Článek
Volič se stává divákem velkého představení, kde vítězí ten, kdo umí nejlépe říct nemožné s vážnou tváří.
Daň z hlouposti způsob financování slibů
Volební kampaně jsou zvláštní období. Všichni mluví, nikdo neposlouchá, a přesto se na konci někdo zvolí. Letos to působí, jako by se politické strany předháněly v soutěži o největší fantazii – jen bez literárního talentu.
Sliby létají vzduchem jako konfety: „Zvýšíme platy, snížíme daně, postavíme byty, zachráníme planetu a ještě vám každý měsíc pošleme čokoládu.“ A voliči? Ti jen přikyvují. Ne proto, že by tomu věřili, ale protože je to příjemnější než přemýšlet o tom, že realita je drahá, složitá a bez čokolády.
V kampani se nehraje o pravdu, ale o schopnost ji elegantně obejít. Volič se stává divákem, který si kupuje lístek na představení, kde se nemožné tváří jako samozřejmost. A čím větší lež, tím větší potlesk.
Možná by se místo volebních programů měly rozdávat katalogy přání. A místo rozpočtových analýz – pohádky na dobrou noc. Protože v kampani nejde o to, co je možné, ale o to, co se dá říct bez smíchu.
A tak vzniká geniální myšlenka: daň z hlouposti. Ne jako trest, ale jako dobrovolný příspěvek těch, kteří si každé čtyři roky říkají: „Tentokrát to určitě vyjde. A ten toho slíbil nejvíc“
Budoucí sněmovna
A tak se daň z hlouposti nevybírá u pokladny, ale v tichém souhlasu. V tom momentu, kdy si řekneme: „Zní to šíleně, ale co když…“ A právě tehdy se kampaně stávají výnosným podnikem – ne pro stát, ale pro iluze a samotné politiky.
Až se volební plakáty začnou loupat z billboardů a sliby se rozplynou jako ranní mlha nad rozpočtem, zůstane tu jen ticho. Ticho po kampani, ve kterém se nikdo neptal, co se splní – protože to přece nebylo nikdy důležité.
Volič, unavený z reality, dnes rád přijme sen. A když sen stojí miliardy, nevadí. Vždyť to platí někdo jiný.
A tak se dál točí kolotoč slibů, kde se nemožné stává běžným, a běžné se vydává za revoluci. Všichni víme, že to nedává smysl – ale kdo by si to chtěl připustit? Vždyť přemýšlení bolí. A volební kampaně jsou tu od toho, aby nás toho ušetřily.
Nakonec nezbývá než pokrčit rameny a říct si: Po nás ať potopa. Hlavně že jsme to odhlasovali s pocitem, že jsme něco změnili. A že to bylo zadarmo. Tedy – zatím.
Soutěž o Zlatého Pinokia
Bylo by tedy na čase, vyhlásit anketu o Zlatého Pinokia české politiky:
