezitím město Praha jednalo s akciovou společností o koupi mostu a dne 30. prosince 1885 jej zakoupilo za 220 000 zlatých. Tím přešla veškerá odpovědnost za jeho stav a údržbu na město. Ihned po zakoupení mostu zahájila Praha jednání o jeho přestavbě nebo výstavbě zcela nového mostu. Ten nám již slouží až do dnešních dnů. Poměrně rychle se ukázalo, že řetězové mosty nejsou vhodné pro velkou zátěž, a to ani po konstrukčních úpravách, kdy se stavěli dvouřadé řetězy, a používalo se další konstrukční ztužení. Ale byly krásné.

Poslední dochovaný řetězový most v Česku je Stádlecký řetězový most, který se nachází u obce Stádlec v jižních Čechách. Tento empírový most byl původně postaven v letech 1847–1848přes Vltavu u Podolska na trase mezi Táborem a Pískem. Když se v 60. letech začala stavět Orlická přehrada, hrozilo jeho zatopení, a tak byl rozebrán a v roce 1975 znovu sestaven přes řeku Lužnici u Stádlece jako technická památka.

Z knih: Stavitelství mostní III. Autor Velflík, Albert Vojtěch, Praha 1910

Čechy Praha: autor Otto, 1900

Nový kamenný most císaře Františka přes Vltavu v Praze - Rudolf Kaplan, František Balšánek 1901