Článek
Strach z pádu vlády, který by z premiéra udělal obyčejného politika bez štítu. Strach, který z předsedy vlády činí muže, jenž uhýbá, mlčí a ustupuje, i když má za sebou téměř dva miliony voličů. Nejde o spekulaci, ale o politickou realitu. Premiér s otevřenými či znovu otevíratelnými kauzami nikdy nevládne svobodně. Vládne opatrně. A opatrnost v politice znamená slabost.
Andrej Babiš vyhrál volby s výsledkem 34,51 % hlasů, tedy 1 940 507 voličů. Přesto sestavil vládu, která tento mandát systematicky rozmělňuje. Proti němu stojí dvě strany, které dohromady získaly 818 212 hlasů. SPD obdržela 437 611 hlasů (7,78 %), Motoristé 380 601 hlasů (6,77 %). To znamená, že pidistrany dnes spoluurčují směřování státu více než vítěz voleb s téměř dvěma miliony hlasů. To je absurdistán.
Tato disproporce by nebyla možná, kdyby Andrej Babiš nebyl premiérem, který si nemůže dovolit tvrdé vyjednávání. Silný premiér by takový poměr sil nikdy nepřijal. Slabý premiér ano – protože jeho prioritou není prosazení mandátu, ale vyhnutí se trestnímu stíhání.
Slabost této vlády je vidět hned od prvních týdnů. Po koaličních radách nevystupuje premiér. Nevysvětluje závěry, netlumí konflikty, neformuluje jednotnou linii. Místo něj předstupuje před novináře Tomio Okamura. Člověk, jehož strana získala sotva pětinu hlasů ANO, se stal faktickým vykladačem vládní politiky.
A to by samo o sobě bylo politicky nepřijatelné. Jenže Okamura tento prostor opakovaně zneužívá k manipulaci, překrucování reality a vyvolávání konfliktů. Nelze přehlédnout jeho zoufalou snahu, zvrátit propad jeho voličských preferencí. Politika v jeho podání se změnila pouze na nenávistné výkřiky. Premiér přitom zůstává zticha. A to Okamura, není ani členem vlády.
Nejvýraznějším příkladem je případ posledních dnů, jsou výroky Okamury po koaliční radě, kdy veřejně tvrdil, že prezident republiky poslal vládě deklaraci, kterou měli ministři v podstatě jen odsouhlasit. Ve skutečnosti šlo o pracovní podklad, soubor bodů k projednání, tedy běžný materiál určený k diskusi. Okamurův výklad byl nepravdivý a záměrně nekorektní. Přesto premiér nezasáhl. Neopravoval, nevysvětloval, nepřevzal komunikaci. Nechal veřejnost v přesvědčení, že vláda je ve sporu s Hradem.
Premiér, který dovolí, aby veřejnou tvář vlády tvořil politik s prokazatelně problematickým vztahem k faktům, abdikuje na výkon moci.
Poslední hodiny vše vygradovali kontroverzní komunikací Macinky s panem prezidentem. A nejzávažnější na celé kauze není samotné chování ministra Macinky. Nejzávažnější je chování premiéra Andreje Babiše, který se ani po zveřejnění SMS zpráv, ani po tiskové konferenci ministra jasně nevymezil. Premiér nikdy explicitně neřekl větu, která by měla zaznít automaticky a bez váhání: „Toto nebylo politické jednání schválené vládou a takto se vláda ani její členové nechovají.“
Naopak. Andrej Babiš situaci relativizoval, zlehčoval a zahaloval do mlhy „nešťastné komunikace“ a výzev ke klidu. Tím fakticky legitimizoval výklad ministra, který veřejně tvrdil, že jeho SMS byly součástí politického vyjednávání a že jednal v přesvědčení, že má politické krytí. Premiér tento výklad ani jednou jednoznačně nepopřel. A právě to je skandální.
Je třeba připomenout elementární ústavní fakt, který se v této debatě záměrně zamlčuje: politické jednání vlády vede premiér, nikoli řadový ministr. Ministři nejsou autonomní aktéři, kteří si mohou sami vymezovat hranice „politického vyjednávání“ s prezidentem republiky. Premiér navrhuje ministry, premiér za ně nese odpovědnost a premiér určuje, kdo a jakým způsobem jedná jménem vlády.
Pokud ministr tvrdí, že jeho komunikace s Hradem byla součástí politického jednání, existují pouze dvě možnosti. Buď premiér o takovém jednání věděl a schválil ho, a pak nese plnou politickou odpovědnost za pokus o nátlak na prezidenta. Nebo o něm nevěděl, a pak je povinností premiéra říct to jasně, veřejně a bez vytáček – a z jednání ministra vyvodit důsledky.
Andrej Babiš neudělal ani jedno.
Tím, že se jasně nevymezil, zpochybnil vlastní autoritu, rozostřil hranice mezi vládou a jednotlivými ministry a vytvořil nebezpečný precedens: že člen vlády může vést soukromé nátlakové akce vůči prezidentovi a následně je zpětně vydávat za „politické vyjednávání“. A že premiér to přejde mlčením.
Premiér, který není schopen říct, co je a co není legitimní politické jednání, není garantem ústavnosti. Je pouhým pozorovatelem, který se bojí zasáhnout, protože jakýkoli ostrý řez by mohl ohrozit křehkou koaliční rovnováhu – a tím i jeho vlastní pozici.
A právě v tom je jádro celé kauzy. Nejde o SMS. Nejde o jednoho ministra. Jde o premiéra, který se bojí vládnout.
Zdroje:
Vlastní text
