Článek
Ne, že by děti nechtěla — jen o nich nemluvila s takovým nadšením. Nakonec jsme se shodli: půjdeme do toho. A já byl přesvědčený, že čeká nás ta nejhezčí etapa života. Mýlil jsem se. A bolelo to víc, než jsem si dokázal představit.
Po porodu se změnila. Jako by odešla žena, kterou jsem znal
Pamatuju si ten moment, kdy jsem poprvé držel naše dítě. Cítil jsem tak silnou lásku, až se mi třásly ruce. Čekal jsem, že ona bude cítit to samé. Ale její oči byly prázdné. Unavené. Odtažité.
„Jsem vyčerpaná,“ opakovala pořád dokola. Chápal jsem to. Porod je náročný. Ale postupně mi začalo docházet, že tady nejde jen o únavu.
Když jsme přišli domů, dítě plakalo, já ho utěšoval a ona… seděla na gauči, koukala do telefonu a tvářila se, jako by se jí to celé vůbec netýkalo.
Neprojevovala žádný zájem. A já se snažil chápat
Byl jsem ten, kdo v noci vstával. Ten, kdo měnil pleny, koupal, uklidňoval. Doufal jsem, že se to zlomí. Že až si zvykne, až se sžije s novou rolí, najde si k němu cestu.
Ale nic se neměnilo.
Když jsem jí podával dítě, brala si ho s nejistotou, jako by držela cizí věc. Když plakalo, volala mě i v situacích, kdy jsem byl ve sprše, na toaletě, v práci. Už po pár týdnech se k němu chovala s chladnou zdvořilostí — nic víc.
A pak přišlo rozhodnutí, které mě zasáhlo nejvíc.
„Přestanu kojit. Omezuje mě to.“
Řekla to jednou odpoledne naprosto klidně, jako by šlo o změnu značky šamponu.
„Omezuje mě to. Nemůžu si vyrazit ven. Nemám čas sama pro sebe.“
Stál jsem tam a nebyl jsem schopný najít slov. Chápal jsem, že kojení je náročné. Ale ona to ukončila ne kvůli bolesti, zdravotním komplikacím nebo tlaku. Prostě jen proto, že jí to nevyhovovalo.
Začala chodit s kamarádkami na kávy. Na nákupy. Na kosmetiku.V době, kdy jsem byl v práci dala dítě k rodičům. Odpoledne jsem já zůstával doma s dítětem — a vlastně jsem si to i užíval. Ale zároveň mě pálila otázka v hlavě:
Proč to tak necítí i ona?
Intimně se mi vzdálila. A já nevím, kde jsem svou partnerku ztratil
Pár týdnů po porodu jsem samozřejmě nečekal okamžitý návrat k intimnostem, to je jasné. Ale měsíce ubíhaly a ona se mi vyhýbala, jako bych byl někdo, koho sotva zná.
„Jsem unavená.“ „Necítím se dobře.“ „Proč tolik řešíš sex?“ „Mám teď jiné priority.“
Jenže její „priority“ byly pokaždé stejné — kamarádky, kavárny, odchod z domu, jakmile měla příležitost.
Když jsem se pokusil o rozhovor, odbyla mě. Když jsem se snažil pochopit, naštvala se. A když jsem řekl, že mě to trápí, obvinila mě z toho, že jsem sobecký.
Dnes mám pocit, že jsem samoživitel ve vlastním manželství
Jsem s dítětem většinu dne. Dělám večerní rituály. Ráno připravuju lahvičky. Uklízím. Vařím. Přijdu z práce a pokračuju v péči. Jí to nijak nevadí. Jako by jí tahle dynamika vyhovovala.
Někdy mám pocit, že jsem pro ni jen spolubydlící, co zároveň dělá chůvu. A já se ptám sám sebe: Je tohle jen fáze? Nebo nový normál? Koho jsem si to vzal? Jak je možné, že jsem to nepoznal?
Nevím, co mám dělat. Nechci odejít, ale nechci takhle žít
Miluju naše dítě. Miluju ho víc, než jsem kdy dokázal někoho milovat. A proto mě děsí představa, že by vyrůstalo v rodině, kde jeden rodič chybí.
Nevím, jestli moje žena potřebuje čas. Pomoc. Terapie. Nechce se mnou na to téma vůbec mluvit. Nebo jestli se prostě rozhodla, že role matky není nic pro ni. A jestli to tak je… co potom?
Když se na ni dívám, vidím ženu, kterou jsem kdysi miloval. Ale už dlouho ji nepoznávám. Stojím na rozcestí. A poprvé v životě netuším, kterou cestou se dát.
*
(Příběh byl vytvořen na základě skutečného příběhu z okolí autora)
