Článek
Čím byl výjimečný? V jeho přízemí existovalo magické cukrářské místo, na půdě tajná místnost plná cizokrajných spisů, na jeho dvoře byl zakopán poklad (doposud neobjevený!) a v romantické zahradě rostly na stromech maliny a procházel se po ní i chlupatý třínohý Šišmour….
Takhle vypadal vimperský dům čp. 18 v letech 1975-1989.
Oficiální info? Brrr, tak trochu chlad a nuda
Oficiální historie domu č. 18 (původně čp. 125),ve vimperské ulici 1. máje, je, pravda, poněkud nezáživná. Osmirohá stavba se poprvé objevuje na dobových snímcích z přelomu 19. a 20. století, konkrétně na původně holém svahu, který se táhl od vimperského zámku východním směrem dolů, do údolí řeky Volyňky. V první i druhé polovině 20. století patřil dům vybraným zaměstnancům Státních lesů. Na konci osmdesátých let ale byli nájemníci, proti své vůli, úředně vystěhováni a v divokých devadesátých letech byla zelená plocha kolem domu zastavěna a také zahrada byla rozbagrována a rozparcelována pro další výstavbu. Dnes slouží již notně pozměněný dům č. 18 jako detašovaná část zdravotnického střediska.
Chlad? Nuda? Pokud se ale ponoříme do historie vimperského domu čp.18 hlouběji, vše pohádkově zkrásní…
Výjimeční lidé: mistrovské kuchařky i létající dobrodruhové…
V největším bytě domu, v přízemí, bydleli od poloviny 20. století pan Nedvěd a paní Nedvědová s rodinou. Pan Nedvěd byl usměvavý muž do nepohody, zkušený horal, vášnivý rybář a milovník zvířat (některá přinášel dětem na čas i domů). Rád si oblékal dlouhý kožený nepromokavý plášť do deště a sousedy zdravil typickým dobrosrdečným pokynutím z otevřeného okénka vozu Lesů. Paní Nedvědová se v mládí plavila na legendárním pražském parníku Labe, který si oblíbili například Oldřich Nový nebo Nataša Gollová. Po návratu do jižních Čech a založení početné rodiny zpívala dětem a vnoučatům stovky písniček z cest, byla osobností vimperského hereckého spolku, ale především skvělou kuchařkou. Její kulajda nebo škubánky s mákem, doplněné příběhem O vdávající se princezně („Kolik šťouchů do kutlouchu?" „Pět a jeď“) jsou dodnes legendou. V komůrce pod schody, s ideální vlhkostí vzduchu, také získávaly optimální chuť její vyhlášené vanilkové rohlíčky a oříškovo-kakaové pracny.
V prvním patře domu bydleli pan a paní Trendovi. Příjemní, inteligentní a mimořádně pořádkumilovní lidé. Jejich byt byl vždy dokonale uklizen.
V prvním patře bydlel také dobrosrdečný pan Čondl. Měl potíže s dechem. Se svou typickou hůlčičkou se rád opíral o plot nad ulicí a s omladinou vyhlížel známé i exotické automobily a dětem pak rozdával společenskou hru Honba za červenou škodovkou. Paní Čondlová byla tak trochu exotická, výstřední dáma, jako z románů Agathy Christie.
Po přestavbě domu bydlel od sedmdesátých let v menším bytě v přízemí pan Martan. Na první pohled podivín, samotář. Děti se ho bály a raději jen rychle přebíhaly kolem jeho nízko posazených oken (co se za nimi asi skrývalo? – přes záclony nebylo nic vidět). Jeho dcera Miki, která za ním přijížděla na prázdniny, ho ale milovala.
V prvním patře bydlel od sedmdesátých let pan Uhříček s rodinou. Vyhlášený reklamní grafik a tvůrce prvních vimperských velkoplošných plakátů (byly k vidění i hned u domu, za plotem nad křižovatkou ulice 1. máje s Krátkou ulicí). Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byl jedním z prvních československých průkopníků rogalového létání. Ve Vimperku obvykle se svým křídlem startoval z vrcholu Homolky, vznášel se nad udivenými spoluobčany a přistával v údolí, na místě dnešního vimperského autobusového nádraží.
Neobvyklá místa: šťastný roh, letitý kostitřas i tajná komnata…
Vimperský dům čp. 18 byl typický svými tlustými zdmi, připomínajícími šlechtické hradní sídlo. Pravda, pravý roh v průčelí byl lehce nabouraný, když se do něj trefil jeden ze šťastných tatínků, vracející se s vozem z porodnice :-) . Za hlavním vchodem se dalo proskákat po šachovnicové vstupní hale, centrem domu se točilo vzhůru krkolomně zakroucené dřevěné schodiště a po jeho schodech se dalo vyšplhat (pokud jste měli klíč) až na rozlehlou zaprášenou půdu, plnou zvláštních věcí: od kuriózních dobových oblečků s volánky až po starý bicykl z roku 1923. Půdní labyrint byl jako vystřižený z románu Jméno růže, Umberta Eca a měl i svoji tajnou místnost. Věděli o ní ale jen znalci: za vysoko naskládanými bednami v nejtmavějším jižním křídle byla malá dvířka a v malé komůrce za nimi, již prosvícené kulatým oknem, stohy knih a starých map.
