Článek
Samozřejmě, že smyslem nákupu je podle vlády zajištění energetické bezpečnosti České republiky. Zní to logicky a státní vlastnictví často v lidech vyvolává asociaci s jistotou a bezpečím, což je poněkud zvláštní, pokud uvážíme, že na tentýž stát dští v jednom kuse síru.
Nicméně opravdu potřebuje stát energetické zásobníky vlastnit, aby zajistil energetickou bezpečnost? Při počátku konfliktu na Ukrajině byla Evropa překvapena, že zásobníky, jejichž kapacitu měl rezervovánu ruský Gazprom, nebyly naplněny. Samozřejmě šlo o záměr.
Nicméně nápravu zjednala relativně jednoduchá legislativní úprava, která ukládala obchodníkům s plynem mít dostatek uloženého plynu pro své zákazníky v zásobnících a zároveň provozovatel zásobníku mohl nenaplněnou kapacitu od určitého data poskytnout jinému obchodníkovi pro jeho plyn. Zásobníky jsou naplněny, problém vyřešen. Proč je tedy přebírá stát?
Technicky vzato jsou zásobníky díra v zemi a vůbec nejsou stavěny k zajištění energetické bezpečnosti. Polovina spotřeby zemního plynu se realizuje ve čtyřech měsících mezi prosincem a březnem. Ona spotřeba byla v roce 2021 9,343 mld. m3 zemního plynu, kapacita osmi českých zásobníků 3,485 mld. m3. Od dubna až května, kdy spotřeba plynu (a jeho světová cena) klesá, se zásobníky naplňují, naopak mezi listopadem a březnem je z nich čerpáno, čímž obchodníci stabilizují cenu pro své zákazníky.
Zásobníky jsou dimenzovány právě na krytí sezónních výkyvů mezi nabídkou a poptávkou, nikoliv jako bezpečnostní pojistka pro případ výpadku dodávek plynovody. Aby mohly plnit i bezpečnostní funkci, musely by pojmout více plynu zhruba na úrovni oné poloviny roční spotřeby. Mohlo by být rozšíření zásobníků tím hlavním ospravedlněním jejich nákupu?
Je pravda, že ekonomika zásobníků postavená na rozdílech mezi letní a zimní cenou plynu nebyla v poslední dekádě nijak příznivá. Nízká profitabilita nemotivovala soukromé vlastníky k rozšiřování, poslední proběhlo v roce 2012. Nejistota panuje i ohledně budoucí spotřeby plynu, která v loňském roce klesla na 7,544 mld. m3 a projekce spotřeby pro letošní rok je ještě o málo nižší.
Navzdory veškerému pesimismu se podařilo Evropě odstřižení od ruského plynu velice rychle a vzhledem ke své relativní emisní čistotě oproti uhlí (polovina CO2 na jednotku energie, zlomek oxidů dusíku, síry a prachu) bude mít jistě své místo v energetickém mixu. Jeho spotřeba v ČR nejspíše poroste díky nahrazování uhlí v teplárenství i novým elektrárenským paroplynovým blokům, které reagují na výkyvy poptávky po elektřině mnohem lépe než jakýkoliv jiný zdroj.
Pokud tedy přijmeme fakt, že plyn budeme potřebovat a bude vhodné plynové zásobníky rozšířit, je to dostatečný důvod pro státní akvizici? Stát se u každého svého cíle musí zaobírat myšlenkou, jak ho dosáhnout co nejefektivněji. Převzetí zásobníků tou cestou rozhodně není. Stačilo poskytnout privátnímu vlastníkovi pobídku k rozšíření zásobníků ideálně v podobě garance návratnosti takové investice.
Něco takového by ve finále pravděpodobně nestálo stát ani korunu, protože je pravděpodobnější, že rozšíření kapacity bude návratné na komerční bázi, zejména tehdy, když státní garance poníží rizika pro financování projektu. Soukromá firma by nesla technická rizika a ohlídala by efektivitu výstavby, což jsou disciplíny, kde to státu moc nejde.
Zvolení cesty akvizice zásobníků je pro stát nákladné, zdroje použité k nákupu jsme mohli využít efektivněji. A vlastně ani nevíme, zda chce stát ony zásobníky rozšiřovat. Nemohu se zkrátka ubránit dojmu, že se jednalo o trochu populistický nákup, kdy řekneme, že stát má nad zásobníky kontrolu a tím je energetická bezpečnost zajištěna.
U NET4GAS se zdá být situace ještě bláznivější. Stát přeplatil soukromého zájemce, aby získal podnik, nevyhnutelně mířící k restrukturalizaci obrovského dluhu nebo do insolvence. V aktivech podniku se nachází údajně cenná 70 mld. pohledávka za Gazpromem, jenže pravděpodobnost, že by Ruskem vlastněný plynárenský kolos ještě kdy dostál svým závazkům se s délkou konfliktu neustále snižuje, Rusko nejspíše za válku zaplatí svým úplným zhroucením a jeho obnova po konci Putinova režimu bude nejspíš zahrnovat obří restrukturalizaci závazků ruského státu a jím vlastněných podniků.
Stát nakoupil trubky, kterými proudí zlomek historických objemů a nebude tomu jinak minimálně několik příštích let. Opět není jasné, co je cílem takového nákupu ani jak to přispěje k energetické bezpečnosti ČR.
Argumentace, že je to posílení kontroly nad strategickou infrastrukturou, je poněkud pochybná, protože to jsou pořád trubky na českém území, jejichž schopnost přepravit plyn z bodu A do bodu B by nebyla ohrožena ani případnou insolvencí. Zde měl nepochybně stát přenechat pole působnosti soukromníkovi, který v tom umí chodit.
Daniel Křetínský se svým EPH provozuje navazující slovenskou plynárenskou síť a jistě by dokázal nalézt dohodu s věřiteli výhodněji. Má totiž silnou vyjednávací páku v potenciálním poslání firmy do insolvenčního řízení, kde by věřitelé ztratily mnohem více.
Pozice státu vůči soukromým věřitelům NET4GAS je slabší, protože poslat státem vlastněnou firmu do insolvence je velmi vážné reputační riziko. V očích ratingových agentur a dalších finančních institucí by takový krok zničil pověst spolehlivého vlastníka. Daňový poplatník tak bude muset pravděpodobně zaplatit věřitelům větší podíl dluhu NET4GAS než by býval zaplatil EPH.
Ministerstvo průmyslu a obchodu argumentuje, že tak zabraňuje chaosu případné restrukturalizace. Cena za to bude příliš vysoká, a hlavně stát může dosáhnout svých cílů v této oblasti mnohem levněji prostřednictvím regulace.
Bohužel populistický nákup energetických aktiv se jako krok k energetické bezpečnosti prodá mnohem snáze než složitá regulační opatření, ve kterých se většina veřejnosti příliš nevyzná. Což je asi tou hlavní a smutnou pointou vládních kroků v energetice. Ty zdroje jsme mohli využít lépe.
--------------------
Zdroje:
