Vznik chrámového pokladu svatého Víta, zakladatel se záhy stal jeho nejdůležitější součástí

Sloužil jako církevní poklad katedrály, ale i jako symbol duchovní i světské moci českých panovníků. Jeho nejstarší část je zachycena na nejstarším zachovaném inventáři z roku 1354, tedy sepsaném za vlády Karla IV.

Tento inventář představuje jeden z nejstarších a nejcennějších písemných dokladů o podobě svatovítského pokladu ve 14. století. Jeho vznik souvisí s úsilím arcibiskupa Arnošta z Pardubic o systematizaci církevního majetku a liturgických předmětů. Je dochován ve formě pergamenového sešitku o rozměrech 21 cm na šířku a 28,2 cm na výšku. Skládá se ze šesti půlarchů sešitých uprostřed, tedy celkem z dvanácti listů. Úvodní latinský text inventáře zní: „Léta Páně 1354 jsme my, Arnošt, z Boží a apoštolské stolice milosti arcibiskup svaté pražské církve, nechali sepsat inventář, tedy soupis klenotů a veškerého majetku naší výše zmíněné církve, prostřednictvím našeho oddaného Zauiifa, kanovníka a sakristána naší uvedené církve.“

První svatyně svatého Víta byla založena svatým Václavem mezi lety 929–935 jako okrouhlá románská kaple. Přestože šlo o stavbu skromných rozměrů, její vnitřní výzdoba měla již charakter chrámového pokladu. Podle Gumpoldovy legendy o sv. Václavovi byla kaple vyzdobena „podivuhodným leskem kovů“ (miroque metallorum fulgore decorata exornatur), což naznačuje přítomnost cenných liturgických předmětů.

Klíčovým impulsem ke vzniku svatyně byla relikvie — rámě sv. Víta, kterou sv. Václav obdržel od východofranského krále Jindřicha I. Tato relikvie byla uložena ve skvostné schránce a vystavena k veřejné úctě. Dalimilova kronika popisuje, že Václav relikvii získal jako dar výměnou za přátelství a že následně nechal vystavět kostel, aby ji mohl důstojně uložit. Rotunda svatého Víta, byla v té době již třetí sakrální stavbou Pražského hradu. Již zde stál kostel Panny Marie založený pravděpodobně Bořivojem I. a rotunda svatého Jiří založená Vratislavem I.

Václav tehdy jistě netušil, že se sám brzy stane součástí svatovítského pokladu. Tělo svatého mučedníka bylo roku 939 slavnostně přeneseno do pražského kostela a zde důstojně pohřbeno. Spolu s jeho ostatky byly uloženy i památky, které po něm zůstaly: meč, kopí, přílbice a brnění. Meč byl již v před karolinské době uchováván v nádherné zlaté pochvě, osazené zlatem, drahokamy a perlami. V podobné pochvě bylo uloženo i jeho kopí.

V průběhu času byly z hrobu svatého Václava vyjímány jednotlivé části jeho těla a ukládány do ozdobných relikviářů. Lebka byla uchovávána samostatně; kost z ruky byla vložena do kovového relikviáře ve tvaru ruky držící jablko; jedno z žeber pak do relikviáře ve tvaru měsíce, na němž stála soška svatého Václava. Přesné datování těchto relikviářů nelze s jistotou určit, avšak je nepochybné, že náležely k pokladu chrámu svatovítského již dlouho před dobou Karlovou.

Jako vzácná památka po svaté Ludmile je v nejstarším inventáři svatovítského pokladu uvedena velká korouhev, kterou měla světice sama zhotovit. Došlo i na samotnou Ludmilu, konkrétně její ruka, pozlacená a ozdobená dvěma prsteny.

Některé relikvie byly do kostela sv. Víta přineseny z Říma roku 971 Mladou, sestrou knížete Boleslava II., která je obdržela jako dar od papeže Jana XIII.

