Článek
Ponocný právě odtroubil jednu hodinu po půlnoci a já konečně došel na místo. Drobně mžilo. Po liduprázdných ulicích se proháněla mlha a začalo být nepříjemně chladno. Nikde nikdo. Stoupl jsem si k nejbližšímu nároží a znechuceně okopával bláto ze škorní. Bláznivá historie! Pan Hájek si ze mne patrně udělal dobrý den a ráno si o mém nočním výletu bude vyprávět celá Praha. Šprýmař! Nejdřív studentovi maže med kolem pusy, ale když má k něčemu dojít - couvne.
Jenže v tu chvíli se kdesi v labyrintu tmavých uliček probudil život. To je určitě ono spřežení! Netrpělivost mě odlepila od vlhké zdi a já popošel ze stínu. A kočár již je zde. Vynořil se ze tmy jako neforemný šedý přízrak a nezbylo, než mu vyjít ještě víc naproti.
„Pojďte dovnitř, mladíče,“ přivítal mne známý mistrův hlas a otevřely se boční dvířka. „To je on,“ promluvil ještě jednou, tentokrát ke komusi uvnitř.
V koutě vozu seděl muž zachumlaný do několika šál, který mne po tomto upozornění letmo pozdravil pohybem hlavy. Tohle vypadá zajímavě. Není to snad Bregadiny, ten slavný alchymista? Na další netaktní prohlížení onoho šlechtice mi ale nezbyl čas. Pan Hájek kolem mé hlavy uvázal černý šátek, jak bylo předem domluveno a kočár se dal do pohybu.
Projížděli jsme po dláždění nečetných ulic (kočí měl zřejmě příkaz nejet přímo) a pak jsme vyjeli z města. Vůz se klepal a natřásal v tom nočním tichu a mé dva spolucestující ani nenapadlo rušit tento lomoz jakoukoliv poznámkou.
Už delší chvíli jsem pochyboval o směru naší cesty. Ztratil jsem nadobro orientaci a odevzdal se osudu. Soudě podle objemu koženého váčku, jež mi po celé akci přislíbil můj chlebodárce, mi ale toto odevzdání se běhu událostí celkem nevadilo. O krk zřejmě nepůjde a o zdraví si prý také nemám dělat starosti. Vzpomněl jsem si znovu na včerejší podvečer, kdy se mnou pan Hájek už poněkolikáté důvěrně mezi čtyřma očima hovořil o celé věci.
Dvorní alchymisté prý potřebují k jakémusi pokusu zdravého a schopného mladého muže. Ten má mít všeobecné vzdělání v oborech přírodních. Má se dokázat bystře dívat kolem sebe a co hlavně – musí umět držet jazyk za zuby. Přiznám se bez mučení, že mě tajuplnou aurou obestřená, slavná císařova alchymistická dílna okouzlovala a vzrušovala již několik let. Byl to ovšem svět vyvolených. Lidí úspěšných, těšících se vládcově přízni, i těch druhých, pravda, neslavně skončivších. Teď se tato třináctá komnata má otevřít i obyčejnému studentovi. A já budu mít to štěstí a možnost poodhrnout cípek opony k tajemstvím jež skrývá.
Vozka divoce zaklel. Sjížděli jsme z prudkého svahu, abychom po chvíli za zvuků práskajícího biče vystoupali do ještě prudšího kopce. Kam to vlastně jedeme? Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Spřežení se s trhnutím zastavilo. Bylo slyšet ržání ještě několika dalších koní a co jsem mohl vidět, či spíše nevidět, probleskovala skrz šátek světla pohybujících se loučí. Vystoupili jsme z kočáru a já si po několika desítkách kroků mohl konečně promnout oči.
Stáli jsme ve velkém stanu kolem mohutné dřevěné bedny s jakousi lavicí uvnitř. Když říkám stáli, myslím tím krom sebe, učitele a Bregadinyho ještě tři muže. Pokud mne zrak neklamal, byli to učení pánové Erasmus Habermehl, Jeroným Scotus, ale především zpytavě si mě prohlížející císař Rudolf II.
Císaře jsem do této chvíle viděl pouze dvakrát a to ještě jen zdálky. Poprvé při rytířských hrátkách a podruhé náhodou při jeho projížďce městem. Pozdravil jsem jeho milost úklonem a rozpačitě přešlápl z nohy na nohu. Připadal jsem si jako myš, se kterou si hrají na schovávanou všechny vznešené kočky z okolí.
„Můžeme začít, povězte mu, o co jde,“ řekl císař. Scotus se ke mně obrátil a já poslouchal, poslouchal a bledl v obličeji. To dřevěné monstrum, ta nestvůra uprostřed stanu byl můj osud. Po létech bádání a shromažďování potřebných substancí, mohli mi dnes zasvěcení dvorní alchymisté oznámit, že budu první osobou, které se podaří nemožné: narušit běh dějin. Zde na tomto místě, přivázán k dřevěné lavici mám po polknutí sklenice s připraveným nápojem pronášet pozpátku jistý hebrejský text. Bregadiny bude při této operaci udržovat v kovové míse plamen a Habermehl zaměří přes optiku světelné paprsky na mou hlavu. Pak prý zaskřípe v nebeském mechanismu a v malém a ohraničeném prostoru kdesi za Prahou dojde k zázraku. Jednomu člověku bude na malou chvíli dovoleno nahlédnout do doby o několik generací vzdálené. Tím vyvoleným mám být já.
