Článek
Uvolňování skleníkových plynů je negativní externalitou a pokud ji chceme omezit, daň je logické řešení. Proč tedy máme emisní povolenky, systém obchodování, a nikoliv uhlíkovou daň? Dekarbonizace ekonomiky je extrémní technologicko-hospodářskou výzvou. Kolem roku 2005 mnohá řešení existovala pouze jako hypotézy nebo dokonce vůbec.
Uhlíková daň je možná předvídatelný náklad, ale povolenka hlídá především dekarbonizační závazek. Ze své podstaty pak alokuje investice tam, kde je nejefektivnější dosáhnout snížení emisí. Vzhledem k dlouhodobosti procesu se mnohem lépe vypořádává s technologickou nejistotou. Řídí časování dekarbonizačních investic pružně napříč odvětvími s ohledem na celkový závazek a reálný stav technologií. Systém uhlíková daně pro to není vhodný. Vyžadoval by časté přenastavení politik a veřejných výdajů. Každé rozhodnutí by bylo politicky citlivé a činěno pod velkým tlakem lobbistů. Důsledkem by byly vysoké náklady veřejné podpory, nedosažení dekarbonizačních cílů, či dokonce obojí zároveň.
Zatímco energetický sektor musí nakupovat povolenky již od roku 2013 a v Česku díky výjimce až od roku 2019, jiná odvětví nadále užívají povětšinou bezplatnou alokaci. U výroby oceli, cementu nebo hliníku je pro každé odvětví stanoven benchmark 10% nejefektivnějších podniků v sektoru. Méně efektivní podniky pociťují tlak v podobě zvýšených nákladů dříve. Pokud však provedou investice, získávají dodatečné příjmy z prodeje nespotřebovaných emisí, které s cenou povolenky rostou.
Množství povolenek v systému kontinuálně klesá podle emisního cíle. Zároveň klesá i bezplatná alokace povolenek. Tržní mechanismus ocenění uhlíkových emisí je tak v čase neustále posilován. Dlouhodobý a předvídatelný vývoj systému měl mít za následek, že soukromý sektor se díky jasně nastavenému kurzu a inovacím dokáže vypořádat s většinou technologických výzev, které v době zavádění povolenek neměly uspokojivá řešení. To vše za cenu a v čase, kdy je to efektivní. Funguje to?
Perspektiva vývoje energetiky a dopravy se za dobu existence povolenek dramaticky proměnila. Dnes máme k dispozici technologie, které se před 20 lety zdály být nedosažitelné. Emisní náročnost dokáže úspěšně snižovat i těžký průmysl a list doposud nevyřešených výzev je výrazně kratší než před 20 lety. Od onoho roku 2005 do roku 2024 poklesly emise v sektoru průmyslu a energetiky o 47%, přičemž objem průmyslové produkce v EU je mírně nad úrovní roku 2005.
Nejčastější kritika emisních povolenek je spojená s energetikou a obavou o udržení energeticky náročných odvětví. Je však třeba si uvědomit, že skok cen energií byl důsledkem Ruskem rozpoutané války. Cena elektřiny je dominantně ovlivněna cenou plynu, nikoliv cenou emisní povolenky. Růst cen povolenek byl důsledkem Ruskem způsobené energetické krize, nikoliv spouštěčem vysokých cen energií. Po třech letech jsou již zajištěny stabilní dodávky LNG a cena plynu výrazně poklesla.
Špatně není ani to, že emisní povolenka je obchodovatelná volně. Díky tomu je systém likvidní a přesněji oceňuje. Je-li cena uhlíku vysoko, o to vyšší je návratnost investic do čistých technologií, a tedy i vyšší odměna za jejich včasné provedení.
Rostoucí cena uhlíku je přesně ten tlak, který je nezbytný k dokončení dekarbonizace. Začíná natvrdo vyřazovat ty nejvíce emisně náročné provozy. Na trhu se část povolenek uvolní. Protože rozhodnutí se nedají dělat z roku na rok, cena povolenek bude cyklicky kolísat s dlouhodobým rostoucím trendem.
Dekarbonizace není deindustrializace. Ta probíhá delší dobu s tím, jak se produkce optimalizuje podle změn v rozložení dostupných zdrojů a potřeb ve světě. Má logiku vyrábět surovou ocel technologií vysokých pecí potřebující železnou rudu a koks právě v Česku, když ani jedna ze surovin se zde již nenachází? Změny v rozložení průmyslu nejsou zdaleka jen věcí emisních povolenek. Uvolněné zdroje z odvětví, které může jinde fungovat efektivněji, mohou v jiném odvětví tvořit vyšší přidanou hodnotu. To je podstata pokroku.
Dekarbonizace ekonomiky je výzva srovnatelná s letem na Měsíc. Jedná se o velký inovační impuls, na kterém pracuje celý svět. EU v tom není sama, Pařížskou dohodu podepsalo 194 států. Skutečnou slabinou EU nejsou emisní povolenky, ale právě relativně nízké tempo inovací.
Proto je to právě dokončení vnitřního trhu a společného kapitálového trhu, o čem se zejména mluví v souvislosti s posílením konkurenceschopnosti EU. Kurz přechodu na čisté technologie je pevně nastavený a nevyhnutelný. Máme-li v globální konkurenci obstát, nemá smysl lpět na technologiích minulosti. Naopak se musíme snažit transformaci pomoci a vhodným způsobem selektivně napomáhat tam, kde uspokojivá řešení nejsou k dispozici. Dekarbonizace a emisní povolenky paradoxně tlačí akceleraci inovací v jinak nepříznivém prostředí.
Hájit český zájem nespočívá v boji proti emisním povolenkám, ale v zajištění adekvátních zdrojů pro modernizaci českého průmyslu. Stejně jako v Německu nebo Polsku u nás průmysl tvoří nadprůměrný podíl HDP oproti zbytku Unie. Transformace je proto v našem případě náročnější a vyšší podpora ospravedlnitelná. Nebojujme s trendem, ale využijme ho v náš prospěch!
----------------------------
Zdroje:
-----------------------------
Velmi děkuji za vaše příspěvky prostřednictvím tlačítka „Podpořte autora“. Je to silná motivace i závazek přinášet kvalitní a užitečné texty. Jako autoři vidíme pouze částku a čas transakce, nemůžeme proto poděkovat adresně.
