Článek
Je zde silná paralela s Československem v roce 1938. Postoupení nedobytého území s připravenou obranou výměnnou za vágní bezpečností záruky se z historických zkušeností nejeví jako moudré. Agresivnímu nacistickému režimu navíc trvalo pouze 6 měsíců, než zabral zbytek Československa. O dalších 6 měsíců později napadl Polsko, což považujeme za počátek 2. světová války.
Výrazným rozdílem je, že nacistické Německo v době podpisu Mnichovské dohody ještě neválčilo. Obětování Československa tak bylo vedeno upřímnou snahou zabránit krveprolití. Minimálně Neville Chamberlain tomu věřil až do své smrti.
Problém je, že dnes Ukrajině nezachraňujeme mír. Rusko Ukrajinu již napadlo a blížíme se čtvrtému výročí brutálního zabíjení a astronomické destrukce. Snažíme se usmířit agresora, který válku opravdu rozpoutal, jejímu vedení obětoval mnoho zdrojů a vlastně i vlastní budoucnost. Rusko je dnes jak zombie, který umí pouze zabíjet. S koncem války a ztrátou poslední funkce zkolabuje. To je ostatně i důvod, proč ta válka neskončí. Putin a jeho režim potřebují vnějšího nepřítele ke svému přežití.
Přesto dohoda vytváří tlak a povinnosti především Ukrajině. Rusko má být za svou agresi odměněno nejen dobytým územím, ale i zbytkem Donbasu, kde jsou vybudovány silné ukrajinské obranné linie. Jejich dobývání by zabralo Rusku ještě mnoho let a stálo mnoho životů. Rusů je mnoho, nikoliv nekonečno.
Co je ještě horší, Ukrajina by měla zmenšit svoji armádu téměř na polovinu a připravit se o klíčové schopnosti udeřit na ruské území. O schopnosti, kterými na začátku války nedisponovala, ale které svým úsilím získala. Takto poníženo nebylo ani Československo mnichovským diktátem.
Nepředstavitelná je i amnestie za spáchané válečné zločiny, která je plivancem do tváře všem obětem a pozůstalým. Zvěrstva, které se staly, nelze nepotrestat, nelze zapomenout a nelze prominout. Samozřejmě, že ultimátní odpovědnost nese dnešní ruské vedení. To patří před soud, nikoliv do čela země, se kterou by se měly normalizovat vztahy.
Proto i zrušení sankcí a reintegrace Ruska do světové ekonomiky je další špatný vtip. Budeme se snad tvářit, že se to nestalo a neděje? Že je Rusko opět kamarád? Budeme od něj opět odebírat ropu a plyn, zatímco jeho stíhačky a drony budou kroužit, kde nemají? Budeme věřit, že najednou se Rusko bude chovat jinak?
Pokud říkám, že agresor musí být poražen a mír s Ruskem není možné uzavírat s jeho stávajícím vedením, tak jsem prý naivní a reálná geopolitika prý vypadá jinak. Opravdu? V čem se má naivita liší od těch, kteří věří, že rozjetou ruskou válečnou mašinerii lze usmířit?
Podle Landovského není návrh kapitulací, ale finlandizací. To je zajímavé srovnání, které se ale dnešnímu stavu nikterak neblíží. Tehdy měl Sovětský svaz jiné starosti a pramálo důvodů pro riskování další konfrontace. Dostal se do pozice vítězné mocnosti a ovládl celou střední a východní Evropu. Pro dnešní Rusko je však situace Ukrajiny mnohem podobnější pozici nacistického Německa před 2. světovou válkou. Osud Ukrajiny je to, co určuje vnímání ruského vedení jako silných či slabých. Putinův režim nepřijme nic, co by mu neumožnilo plně Ukrajinu ovládnout.
Pro nás a naši bezpečnost by to byla geostrategická katastrofa. Rusové by měli přístup nejen ke všemu, co Ukrajina doposud dostala ze Západu. Získali by především ukrajinské technologie, které v několika oblastech pod tlakem války překonávají ty západní. Padl by jim do rukou velký průmyslový i lidský potenciál. Ať už by ruská vojenská mašinérie získala maso do mlýnku pro šílené sebevražedné útoky nebo kvalitní mozky zrazených a zklamaných Ukrajinců, nebezpečí pro NATO by rapidně vzrostlo. Další útok přímo proti NATO by pak byl jen otázkou krátkého času, protože ruský vojenský stroj nelze zastavit. Ruské vedení by takovou změnu nepřežilo. Válka je nezbytným faktorem pro udržení moci.
Že z našeho pohledu nemají proti NATO žádnou šanci? A co má být? Ani útok na Ukrajinu nebyl našima očima racionální, přesto k němu došlo. A Putin je díky Trumpovi velmi blízko toho, že dosáhne vítězství. I v případě útoku na NATO bude sázet na naši slabost a nerozhodnost. NATO je papírově silné, ale nepřipravené na konflikt vysoké intenzity ani nemá praktické zkušenosti se současným bojištěm. Rusové to vědí a nebudou váhat toho využít, pokud si budou jen trochu myslet, že tím něco získají. Na své ani naše ztráty hledět nebudou.
Myslíte, že je to bláznivé? Tak poslouchejte, co říkají ruští propagandisté v ruských médiích, sledujte, jak zde Rusové provádějí hybridní operace, jak jejich drony beztrestně monitorují citlivou vojenskou i civilní infrastrukturu. Oni mají plnou hlavu dobyvačné války. My na to nejsme připraveni. Mentálně možnost krvavého konfliktu stále odmítáme, což nás na jednu stranu činí normálními, na stranu druhou zranitelnými.
Trvat na spravedlnosti v tomto konfliktu není naivní idealismus, ale pragmatické řešení budoucího bezpečnostního uspořádání. Mír nebude, dokud bude Putinův režim existovat. Tak jednoduché to je. Nejvýstižnější je v tomto směru apel Jakuba Jandy: „Chovejme se k Ukrajině tak, jak bychom si přáli, aby se k nám chovali v roce 1938.“
-------------------------
Zdroje:
---------------------------
Velmi děkuji za vaše příspěvky prostřednictvím tlačítka „Podpořte autora“. Je to silná motivace i závazek přinášet kvalitní a užitečné texty. Alternativně mě můžete podpořit zakoupením předplatného.