„Tam si s sebou nemůžete vzít vůbec nic. Očekáváme, že po vašem zmizení zůstane na lavici jen hromádka šatstva. Vaším úkolem bude po dobu experimentu pozorovat všechno kolem sebe a přinést nám o tom co nejvíce informací. Nemůžeme vám zaručit zda bude noc či den. Ocitnete se v době někdy krátce po začátku třetího tisíciletí od narození Krista. Na místě, kde teď stojíme, by měla být i v budoucnosti pustina. Vybrali jsme ji proto, aby jste se náhodou neprobudil prorostlý skrz nějakou domovní zeď. Proto se pokus neodehrává přímo ve městě, ale tady.“
„Hmm,“ zabručel jsem souhlasně, ale v duchu mi začalo být pěkně horko. Drahý Hájku, ty všiváku! Tak prý se mi při pokusu nemůže nic stát! Jo, a co když se ocitnu pod pěti metry hlíny, nebo po krk v dlažbě nějaké nové cesty? No a v lepším případě budu běhat úplně nahý mezi poli. Také lákavá vyhlídka. Co když bude zrovna leden? Brrr…učiteli, zaškrtil bych tě, kdyby tu v křesle neseděl císař. Teď už chápu, proč se k pokusu neodhodlal některý z přítomných.
Porada se protáhla asi na půl hodiny. Rudolf II. mezitím labužnicky spořádal dvě kuřecí stehna a žejdlík piva. Zdálo se, že jej experiment rovněž strhnul. Bylo až s podivem, jaká z něj vyzařovala spokojenost. A to se přitom už pár týdnů městem šířily zprávy o jeho špatné náladě a podlomeném zdraví.
Konečně bylo vše připraveno. Pomodlil jsem se, lehl na lavici, hlavu strčil do připravených upínek a odevzdal se do rukou Božích. Alchymisté začali nervózně dolaďovat všechny přístroje. Slyšel jsem srdce tlouct až v krku. Po náročném optickém zaměřování mi Scotus strčil do úst slámku a nezbylo než vypít připravenou tekutinu. Napadlo mne, že podle opatrnosti s jakou s pohárem manipuloval, musela jeho příprava notně pustit žilou císařské pokladnici. Prý jsou v lektvaru substance až ze zámoří!
Přesto chutnal elixír odporně. Vzpomněl jsem si mimoděk na víno ve vladařových sklepích. Na nějaké delší gurmánské rozjímání už ale nebyl čas. Jeho milost, císař Rudolf, přiložil jako nejdůležitější osoba ve stanu svíci ke dnu kovové nádoby a zažehl tím plamen. Vše kolem dostalo rázem brčálově zelený nádech. Na spáncích se mi rozlilo teplo a já začal pomalu pronášet ta zvláštní, cize znějící slova. Bylo to jen několik vět…
Dozněla poslední slabika a zhroutil se svět. Divoce se roztočil v šíleném, závratném víru. Mé tělo se rozpadlo na milion částí. Proletěl mnou spalující chlad, uši mi zalehly ze strašlivého ticha, oči osleply od nejčernější tmy. A já padal, padal dolů, do neskutečné výšky – až jsem spadnul doopravdy.
Nic se mi nestalo. Všude kolem byl zas normální svět. Tma, teplo, klid. Ačkoli…
Zdvihl jsem se. Nebylo na mně kousku oděvu. Stál jsem nahý po kolena zabořen v jakýchsi hlízách. Co to je? Hmm, cibule as. Vydal jsem se kupředu, brodil se a klopýtal těch pár kroků, ale brzy mě zastavila kolmá kovová stěna. A nalevo taky a vzadu a vpravo a nahoře – stačilo povyskočit. Všude chladná stěna. Klekl jsem si na kolena, hrabal pod sebou a narazil jsem na ní i tam. Neprostupná překážka. Jsem uzavřen v jakési velké kovové truhle s cibulí. Jak pitvorné! Tohle že je budoucnost? Tímhle směrem se ubírají dějiny? Tsss! V rozrušení mi scházela slova.
Šmátral jsem znovu rukama po stěnách, po stropě, po podlaze i v rozích, leč veškeré hledání bylo neúspěšné. Kovový hranol „x“ krát „y“ krát „z“ žádný, byť tajný východ asi neměl. Přepadla mě deprese. Sklesle jsem si sedl na zem. Ale jen na chvíli. Přece musí být někde z tohohle podivného vězení východ! Musím se přece dostat ven! Podívat se kolem, i jen sám za sebe, nasát vzduch z třetího tisíciletí, žasnout, vydechnout překvapením, obdivovat všechno okolo. Chci to! Toužím po tom! Znovu jsem vyskočil, mlátil dlaněmi do studených stěn, zarýval jsem do nich nehty, křičel jsem a řval až do ochraptění, ale bezvýsledně. Nikdo mě neslyšel.
Definitivně jsem se sesunul na hlízy pod sebou. Zmatený, vyvedený z míry. Tiše jsem seděl a přemítal, než jsem konečně zhodnotil svou situaci. Vlastně mohu být naprosto klidný. Zhruba po půlhodině mě podle plánu vyvolají zpět a císař ať si rve vlasy. Všechny peníze, které do pokusu investoval, skončily, jako by je vyhodil oknem. Já mu mohu přinést z budoucna zprávu tak akorát o chuti zdejších cibulovin. Že bych zkusil jednu oloupat? Shýbl jsem se, odstranil slupky, zakousl se. No brrr! To je chuť…
Večerník Praha – Černá kronika - Neobjasněné úmrtí:
Smíchovští policisté řeší neobvyklý případ. V kontejneru s cibulí na vlakovém překladišti byl nalezen mrtvý nahý muž extrémně malého vzrůstu. Je záhadou, jak se do uzamčeného a zaplombovaného kontejneru dostal. Po jeho totožnosti policie pátrá.
Martin Lavay
Přečtěte si také další články autora:
