Článek
Historie toho rodu je mnohem delší a bohatší než nám známá část z doby Rakousko-Uherské monarchie.
Jako u ostatních rodových dynastií s více než tisíciletou tradicí, je informací z jejich počátku velmi málo. Historických pramenů z 9. a 10. století je nemnoho a na informace jsou poněkud skoupé. I o osobách v té době mnohem významnějších jsou zprávy kusé, natož například o nějakém členu ozbrojené družiny či řadovém šlechtici. Vše je navíc korunované pozdějším falšováním vlastního rodokmenu samotnými Habsburky. Touze doložit slavnější předky s císařskými kořeny podlehli i oni.
Impulzem k tomuto falzu se pravděpodobně stala Zlatá bula císaře Karla IV. Lucemburského z roku 1356, podle níž nenáležel Habsburkům ani kurfiřtský hlas pro volbu římských králů a císařů. Nebyla v tom žádná zášť, vévodové sasští i markrabata bavorští z rodu Wittelsbachů, byli v té době mnohem bohatší a mocnější než Habsburkové. Po vydání této buly se zázračně v Habsburských rodových archivech v klášteře Viktring u Klagenfurtu „nalezena“ roku 1358 listina Privilegium maius. Kdo tyto listiny zhotovil není bezpečně známo, ale má se za to, že místní kronikář Jan z Viktrinku. Podle ní náležela rodu výjimečná privilegia, neboť dynastie odvozovala svůj původ již od starověkých římských císařů Nerona, Caesara, ale dále i od zakladatelů Říma Romula a Rema. Rovněž poukazovali na příbuzenství z Meroveovci a rodinou Karla Velikého, což budilo velké pochybnosti. Nárokovali si tak pro svůj původ ve Svaté říši římské výlučné postavení a jako jediní užívali šlechtický titul falcký arcivévoda a tím se chtěli vyrovnat císaři. Tyto archivní listiny vyvolaly v Evropě značný rozruch, ale byly prohlášeny za padělky. Mimo jiné stejného názoru byl i slavný Petrarca a jistě i Karel IV. se nad tímto pousmál. Padělání rodokmenů bylo v té době předními šlechtickými a panovnickými rody poměrně rozšířené. Nemusíme chodit daleko, ani Rožumberkům nestačil jako prapředek onen pověstný Vítek, zakladatel rodu Vítkovců, ale v 16. století se začali honosit příbuzenstvím s římskou šlechtickou rodinou Ursínů. Ale vytrvalost Habsburkům nechyběla a titul arcivévoda jim byl o sto let později, roku 1453, císařem Fridrichem V. udělen.
Později Habsburkové přestali odvozovat svůj původ od antických císařů či hrdinů a pokoušeli se dohledávat své kořeny v rodokmenech starořímské šlechty Colonnů a Pierleonů, křesťanských světců i papežů, ale i ve starogermánské mytologii.
Nejblíže pravdě byli asi ti rodoví genealogové, kteří hledali původ dynastie v okruhu franských družiníků. Teprve v 18. století počalo bádání střízlivější. František Jakub Markvart Hergott odvozoval od alsaského vévody Eticha, který byl údajně fransko-burgundsko-vizigótského původu, ale ani on není tak plně doloženou historickou osobností. Ale věřil tomu i jinak velmi střízlivý první rakouský císař František na začátku 19. století. V síni předků na zámku Laxenburg otvírá tento bájný Eticho rodovou galerii, spolu s Rudolfem, prvním římským králem z rodu Habsburků.
Kde tedy hledat praotce Habsburka? Asi nejlépe v nejstarších opravdu dochovaných listinách, ale ani zde si nemůžeme být zcela jistí. V nich je uváděn hrabě Guntram zvaný Bohatý, žijící v druhé polovině 10. století. Vychází z nejstaršího sepsaného rodokmenu Habsburků, který se dochoval v kronice Acta Murensia z benediktinského kláštera Muri z roku 1160. Ale ani o hraběti Guntramovi toho příliš nevíme. Z listiny z roku 952, víme, že byl na říšském sjezdu v Augsburgu obviněn ze zrady a na příkaz Oty I. zbaven svých statků v alsaském Nordgau. Tyto statky se později objevují v Habsburském majetku, ale to by musel císař Guntramovi odpustit a statky mu vrátit, ale o tom není nic známo.