Zřízení pražského biskupství roku 973 nepochybně vedlo k rozšíření chrámového vybavení a posvátného náčiní, ačkoli přímé historické zprávy o tomto procesu chybějí. Dochovaly se pouze ojedinělé zmínky, které svědčí o postupném obohacování chrámového pokladu. Například čtvrtý pražský biskup, Ekhard (též uváděn jako Helikard, měl podle tradice věnovat kostelu sv. Víta relikvie, které obdržel od papeže Benedikta.

Rotunda byl mimořádně obohacen válečnou kořistí, kterou přinesl kníže Břetislav I. ze své výpravy do Polska roku 1039. Z tohoto důvodu, vznikly dvě nové apsidy a to na severní a na jižní straně. Tyto přístavby umožnily důstojné uložení nových relikvií a zároveň rozšířily liturgický prostor. Mezi nejvýznamnější předměty patřily ostatky sv. Vojtěcha, svatých pěti bratří a arcibiskupa Gaudentia. Dále byl získán monumentální zlatý kříž, který sotva uneslo dvanáct kněží, a tři těžké zlaté desky, jež původně zdobily hrob sv. Vojtěcha v Hnězdně. Jedna z těchto desek vážila přes 300 liber a byla bohatě osazena drahými kameny a křišťálovou mozaikou. Další relikvie spojené se sv. Vojtěchem zde uložené byly: alba, dalmatika, kasule, pluviál (kápě) a manipul, které světec obdržel v Cáchách od císaře Oty II. Kromě toho se zde nacházela jeho mitra, prsten, dva malé křížky a berla (baculus ipsius), zdobená stříbrnými pozlacenými obrazy, růžicemi a drahokamy. Pozdější tradice označuje jako svatovojtěšskou mitru tzv. „intuii“, kterou však starší inventáře připisují biskupu Ondřejovi. Pluviál z bílého hedvábí byl uchováván ve skleněné mísovité schránce. Ostatky pěti svatých bratří byly již před dobou Karlovou uloženy v deskovitém relikviáři ze stříbra a zlata.

Ve druhé polovině 12. století byla na místě původní rotundy vystavěna monumentální bazilika, jejíž stavbu zahájil Spytihněv II. roku 1060 a dokončil Vratislav II. Posvátné předměty, dosud uchovávané v původní svatyni, byly přeneseny do nového chrámu, jehož rozšířená liturgická funkce si vyžádala další obohacení pokladu.

Staré prameny však svědčí nejen o růstu, ale i o ztrátách chrámového pokladu. Za vlády knížete Svatopluka byl poklad výrazně ztenčen. Panovník slíbil králi Jindřichu V. deset tisíc hřiven stříbra výměnou za uznání své vlády, a proto bezohledně vybíral od poddaných vše, co se třpytilo zlatem či stříbrem. Neváhal oloupit ani chrámy — biskup Heřman mu musel vydat sedmdesát hřiven zlata ze svatovítského pokladu a navíc povolit, aby pět nádherných lemovaných pallií bylo dáno do zástavy židovským obchodníkům v Řezně za pět set hřiven stříbra.

Ztráty byly však brzy nahrazeny štědrostí zbožných dárců. Vladislav, mladší bratr knížete Břetislava II., přinesl z výpravy do Itálie, kterou podnikl s císařem Jindřichem V., množství relikvií, jež obdržel od papeže Paschala II., a věnoval je chrámu sv. Víta. Významně se o výzdobu chrámu zasloužil také biskup. Roku 1129 obnovil hrob sv. Vojtěcha. Podle zprávy pokračovatele Kosmovy kroniky, kanovníka vyšehradského, byl hrob vyzdoben zlatem, stříbrem a křišťálem. Roku 1130 podnikl cestu přes Benátky do Palestiny a odtud přes Cařihrad zpět do Čech. Během této pouti získal řadu relikvií, které věnoval chrámu sv. Víta — například ostatky sv. Sáby ve stříbrné schránce s řeckým nápisem, sv. Blažeje a dalších světců.

