Článek
„Otočte loď. Nařizuji obrat o sto osmdesát stupňů!“ Toužebně očekávaný rozkaz kapitána Swimmeru způsobil na můstku opravdové pozdvižení. Posádka plavidla se jakoby probudila ze stoletého spánku a všichni přítomní začali vyvíjet horečnatou činnost. Důstojníci se doslova vrhli k řídícím pultům, jejich prsty se rozběhly po klávesnicích počítačů, oči námořníků kontrolujících správnou činnost přístrojů se dychtivě přisály na monitory a ústřední panel se rozsvítil desítkami plamínků kontrolek. „Obrat zahájen!“
I z podpalubí byl slyšet dupot desítek nohou dalších členů posádky. „Rychle, rychle!“ začali námořníci vybíhat na palubu. Nesměl jim uniknout ani jediný okamžik manévru. „Olé!“ řvali nadšením. Byli najednou naměkko a chovali se jako děti. Po deseti letech absolutní samoty a odloučení od ostatních lidí, se vracejí zpět na pevnou zem. Konečně!
V devadesáti sedmi metrovém kolosu Swimmer – Plavec, řítícím se stokilometrovou rychlostí Atlantikem, to zaskřípalo. Mohutná létající loď se svou ostrou přídí naposledy sklonila před západním obzorem. Následně zpomalila a začala se stáčet doprava. Zapadající Slunce právě v tu chvíli vykouzlilo na nebi přímo surrealistický obraz. Oranžově ozářené mraky snad ještě nikdy nebyly tak daleko – tak vzdálené.
Posádka Swimmeru skloněná přes zábradlí přestala na chvíli hulákat. Dvaadvacet mužů posádky beze slov, mlčky hledělo na oblohu i modrou křivku západního horizontu. Rozplývala se v poloprůsvitném oparu. Dokonale symetrická, bez jediného přerušení, nedosažitelná, skrývající… NEKONEČNO. A to i tři miliony devět set padesát tisíc mil západně od evropského pobřeží.
Supermoderní trysková loď Swimmer opustila portsmouthský přístav přesně před devíti lety, sedmi měsíci a dvaceti třemi dny. Do doků se tehdy s ní a s její posádkou přišly rozloučit davy zvědavých diváků. Čerstvý, svěží vítr shazoval lidem z hlav papírové čepice vytištěné speciálně pro tento slavnostní den, dámám a dívkám čechral vlasy a rozechvíval jako tětivy napnuté dráty na stožárech s pestrobarevnými vlajkami. „Program! Chcete ještě někdo program?“ křičeli kameloti a prodírali se korzujícími. Ve stáncích se prodával popcorn a točená limonáda a všichni byli zvědaví, co se bude dít dál.
Přihlížející na nově postavených tribunách byli nejprve svědky velkolepé zábavné show, přenášené televizními společnostmi do sto čtyřiceti sedmi zemí světa. Mamutí rockový koncert a vystoupení dvanácti set mažoretek sledovali kromě „obyčejných“ diváků i prezidenti šestnácti států, anglická královna, švédský a španělský král i papež. Nejvyšší zástupce Vatikánu po skončení kulturního programu posádce i lodi osobně požehnal.
Vyplouvající Swimmer v portsmouthském přístavu hrdě pozorovali i jeho stavitelé. Na výrobě plavidla se podíleli především odborníci z japonské loděnice Chita Shipyard. Spolupracovali s nimi ale i nejlepší evropští, především hamburští loďaři. Při stavbě lodi využili místo klasických lodních šroubů hydroreaktivní pohon. Odstředivá čerpadla poháněná dvojicí mimořádně výkonných turbín Allison už při zkouškách úspěšně čerpala vodu a vytlačovala ji v množství dvě stě čtyřiceti tisíc litrů za hodinu dvěma tryskami na zádi. Regulované vodní proudy o průměru osmdesáti centimetrů šlehaly za lodí do vzdálenosti dvaceti metrů a vyvolávaly reakci, která hnala létající Swimmer kupředu rychlostí až sto dvaceti kilometrů za hodinu. Dno trupu se při tom zdvihlo pět metrů nad hladinu moře. Plavec tedy obrazně i doslova nad vodou letěl. Při posledních testech brázdil za obrovského zájmu médií Středozemní moře. Jeho osudem byl ale západní Atlantik – MÍSTO, KDE NEKONČÍ ZEMĚ.
Objevit pevninu na západ od Evropy se snažili lidé už odpradávna. Vikingové si zvolili kolem roku 980 n. l. severní cestu. Poslední výspou pro ně byl ostrov Island. Podle prastarých rukopisů se z něj na cestu západním směrem vydali celkem dvakrát. Dračí lodě, plné nejstatečnějších rudovousých hrdinů, se ale už z těchto výprav nikdy nevrátily. Ve vlnách severního Atlantiku nalezli Vikingové smrt.
Větší štěstí měl roku 1492 španělský dobrodruh Kryštof Kolumbus. Se svými třemi loděmi: Santa Maria, Pinta a Niňa, chtěl i on přeplout oceán a najít západní cestu ze Španělska do Indie. Z výpravy se ale také vrátil bez úspěchu. V nekonečných vodních prostorách nenarazil na žádnou pevninu a jeho zdecimovaná posádka nespatřila ani píď země. Nicméně se se svými námořníky z nepodařené objevné cesty alespoň vrátil.
Také další pokusy pokořit Atlantik skončily absolutním fiaskem. S pěti koráby vyplul v září 1519 západním směrem portugalský námořník Fernao Magalhaes. Oceán s ním chtělo dobýt dvě stě šedesát pět mužů. Zpět se vrátila loď jediná, s osmnácti lidskými troskami.
Takto podobně nešťastná historie „zaoceánských“ výprav pokračovala. Atlantik marně brázdily karavely, galony, fregaty, clippery i nejmodernější parníky. Jejich posádky spatřily vždy jen to samé: NEKONEČNOU VODNÍ HLADINU. Stejně jako nyní elitní jednotka Swimmeru.
Na létající tryskové lodi Swimmer jakoby po obratu k východu – k pobřeží, začal karneval. Posádka, větrem ošlehaní účastníci bojů v Kongu, svalnatí veteráni války v bývalé Jugoslávii i zkušení absolventi Britské námořní akademie, běhali po schůdcích nahoru a dolů jako smyslů zbavení. Všichni přitom nepřetržitě mlátili do plechového obložení a řvali do prostoru výkřiky radosti: „Vracíme se domů! Vracíme se domů!“
Jediný muž sledoval toto křepčení bez hnutí. Kapitán. V jeho kamenné tváři se nepohnul ani sval. Jen jeho ruce ještě pevněji sevřely zábradlí. Dnes i on ztratil poslední naději. Prohrál. Kapituloval před soupeřem, nad kterým nelze zvítězit, kapituloval před soupeřem, kterého nelze pochopit. Atlantik je nekonečný a žádný pozemšťan tento fakt nezmění. Ani on.
Turbíny supermoderní tryskové lodi Swimmer tiše bzučely v podpalubí. Bělostná brázda táhnoucí se za lodí se třpytila tisíci drobných bublinek. Za západní obzor se osamoceně nořilo oranžové Slunce…
Přečtěte si také další články autora:
Všechny články autora si můžete přečíst zde
