Článek
Pojmenovat správně událost není nic jednoduchého. Mnozí experti se už dekády hádají o to, jak přesně specifikovat ropné krize ze 70. let a zda je vůbec možné, aby něco takového opět zasáhlo svět. Přes všechen pokrok v zelených energiích a dalších nových metodách se však zdá, že opět stojíme před dlouhým a náročným obdobím, které bude obzvlášť pro ty z nás, jež vlastní automobil, obzvlášť bolestné. Třetí velká ropná krize je tu a pro jednou za ní můžou tak trochu všichni.
Samí jezdci Apokalypsy
Seznam, který zde představím, je téměř definitivně nedokonalý, a to z otravného důvodu, že autor nevidí do budoucnosti. Počet konfliktů, krizí a protestů, jež současný problém vytváří, se neustále rozšiřuje a obzvlášť letos se k němu přidalo hned několik nových průšvihů. Na rozdíl od minulých krizí (jak ukážeme níže) nemá současný růst cen jeden velký zdroj, ale hned několik velkých i malých bodů původu, jež nám dnes činí tolik problémů. To dělá celý problém ještě větším, jelikož neexistuje žádná jedna strana či síla, která by mohla zastavit hlavní zdroj krize.
Ukrajina asi každého napadne jako první hlavní zdroj problémů, ale to je pravdou až překvapivě nedávno. Moskva i Kyjev se dlouho snažily, aby se cena nerostných surovin příliš nehýbala, jelikož obchod s nimi přinášel oběma zemím značné množství výdělků. Byla to až rostoucí ruská kampaň proti ukrajinské energetice, jež vyprovokovala tvrdou reakci a dodnes pokračující sérii útoků na těžařské a zpracovatelské základny v Rusku. Tato kampaň omezila množství surovin, jež agresor vyváží do zahraničí, a také postupně vytváří čím dál větší nedostatky v samotném Rusku. Evropské státy byly ze začátku kvůli své snaze omezit závislost na Rusku zasaženy méně, než se čekalo, ale to vydrželo jen do další válečné exploze.
Zatímco ukrajinský prvek nabýval postupně na síle od poloviny minulého roku, Írán a s ním spojené křídlo katastrofy je v plné síle od letošního března a evidentně nehodlá skončit. USA vedly proti Teheránu dlouhodobé sankce, ale během současného konfliktu zlikvidovaly většinu toho, co zbývalo z ropných exportů této země. Reakce Íránu byla předvídatelná většinou lidí, jež nejsou Donald Trump a jeho vláda. Blokáda Hormuzu se stala obrovským problémem pro většinu arabských zemí, jež vyvážejí ropu, a Arabové jsou dodnes nejdůležitější součástí světového trhu s touto ach tak cennou surovinou. Pokud Rusko bylo postupným zhoršováním, Írán byl ranou pěstí, jež je dodnes opakována.
V posledních dvou měsících se však začala ukazovat síla amerického námořnictva a Hormuz se postupně opět stává poměrně bezpečnou transportní zónou. S tím spojené zlepšení cen však nemohlo dlouho vydržet, a to kvůli plnému návratu jemenské války a útoku hnutí Húsíů na klíčová ropná zařízení v Saúdské Arábii. Čím dál víc vychází najevo, že těmto úderům pomáhá Írán, který si přeje udržet tlak vůči světu, a specificky USA, co možná nejvýše. Boje mezi povstalci a vládními silami navíc nejdou nijak dobře pro vládu podporovanou Saúdskou Arábií a zdá se, že Húsíové ještě dlouho dokážou tlačit na ropné tepny světa.
No a nezapomeňme na sérii menších krizí, které tento rok nijak nepomohly situaci. Stávky v Libyi ochromily tamní těžbu a rostoucí množství bojů v západní Africe jsou morem pro místní velmi rozvinutý těžební systém. Americká intervence ve Venezuele měla vést k velkému pádu cen, a to díky osvobození místních zdrojů od diktátora Madura, ale americké společnosti nemají o místní, často nepříliš kvalitní zásoby příliš velký zájem. Krizí je to mnoho a všechny mají na současné situaci svůj podíl. I proto se vymykají všem dřívějším definicím.
Ropná krize na steroidech?
Jak jsem zmínil výše a jak si více vzdělaní a starší čtenáři dávno uvědomili, tak dnes nejde o situaci zcela unikátní. Ropné krize byly už dvě a obě nás zasáhly v 70. letech. Z toho by také mělo vycházet, že už musíme znát řešení problému, které lze na dnešní situaci aplikovat. Že ano? S tím je hned několik problémů. Hlavní z nich je jednotný původ obou starých krizí. Ani jedna z nich neměla víc než jeden hlavní důvod, který šlo vyřešit buď pomocí vyjednávání, či pouhého čekání. Druhým velkým problémem je, že dnes čelíme daleko horší krizi, než byly ty před více než 50 lety.
První ropná krize byla přímým následkem poslední konvenční války mezi Izraelem a arabskými státy. Roku 1973 dokázaly egyptské a syrské jednotky vést překvapivě úspěšný boj proti izraelským silám. Nakonec jako vždy prohrály, ale válka byla pro Izrael tak obtížná, že přiměla tamní politiky, aby vůči sousedům přijali smířlivější politiku. Ta však měla své ovoce (mírovou smlouvu s Egyptem) až o několik let později a předtím se musela řešit otevřená americká podpora pro Izrael, která roku 1973 extrémně rozhněvala arabské státy a jimi kontrolovanou ropnou organizaci OAPEC.