Mnohé z relikvií, které Menhart a jeho předchůdci chrámu darovali, byly bohužel zničeny při požáru, jenž vypukl během obléhání Prahy roku 1142. Při opravách chrámu v následujícím roce byla podle zprávy mnicha sázavského nalezena hlava sv. Vojtěcha a roucho sv. Václava tkané ze srsti (cilicium). Od té doby byla lebka sv. Vojtěcha uchovávána v samostatném relikviáři ve tvaru hlavy, pokryté mitrou osazenou drahokamy. Pravděpodobně již tehdy byla některá kost z jeho ruky uložena v kovovém, pozlaceném relikviáři ve tvaru ruky, na níž byl navlečen prsten s drahokamem.

Další významný dar obdržel chrám sv. Víta roku 1146 od Hynka, prvního olomouckého biskupa, který přinesl část lebky sv. Jana Křtitele, získanou v Římě. Relikvie byla uložena do pozlacené mísy nesené dvěma anděly.

Za vlády knížete Vladislava II. došlo k dalšímu výraznému rozšíření chrámového pokladu. Vladislav přinesl z křížové výpravy roku 1147 množství relikvií. Z tažení proti Milánu, které podnikl roku 1159 společně s císařem Fridrichem I. Barbarossou, přivezl mimo jiné i nohu svícnu, která byla tehdy považována za pozůstatek sedmiramenného svícnu z jeruzalémského chrámu. Podle tradice ji měli Milánští získat během tažení vojsk Titových a Vespasiánových proti Jeruzalému. Tuto událost připomíná i Dalimilova kronika. Kromě této relikvie přinesl Vladislav z Milána také rámě a meč sv. Mořice se stříbrnou hlavicí a ostatky sv. Nazaria, Celsa, Felixa a Nabora. Po výpravě do Uher roku 1164 obohatil chrám o další poklady ze zlata, stříbra a drahocenných rouch.

Významným mecenášem byl i biskup Daniel I. z Lipé, blízký přítel krále Vladislava II., oněmž kronikář zaznamenal, že svůj stoliční kostel obohatil četnými dary, zejména relikviemi, které získal během více než čtyřleté účasti na italském tažení císaře Fridricha Barbarossy od roku 1162. Podobně se zasloužil i biskup Jindřich.

Kníže Bedřich, syn Vladislava II., byl velkým příznivcem baziliky sv. Víta. Chrám obdaroval zlatými a stříbrnými nádobami i jiným drahocenným liturgickým vybavením. Významnou roli sehrál také biskup Jindřich Břetislav, člen rodu Přemyslovců, vychovaný v Paříži, který roku 1193 usedl i na český knížecí trůn. Pečoval horlivě o výzdobu chrámu, nešetře osobními finančními oběťmi, což nepochybně vedlo k výraznému rozšíření chrámového pokladu.

Společně s předchozím panovníkem Konrádem Otou věnoval bazilice sv. Víta černý ornát vyšívaný perlami. Za vlády Přemysla Otakara I., a ještě výrazněji za Václava I. a Přemysla Otakara II., kdy výtvarné umění v Čechách vzkvétalo, byla výzdoba kostelů, zejména metropolitní baziliky, předmětem intenzivní péče. Chrámový poklad se v této době rozšířil o bohoslužebné nádoby, roucha a především nové relikvie, které byly vždy ukládány do skvostných relikviářů.

Biskup Daniel II. daroval chrámu mešní roucho z fialového sametu, zdobené výšivkami a perlami. V této době se chrámu dostala také ruka sv. Prokopa, který byl roku 1205 prohlášen za svatého papežem Innocencem III. Relikviář sv. Prokopa byl ve tvaru pozlacené ruky se dvěma prsteny.

Roku 1212 věnoval moravský markrabě Jindřich Vladislav chrámu sv. Víta ostatky (brachia) sv. apoštolů Tomáše, Jakuba a Tadeáše, dále relikvie sv. Mořice a sv. Erharda (Gerharda). Ostatky sv. Tadeáše a sv. Mořice byly uloženy do stříbrných, pozlacených relikviářů ve tvaru ruky, osazených kamejemi (vyřezávané polodrahokamy).

