Článek
Tento model politiky stojí na jednoduchém a cynickém principu: když neumím nebo nechci nést odpovědnost, vytvořím nepřítele. Když nemám odpovědi, nabídnu hněv. Když nemám výsledky, budu křičet. Čím prázdnější je obsah, tím agresivnější je jazyk. Nenávist zde není chybou komunikace — je jejím záměrem.
Politika nenávisti pracuje se strachem, nikoli s fakty. Nepotřebuje pravdu, stačí jí pocit ohrožení. Nepotřebuje dialog, stačí jí loajalita. Rozděluje společnost na „my“ a „oni“, přičemž „oni“ jsou pokaždé jiní — elity, média, instituce, menšiny, odborníci, kdokoli, kdo se zrovna hodí jako terč. Smyslem není řešit problém, ale udržovat konflikt.
Historie nám přitom dává jasné varování. Autoritářské režimy vždy stavěly svou moc na hledání nepřítele. Komunistická propaganda vyráběla třídní viníky, aby zakryla ekonomická selhání a legitimizovala represe. Současné autoritářské systémy fungují stejně: permanentní ohrožení, permanentní boj, permanentní nenávist. Společnost v napětí se méně ptá a snadněji se ovládá.
V demokratické společnosti je tento přístup obzvlášť zhoubný. Nenávist jako politický program rozkládá samotné základy demokracie. Oponent přestává být partnerem v debatě a stává se nepřítelem. Argument je nahrazen nálepkou, fakt emocí, kompromis zradou. Veřejná diskuse se mění v arénu, kde nevyhrává pravda, ale hlasitost.
Důsledky jsou viditelné: hrubnutí jazyka, ztráta důvěry, únava společnosti. Lidé rezignují na dialog, protože mají pocit, že nemá smysl mluvit. A právě v tom okamžiku nenávistná politika vítězí — když umlkne rozum, zůstane jen hněv.
Nenávist nikdy nic nevybudovala. Nevytvořila prosperitu, bezpečí ani spravedlnost. Je rychlá, jednoduchá a účinná v krátkodobém horizontu, ale dlouhodobě ničí společnost zevnitř. Rozdělená společnost není silná — je slabá, zranitelná a snadno manipulovatelná.
Pokud se jako společnost tohoto modelu nezbavíme, nikam se neposuneme. Budeme jen přešlapovat na místě, stále hlasitěji se hádat a stále méně si rozumět. Žádná reforma, žádná vize ani žádná „nová budoucnost“ nevznikne v prostředí permanentní nenávisti.
A právě zde musí přijít tvrdá odpovědnost. Každý politik musí nést plnou odpovědnost za svá slova i své činy. Za to, co říká, jakým jazykem mluví a jaké emoce vědomě vyvolává. Slova nejsou neškodná. Slova formují společnost. A kdo s nimi zachází bezohledně, nese odpovědnost za následky.
Bez této odpovědnosti nebude žádná změna. Jen další křik. A další ztracený čas.
Dokud budeme tolerovat nenávist jako politický nástroj a zbavovat politiky odpovědnosti za jejich slova, nečeká nás žádná budoucnost — jen hlasitější chaos.