Byl to právě OAPEC, jehož embargo na ropné exporty do západních států vedlo k první ropné krizi, jež více než rok drtila západní ekonomiky. Obzvlášť v USA to mělo drtivé následky a kromě cen ropy došlo k mohutnému nárůstu všeobecné inflace, což bylo spolu s impeachmentem prezidenta Nixona důvodem pro brutální masakr vládnoucích republikánů v midterms volbách roku 1974. Tuto krizi nakonec neukončila žádná válka či tvrdá akce, ale dlouhá a opatrná jednání, která nakonec umožnila uklidnění ve vztazích mezi Araby a Západem. Hlavním následkem rok trvajících problémů byl rostoucí zájem o alternativní zdroje ropy a také o nově populární zelené energie.
Snaha omezit OAPEC a zbavit ho absolutní dominance v ropném sektoru paradoxně usnadnila další krizi, jež dorazila po pádu íránské monarchie a tamní revoluci roku 1979. Přes pozdější tvrzení íránského režimu nešlo ani tak o cílený útok na proradné Američany jako o kolaps způsobený kompletním chaosem, jež zachvátil celý Írán. Zasažen byl tentokrát celý svět a trvalo dva roky, než se situace s postupnou obnovou ropné produkce vrátila k normálu. Situaci pomohl fakt, že krize vznikla v jedné zemi a mohla tak být postupně nahrazena dalšími producenty.
I tato krize mimochodem těžce zasáhla americkou politiku, kde byla jedním z hlavních důvodů pro pád prezidenta Jimmyho Cartera a vzestup Ronalda Reagana. Ceny benzínu jsou důležitým volebním tématem ve většině zemí, ale obzvlášť v USA, kde budou mít těžké následky i letos. Jak však oba případy ukazují, jednalo se v nich o daleko lépe zvládnutelné situace, jež vznikly kvůli jednomu určitému problému. Zpráva od Mezinárodní energetické organizace je v tomto bodě obzvlášť tvrdá. Dle ní jsou škody obou krizí ze 70. let dohromady menší, než je jen uzavření Hormuzu, nemluvě o všech ostatních částech současné krize.
Čemu čelíme
Cena barelu ropy se v posledních dnech stabilizuje kolem 90–100 dolarů, ale na další prudké zvýšení bohatě stačí další mezinárodní krize, kterých je teď jako hub po dešti. V Rusku už jsou regiony zcela bez benzínu a v Evropě, USA i zbytku světa prudce rostou ceny. Situace už vyděsila i Čínu, jež je velmi závislá na dodávkách ropy z Blízkého východu. Její politici v posledních měsících spustili tlak na Írán, aby omezil aktivity Húsíů a opět otevřel Hormuz. Situace čím dál více bolí celý svět a vynořují se na ní i už dlouho nepoužívaná řešení.
Jedním z nich je snaha vnutit kontroly cen a touto cestou se vydala i česká vláda. Andrej Babiš a politici ANO musí najednou vládnout ve špatné situaci a stejně jako během covidu se snaží najít to nejjednodušší řešení. Problém je, že kontroly cen fungují maximálně krátkodobě a většinou spíše napáchají více škod než dobra. Kromě toho, že povedou k deformaci trhu, budou brzy příliš nákladné pro místní producenty, jež se rychle mohou rozhodnout zamířit jinam či přestat se svým businessem. Pak bude benzínu najednou daleko méně, ceny stejně půjdou nahoru a vláda bude muset začít mluvit o přídělovém systému, což je přibližně bod, kdy na ně potáhne rozzuřený dav s vidlemi.
Hlavní problém ropných krizí je, že většinou musí být řešeny u zdroje a současná krize má těch zdrojů prostě moc. Přinejmenším by bylo potřeba uklidnit tři hlavní konflikty, tedy ruskou invazi na Ukrajinu, válku USA proti Íránu a současnou krizi v Jemenu. Samotné Česko žádnou z nich nevyřeší a ani plná aliance USA a Evropy zatím nedokázala ukončit ani jeden z nich. Zapojení Číny bude dost možná klíčové a její aktivity jsou pravděpodobně jedním z hlavních důvodů pro uklidnění situace v Hormuzu, jež dočasně vedla ke snížení cen, než se opět rozjel boj o Jemen. Otevřený tlak Pekingu je také jednou z mála věcí, která by mohla přimět Rusko k tomu, aby vážně přemýšlelo o míru.
Prakticky žádná vládní akce situaci na domácím poli pravděpodobně nepomůže. Experimenty s kontrolou cen nám spíš jen ublíží a v zahraniční politice Praha nic moc neznamená. Proto je také nutné očekávat, že se situace může ještě o dost zhoršit, a to buď kvůli nové krizi, eskalaci nějaké z těch existujících či jako následek současné vládní politiky. Krizi čelí celý svět a zdá se, že snaha diverzifikovat naše zdroje vedla pouze k tomu, že se diverzifikovaly i krize, jež nás mohou poslat na kolena. Další měsíce a možná i roky budou pravděpodobně bolet a je načase začít zvažovat, jak moc potřebujeme každý den použít naše automobily.
Zdroje a další četba:
Venn, Fiona: The Oil Crises, Routledge, 2002, 224 stran, ISBN: 978-0582308091
A New Global Oil Crisis? Comparing the Energy Turmoil of Today with the Oil Crises of 1973 and 1979, Geopolitical Brief, 11. 4. 2026, Online: https://geopoliticalbrief.org/2026/04/a-new-global-oil-crisis-comparing-the-energy-turmoil-of-today-with-the-oil-crises-of-1973-and-1979.html
IEA chief: current oil and gas crisis worse than 1973, 1979, 2022 together, Reuters, 7. 4. 2026, Online: https://www.reuters.com/business/energy/iea-chief-current-oil-gas-crisis-worse-than-1973-1979-2002-together-2026-04-07/
WTI Crude Oil Price Today (pro 9. říjen), Convex, 9. 10. 2026, Online: https://convextrade.com/today/oil-price