Významnou mecenáškou byla královna Konstancie, druhá manželka Přemysla Otakara I. Mezi její dary patřil zlatý kalich osazený drahocennými kamejemi a patami, kasule z červeného aksamitu s vetkanými motivy růží a hvězd ze zlata, lemovaná kolem krku zlatou obrubou s perlami, červená palla s krucifixem a dalšími obrazy, a také velká korouhev.

Král Přemysl Otakar II. pokračoval v této štědré tradici. Chrám obdaroval zlatými a stříbrnými bohoslužebnými nádobami i skvostně vyšívanými rouchy. Zvláště se připomíná černý ornát, jehož kasule byla zdobena griffony v malých kruzích, a jehož dalmatika a subtil byly zhotoveny ze zeleného nachu. Roku 1262 mu byly z Uher přivezeny ostatky sv. Markéty, včetně její hlavy a velké části těla. Tyto relikvie věnoval klášteru Břevnovskému, avšak jednu kost z její ruky, uloženou v pozlaceném relikviáři, daroval kostelu sv. Víta.

Z dalších dobrodinců té doby známe manželku pražského purkrabího Mstidruha z Chlumu (1247–1279), která darovala postní velum (velum quadragesimale).

Nahromaděný chrámový poklad byl výrazně ztenčen během svatokrádežných loupeží za poručníkování Oty Braniborského. Mnozí duchovní i světské osoby tehdy uložili své cennosti do chrámové pokladnice (in armario Pragensi), považované za nejbezpečnější úschovnu. Vedle chrámového majetku se zde nacházely i soukromé poklady: peníze, zlaté a stříbrné nádoby, prsteny, řetězy a drahé oděvy.

Dne 7. ledna 1279 vyslal markrabě do baziliky sv. Víta několik jemu oddaných kanovníků, aby mu přinesli privilegia krále Otakara z královského archivu. Zároveň však lstivě poslal své ozbrojence, aby se zmocnili ukrytých pokladů. Petr Žitavský.
událost líčí ve Zbraslavské kronice (Chronicon Aulae Regiae): „Vstoupivše do svatyně Ježíše Krista a svatých mučedníků, spřeházeli roucha kněžská, ostatky svatých poskvrnili a poházeli, dotýkajíce se jich rukama nešlechetnýma, hledajíce poklady peněz… Popadali skříně, obtěžkávajíce bedny těžší, sekerou a dlátem je vylamovali. Kanovníci je prosili, aby od svého bezbožného konání upustili, byli však z chrámu vyhnáni, biti a uráženi. Sakristovi násilím odebrali klíče, zamkli dveře a postavili stráže. Následujícího dne se vrátili, vypáčili dveře do svatyně a odnesli nesmírné množství peněz, které odevzdali markraběti“.

Ještě hůře si počínal braniborský biskup Eberhard, kterého Ota Braniborský ustanovil zemským správcem. Eberhard požádal kanovníky, aby ho zavedli do kaple, o níž slyšel, že je vyzdobena královskou nádherou. Nic zlého netušící kanovníci mu ukázali pokladnici: roucha zdobená skvosty, čalouny protkávané zlatem, pečetidla, obrazy svatých, kalichy, svícny, konvice, mísy a další posvátné nádobí z ryzího zlata. Eberhard, po dlouhém obdivování, pronesl: „Řekněte, milí bratři, nač tu leží tolik zlata, nelze-li ho užít k naléhavým potřebám? Zda zákony a stanovy vaše nehlásají, že církev má zlato k tomu, aby je rozdávala chudým? Nuž, kdo je chudší než váš král? Která země je nuznější než vaše?“

Kanovníci byli jeho slovy omráčeni. Než se vzpamatovali, Eberhard je propustil a sám s družinou pobral, co se mu zlíbilo, a o kořist se rozdělil s markrabětem. Biskup Tobiáš se proti tomuto počínání neohroženě postavil a hrozil stížností u papežského stolce, avšak Braniborci ve svých násilnostech neustávali.

Další osudy pokladu baziliky svatého Víta, budeme pak sledovat od vlády Václava II.

Z knihy: Chrámový poklad u sv. Víta v Praze a jeho dějiny a popis Podlaha Antonín 1903

Z knihy Svatovítský poklad – správa Pražského hradu 2012