Tohoto předka, jako prvního z rodu uvádí i kníže Eduard Mária Lichnovský z Voštic, ve svém osmidílném díle Dějin habsburského domu, které sepsal v polovině 19. století, ale ani o více než 150 let později nejsme o moc moudřejší.
Guntram měl údajně tři, ale spíše jen dva syny: Eberharda, Kancelina a Lancelina, ti nejpravděpodobněji byli jedna osoba. Lancelin hrabě Aargauský a Klenttgauský má pak dva syny a to Radbota a Rudolfa I. A zde už konečně máme více informací. Radbot získává za manželku Idu Lotrinskou a tímto sňatkem se velice zvedá prestiž rodu. Ida je dcerou vévodkyně Beatrice Lotrinské, jež je sestrou Huga Capeta, zakladatele francouzského panovnického rodu.
Radbot je zakladatelem rodového hradu Habichtsburgu, později Habsburku, a to cca ve dvacátých letech 11. století. Hrad nezakládá sám, ale s Wernerem ze Štrasburku. Werner je zvláštní postavou v habsburské genealogii. Údajně biskup žijící v první polovině 11. století, přítel císaře Jindřicha II., zastupující zájmy říše v Konstantinopoli jako císařský vyslanec. Podle kroniky z Muri byl bratrem Idy Lotrinské, podle Ebersheimské kroniky z počátku 12. století byl bratrem Radbotovým. V každém případě díky Wernerovi je velmi posílen vliv na císařském dvoře. Ralbot se svojí manželkou Idou zakládají roku 1032 již zmiňovaný benediktinský klášter v Muri, který se stává zároveň i prvním místem pro ukládání ostatků zemřelých členů Habsburského rodu.
Doloženým Radbotovým bratrem je Rudolf, který spravoval majetky v Alsasku a Rauhe Alb (Raužský Jura). Spolu s manželkou Kunhutou, snad z rodu Zollernů, založil v Horním Alsasku klášter Ottmarsheim, který byl v roce 1049 vysvěcen samotným papežem Lvem IX. a který svou architektonickou osmiúhelníkovou dispozicí napodoboval cášský dóm. Protože Rudolf zemřel bezdětný, sjednotil Radbot rodový majetek a odkázal jej svým synům Ottovi I., Albrechtovi I. a Wernerovi I. V roce 1045 po otcově smrti si bratři rozdělí otcův majetek. Otta a Albrecht v padesátých letech 11. století umírají bezdětní a tak se zpětně všechny statky sjednotí v rukou Wernera I (1030 - 1096). Ten byl ženat s Reginlindou z neznámého rodu (možná z Badenu), a mají dva syny, a to Otu II. a Albrechta II. Mimo jiné Werner I. provedl rozsáhlou reformu v klášteře Muri a roku 1082 se vzdal vlády nad klášterem. Jeho ostatky, stejně jako Radbotovy, našly klid ve zdech kláštera.
Ota II. byl první, kdo začal výhradně používat přídomek z Habsburku. Rod krůček po krůčku začíná posilovat svůj vliv a urputně začne rozšiřovat své državy a svoji moc. Zatím jen v rámci Alsaska a Porýní a dnešního Švýcarska, ale již ani o dvě století později získá rod korunu římského krále a o další dvě století déle mluví Karel V. Habsburský o své říši jako o říši, nad kterou slunce nezapadá…
Zdroje:
kniha Osud trůnu Habsburského, Jan Galandauer, Miroslav Honzík 1982
publikace Habsburkové I., PaedDr. Jaroslava Šiftová, Liberec 2013
Ottův slovník naučný, 10 díl, J.Otto 1896
