Článek
Můj muž je nejmladší ze tří synů. A to znamená jediné: jeho matka ho považuje za svého posledního, nejkřehčího, nejdokonalejšího andílka, kterého je potřeba bránit před zlem světa. A hlavně před tou strašnou ženou, co mu vlezla do života — tedy mnou.
„Žádná pro mé syny není dost dobrá,“ zní její životní motto
Tchyně to sice napřímo nikdy neřekla, ale to ani nemusí. Vím jak mluví o partnerkách jejích starších synů, pochybuji, že o mně mluví jinak, když tam nejsem. A ty její pohledy, ty toho řeknou víc než třístránkový monolog.
Kdykoliv přijde na návštěvu, začne se kolem sebe rozhlížet jako komisař na místě činu. A já stojím a doufám, že dnes nenajde žádný „zločin“.
Marně. Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde.
„Tyhle orchideje máš nějak povadlé, ne?“
„Máte tu… ehm… šmouhu na skle.“
„A proč máte ten toaletní papír otočený takhle? Správně má být přece dopředu.“
„Ty ručníky máš nějaké zatuchlé…“
Když odchází, mám chuť si nalít panáka. A nejsem alkoholik.
Vrchol všeho je její inspekce domácnosti. A to doslova.
Jednou jsem ji našla, jak v koupelně drží můj kartáč na vlasy v ruce. A ne tak, že by ho uklízela. Ne. Ona ho kontrolovala.
„Víš, tohle mi přijde nechutné. Máš tu docela dost vypadnutých vlasů, měla bys ten kartáč lépe čistit“ oznámila mi s naprostou vážností.
Jindy otevřela šuplík s kosmetikou a začala vyhazovat věci na pult.
„Tohle už musíš vyhodit. Tady máš starý krém. A tenhle make-up je moc tmavý, v tom vypadáš jak šlapka.“
Nechápala jsem. Co to jako je? Hygienická služba? Domovní kontrola? Tchýňomet?
A to nejlepší přichází, když nejsme doma.
Už několikrát jsme přijeli z dovolené a poznali jsme, že v domě někdo byl. Vše bylo „maličko“ jinak. Květiny zalité. Boty přerovnané. Skleničky v lince jinak srovnané.
Když jsme se zeptali manžela, přiznal:
„Mamča jen přišla zkontrolovat, jestli máte všechno v pořádku.“
V pořádku?!
Jak by se to líbilo jí, kdyby jí někdo běhal po domě, zatímco je pryč? Zvláštní, že my její klíče nemáme.
Před pár týdny jsem v troubě našla plech, který není náš. To už je skoro hororový žánr.
Manžel ji pořád omlouvá. A to mě bolí nejvíc.
„Ale ona to nemyslí zle.“
„Ona nám chce jen pomoct.“
„Měla bys projevit trochu úcty za to, že se ti snaží tak pomáhat.“
Vděčnost za chlebíčky na stole, když se vrátíte z dovolené, o které jste ale ani trochu nestáli… Vděčnost za nevyžádané rady…
Problém je, že moje hranice jsou úplně jinde. A já pořád dokola vysvětluji, že nechci, aby mi lezla do šuplíků, prohledávala kosmetiku nebo bez dovolení vstupovala do našeho domu.
A on mi na to řekne:
„Zlato, nebuď na ni tak tvrdá.“
Tvrdá? Já se jí snažím už roky nenakopnout ven dveřmi. To je přesný opak tvrdosti.
Cítím se unavená. Unavená z boje, který vede jen jeden z nás.
Tchyně mě neustále hodnotí. Neustále sleduje. Neustále analyzuje, co dělám špatně.
A já se přistihuju, že se doma cítím jako na zkoušce. Jako by náš dům nebyl náš. Jako bych čekala, kdy přijde další komentář, výčitka nebo její slavná „ruka pomocnice“, která přesouvá věci tam, kam ona uzná za vhodné.
Někdy si říkám, že kdyby k nám jednou přišla bez toho, aby něco kritizovala, asi bych ji musela odvézt na pohotovost — protože to už by nebyla moje tchyně.
Stále hledám cestu, jak si zachovat klid i manželství.
Milují svého muže. Ale zároveň nechci, aby mě celý život válcovala jeho matka. Nechci se cítit jako host ve vlastním domě. A nechci se pořád omlouvat za to, že mám své hranice.
Někdy si říkám, že kdybych o tomhle napsala knihu, bude to buď komedie… nebo thriller. Možná obojí.
Až jednou najdu způsob, jak ji zastavit, napíšu pokračování. Zatím ale jen doufám, že se naučím říkat „NE“ dost nahlas na to, aby to slyšela i ona — a možná i můj manžel.
(Příběh byl sepsán na základě skutečného příběhu z blízkosti autora)