Dvůr s pokladem, tahitské drevníky a loviště Vinnetoua a Old Shaterhanda…
Terasovitý dvůr před domem byl rozlehlý a plný zeleně. U plotu nad ulicí 1. máje šuměly vysoké stromy a kolem rostlo i mnohem stromů a keřů menších (děti si libovaly, že se v nich báječně schovává). Dva keře měly i svá jména: Handlovanka a Praha.
1970-1972. Na dvoře.
Mezi domem a hlavní ulicí byla krátká dlážděná ulička po které rády sjížděly děti se šlapacími auty. Mrňouskové se při tom dlouhá léta se báli velké uvolněné větve, která visela v korunách.
„Afrika, Amerika, Austrálie…“ Hlavní rohy domu byly pojmenovány podle světadílů a pořádala se kolem nich „Cesta kolem světa“.
Na dvoře domu (v jeho severozápadní části?) byl zakopán „poklad“ plný dětských tajemství. Ve starém kufru byly ukryty nejoblíbenější hračky, ale i vyhlášené skleněné „diamanty“ (z místní sklárny) vylovené z řeky Volyňky. Nejběžnější - zelené, ale i vzácné – modré, a nejvzácnější – červené. Poklad dodnes nikdo znovu nenašel a nevykopal!
Dřevem a vimperským létem voněly „drevníky“ mezi domem a zahradou. Nájemníci v nich měli uskladněno dřevo, uhlí a piliny k topení, ale například i ruční pily, na které se daly hrát táhlé tahitské melodie.
Na hliněném plácku před drevníky se v osmdesátých letech (po prvním vítězství našich tenistů v Davis Cupu nad Itálií) odehrávala první dramatická tenisová utkání – s dřevěnými prkénky na krájení zeleniny místo raket a šňůrou na prádlo místo sítě.
Mezi dvorem a zahradou za domem se dalo skákat vysoko nahoru a hluboko dolů po jednom z mnoha členitých terasovitých předělů. Byl v něm ukryt sklep s mrtvými brouky, původní prvorepubliková prádelna s valchou a zašpuntovanými neckami a také garáž pro starou dodávku, s dřevěnými vraty pokrytými desítkami broků. Tady válčili se vzduchovkou Vinnetou a Old Shaterhand se svými přáteli :o)
Pod kamennými schůdky (na kterých se pořádaly závody živých šneků) jste mohli zakopnout o nenápadný kámen – údajně vrchol podzemní hory vyšší než Čumulangma – Mount Everest. Bylo to ideální místo k louskání sladkých jadérek z meruněk.
A v malém seníku za kurníkem a králíkárnami ztratil kdysi jeden z milých obyvatel domu zlatý prsten a… dodnes ho, stejně jako poklad na dvoře, ještě nikdo nenašel.
Království divočiny
Kolem domu se vždy batolila spousta dětí, ale i domácích a dokonce i divokých zvířat. Slepice, kachny, králíci, ale i plachý koloušek a podezřelý tchoř. V kamenné vaničce občas plavali úhoři, ve voliéře létaly kavky a straky a kolem úlů bzučely stovky včel. Králem rajónu byl v padesátých letech legendární třínohý kocour, kuriózně pojmenovaný „Šišmour“.
Nejkrásnější vimperská zahrada? Ano, nejkrásnější vimperská zahrada
Nejpodivuhodnějším místem u domu ale byla vysoko položená stará zahrada. Co ta toho zažila… V zelení obklopeném kouzelném labyrintu se vyhřívalo ve slunci hned několik oddělených louček a zákoutí. Z Vimperka z nich byla vidět jen špička zámecké věže. Tady existoval svět jen sám pro sebe.
Na trávě u typicky vrzající branky si povídaly panímámy a bělily na trávě, na sluníčku, prádlo, u kamenné vany kousek dál se koupala a cákala mrňata a na nejskrytější loučce, za omamně vonícími jasmínovými keři, u „půdičky“, rostly vzácné bílé maliny – některé dokonce i vysoko nad zemí, na kmenech šikmých stromů. Tady se na dece nejlépe četly knížky s ilustracemi Cyrila Boudy a mlsala jahodová bublanina.
Rok 1950-1951. Mrňata se koupou na kraji zahrady.
Ještě výš, uprostřed zahrady pak trůnila nejstarší jabloň s houpačkou, v pařeništi se kulatily kedlubny a na záhoncích vykukovaly na svět petrželky a mrkve.
Na další loučce, ještě výš, zrály nejšťavnatější třešně a ořechy a úplně vzadu, nejdál a nejvýš, se vyjímal, tak trochu samocen, záhadný romantický altánek, obrostlými břečťanem. Stálo za to se až k němu vypravit a luštit tajemství: Co v něm bylo ukryto? A co bylo za ním a ještě dál?
P. S. Starý klíč od altánku visel vždy schovaný mezi listy na háčku vpravo od oprýskaných dveří…
Martin Lavay
.
Přečtěte si také další články autora:
