Článek
Interpretovat dohodu jako velké vítězství Donalda Trumpa by bylo hodně naivní. Cla velmi vážně poškodí americkou ekonomiku jak v krátkodobém, tak v dlouhodobém horizontu. Ochrana výrobců má ten háček, že je jich podstatně méně než spotřebitelů. Síla amerických firem se vždy opírala o globální dodavatelské řetězce, které si sami vytvářely. Efektivně využívaly dostupné zdroje bez ohledu na hranice, jak velí kapitalismus. Cla však tyto řetězce naruší a prodraží.
Návrat pracovních míst do USA zní možná Trumpovým voličům sympaticky, ale jaká pracovní místa to budou? A kdo na ně vlastně nastoupí? Spojené státy nemají dost pracovní síly, masová migrace se s Trumpovými sliby moc nepotkává a průměrné náklady budou výrazně vyšší. Efektivita dodavatelských řetězců klesne a výroba v USA paradoxně vůbec nemusí růst. Důsledkem bude vysoká inflace při klesajícím HDP, neboli stagflace, noční můra každé vlády. Životní úroveň Američanů se bude zhoršovat.
Dohoda samozřejmě poškodí i EU, avšak nesrovnatelně méně, než pokud bychom se dostali do víru plnohodnotné obchodní války. Nenásledovali jsme Trumpův příklad, nestřelili jsme se do nohy, nezdražili jsme si dovozy. Většina neekonomů vnímá cla jako zbraň proti cizí zemi, ale realitou je, že cla ve finále vždy zaplatí občané té země, která je uvalila. Buď přímo jako faktické zdanění dovozu nebo nepřímo skrze vyšší ceny zboží na domácím trhu.
Pro EU je podstatný i bezpečnostní rozměr oné dohody. Americké energie a zbraně nakupovat potřebujeme. Ne proto, že si to přeje Donald Trump, ale protože jsme v přímém ohrožení ruským světem plným války a smrti. Závazek k nákupu amerických zbraní v žádném případě nezamezuje posilování evropských zbrojních kapacit. Potřebujeme jich hodně a hlavně rychle.
To nejdůležitější je ovšem udržení zainteresovanosti Spojených států v podpoře Ukrajině a evropské bezpečnosti. Ať chceme nebo ne, bez mnoha amerických schopností a kapacit se v boji neobejdeme. Není možné to změnit přes noc. Je-li cenou, kterou dnes musíme zaplatit, Donald Trump dmoucí se pýchou, jak to těm Evropanům natřel, je to pořád cena přijatelná.
Důvěra ve Spojené státy je ovšem nenávratně pryč. Pokud ještě před nástupem Donalda Trumpa viděli někteří politici v evropských projektech obrané spolupráce něco, co není ku prospěchu NATO a transatlantické spolupráci, tříští síly a zbytečně konkuruje, dnes už to neplatí. EU bude nepochybně intenzivně pracovat na strategické autonomii, a to nejen v obraně.
Spojené státy v podstatě dobrovolně opouštějí svůj vliv ve velké části světa, kde je EU může nahradit na pozici strategického partnera a výrazně posílit svůj vlastní vliv. Faktor Trump nejspíše zafunguje jako katalyzátor k urychlení evropské integrace.
Ta zamrzla s finanční krizí v roce 2009. Krizi vystřídala nebývalá globální konjuktura, ve které byli politici přesvědčeni, že není třeba nic dělat. Teprve stávající krize v transatlantických vztazích vrátila do médií přehlíženou skutečnost, že vnitřní trh není zdaleka dokončen. Netarifní překážky vnitřního obchodu EU jsou ekvivalentem 45% cel u zboží a 110% cel u služeb.
Bohužel EU potřebuje k posunu vpřed silný bič. Dnes máme na západě Trumpa a na východě Putina. Zatraceně silná motivace uvědomit si, že integrace musí pokračovat. Že to, co je často vydáváno za zájem členských států, vlastně není zájem toho státu, ale spíše jeho úzké, ale mocné lobbistické skupiny.
Splní-li EU své domácí úkoly a odstraní-li alespoň část bariér vnitřního obchodu, hravě vykompenzuje poškození ekonomiky způsobené politikou Donalda Trumpa. Na lepší dohodu se Spojenými státy musíme počkat na příštího amerického prezidenta, ale naši prosperitu máme pořád především v našich vlastních rukou.
