Článek
Je prakticky vyloučeno, aby byl dronový incident v Polsku omyl. Jednalo se o cílený ruský test protivzdušné obrany. Rusku se na Ukrajině nedaří, ale i právě proto dává rozšíření konfliktu vůči NATO smysl pro upevnění pozice ruského režimu. Ostatně o tom, že na Ukrajině bojuje s celým západem, blouzní ruská propaganda denně.
Rozšíření konfliktu proti NATO by pravděpodobně pomohlo ospravedlnit novou velkou mobilizaci. Konflikt může mít klidně hybridní povahu a může kalkulovat s nepřipraveností armád NATO a obyvatelstva na velký konflikt. Bude-li Rusko věřit, že se mu dostatečně podaří ponížit vůli k obraně členských států, bude věřit tomu, že konflikt může rozpoutat, realizovat zisky a dosáhnout pro Západ ponižujícího míru.
Můžeme samozřejmě namítat, že tohle prostě není pravda a sebevětší ruská armáda nemá proti profesionálním moderněji vyzbrojeným armádám NATO žádnou šanci. Problém je, že v Rusku není pravda k dispozici. Totalitní režimy vytvářejí tolik propagandy a iluzí, že jim často samy podléhají.
Ze stejného důvodu se nejevil ani realistický útok na Ukrajinu, navzdory dva roky trvajícím přípravám. Mnozí ostřílení vojenští experti považovali nahromaděné síly za nedostatečné pro úspěšnou invazi. Přesto ji Rusové provedli.
V roce 2023 jsme brali jako hotovou věc, že Rusové budou nuceni se z Ukrajiny stáhnout, protože jsme jejich zdroje považovali za vyčerpané. Naopak ukrajinskou armádu jsme viděli jako továrnu na zázraky. Očekávali jsme od ní úspěšnou ofenzivu a dobytí okupovaných území. Přitom jsme ani nedodali tolik zbraní, kolik jsme naslibovali. Ofenziva neuspěla a Rusové na Ukrajině navzdory astronomickým ztrátám útočí dál.
Chceme věřit, že proti státům NATO nezaútočí, protože z našeho pohledu je to naprostý nesmysl a sebevražda. Jenomže dívat se na ruská rozhodnutí optikou našich hodnot je prokazatelně mylné. Nezáleží na faktech. Nezáleží na tom, zda Rusko ve střetu s NATO může uspět. Stačí pouze, aby si myslelo, že může uspět. Jakákoliv deklarovaná nevůle či nejistota z jazyka představitelů NATO a jeho členských států ohledně spojeneckých závazků nás proto vystavuje smrtelnému nebezpečí.
Ruská dronová operace proti Polsku i špionážní, sabotážní a teroristické aktivity na území členských států NATO jsou riskantní. Naznačují, že Rusko se ani v nejmenším nesnaží o návrat k diplomacii a mírovému soužití se západem. Připravuje se na ostrý konflikt.
Rusko přešlo kompletně na válečnou ekonomiku. Mír by znamenal významný otřes ve finančních tocích, který se neslučuje se stabilitou režimu. Čím déle válka trvá, tím větší šok by ekonomika utrpěla s jejím koncem. Pokud bude Putin volit mezi mírem a udržením moci, mír si nevybere. S tímto vědomím se musíme připravovat i na nejhorší scénář.
Odstrašení je účinné v případě, že se ještě válčit nezačalo. Válčící země si však už nemůže dovolit válečnou mašinu zastavit. Zastaví ji jedině porážka a změna režimu agresora. To je klíčové si uvědomit, když přemýšlíme, zda směrovat zdroje do přípravy našich ozbrojených sil stojících mimo nebo do přímé vojenské podpory ukrajinské armády.
Ukrajinská armáda již ve válce je a míra jejího úspěchu na bojišti předurčuje intenzitu ohrožení členských států NATO. Členské státy NATO se zavázali až k 5% HDP obranných výdajů v desetiletém horizontu, což pro Česko představuje astronomických 400 mld. Kč ročně v dnešních cenách. Podle údajů Kiel Institutu jsou průměrné české výdaje na vojenskou pomoc Ukrajině ve výši 0,14% HDP, okolo 11 mld. ročně. Pro srovnání na příspěvku na bydlení vyplácíme ročně přes 20 mld. Kč.
Přes působivý objem pomoci tyto výdaje nejsou nijak oslnivé ani v ostatních členských státech NATO. Nejvíce, 1,2% HDP ročně, vydává Estonsko. 0,8% ročně Dánsko, 0,51% ročně Litva. Německo a Británie jen zhruba 0,2% HDP ročně. Do ostrého konfliktu investujeme zlomek toho, co plánujeme vydat v příštích letech na jeho hypotetickou přípravu.
Z ekonomického pohledu na to jdeme úplně špatně. Tento přístup by byl správný, pokud by ruská agrese byla pouze hrozba a ne realita. Dokud válka neběží, má smysl investovat do masivního odstrašení, abychom ji předešli. Jenomže válka už běží a tomu musíme přizpůsobit i naši alokaci zdrojů.
Co kdybychom naši zbrojní pomoc Ukrajině navýšili na 100 mld. ročně? Desetinásobek stávající částky, ale přitom pouze čtvrtina nového spojeneckého obranného závazku. Naše pomoc by vzrostla z 0,14 HDP na 1,25% HDP. Pokud by nás následovali ve změně priority ostatní spojenci, měla by Ukrajina k dispozici téměř desetinásobnou zbraňovou převahu. Ruské linie by se hroutily a válka by skončila ruskou porážkou do dvou let.
Myslím, že není potřeba ekonomického vzdělání, abychom rozpoznali zjevnou výhodnost nákladu 200 miliard korun v následujících dvou letech oproti 2 bilionům korun závazku na pouhých 5 let, který by mohl při pokračování konfliktu nadále růst.
Dalším faktorem je i charakter výdaje. Dva i tři roky takových výdajů má jednorázový charakter a má smysl si na ně půjčit bez zavedení dodatečného daňového břemene. Naopak trvalé výdaje na úrovni 5% HDP nevyhnutelně vyžadují zvýšení daní. Kdo tvrdí něco jiného, buď vůbec nerozumí ekonomii a rozpočtové politice nebo prostě lže.
Můžeme vynakládat astronomické částky na přípravu proti hrozbě, která se dříve či později naplní. Nebo můžeme chytře investovat do likvidace této hrozby podstatně nižší částku. Co si vybereme?
Kromě peněz samotných ušetříme i ohromné náklady spojené s vybudováním systému výcviku a přípravy obyvatelstva k boji. Spoustu času jednotlivců věnovaného přípravě na válku. Zdroje budeme moci investovat produktivnějším způsobem a naše HDP poroste rychleji. Stačí jen upravit priority.
Neznamená to, že naše armády nepotřebují dohnat deficity minulosti, ale lze to provést mnohem méně bolestivě bez krvelačného agresora na prahu. I válka má svojí ekonomickou stránku a nevítězí v ní nutně ten větší, ale ten chytřejší a efektivnější.
------------------------------
Zdroje:
