Hlavní obsah
Názory a úvahy

Nárok nemůže mít přednost před výkonem ekonomiky

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Pixabay

Ústavní soud již rozhodl, zda bylo snížení valorizace důchodů v souladu s ústavou, či nikoliv. Bez ohledu na výsledek je nicméně důležité podtrhnout několik důležitých principů.

Článek

Fascinuje mne totiž, kam až dospěla míra naší nenažranosti. Odpůrci snížení této valorizace se nedomáhají nějakého nároku již přiznaného. Domáhají se nároku ryze hypotetického. Nejen, že důchody nezůstaly na stejné úrovni, ony dokonce rostou. Ale ústavní žalobou se zde opozice domáhá, aby rostly ještě rychleji.

Přitom reálně byli důchodci ze všech sociálních skupin ochráněni před ztrátou reálné kupní síly nejvíce. Pokud aplikujeme tzv. důchodcovskou inflaci, i jim se reálný příjem trochu snížil, při aplikaci klasické inflace nikoliv. Kolik pracujících toto může říci?

V české společnosti se velmi intenzivně šíří mýtus o nezpochybnitelném nároku na finanční tok od státu směrem do naší vlastní kapsy. Všichni podporujeme úspory, ale běda, jak se dotknou nás. V případě podpor penzijního či stavebního spoření je mnoho lidí přesvědčeno, že přeci tu podporu mají ve smlouvě. Smlouvu samozřejmě nečetli, ale budou se o to hádat do krve. A stejně tak se budou do krve hádat o posvátnost valorizačního vzorce důchodů.

Ač se to může zdát někomu zvláštní, neexistuje žádný smluvní závazek státu přispívat na stavební či penzijní spoření, stát může kdykoliv a jakkoliv výši své podpory měnit oběma směry. Jedná se o politické rozhodnutí, jak nakládat s penězi daňových poplatníků. Můžeme se bavit o morálních aspektech toho, co rozhodnutí o odebrání příspěvků udělá s výhodností produktu, kam jsou lidé nějak vázáni, ale právně je zde suverénní vůle státu prostřednictvím volené politické reprezentace rozhodnout o tom, zda a jak budou vynaloženy peníze daňových poplatníků.

Důchod je pořád jenom sociální dávka. Můžete mít jakékoliv filozofické představy o odměně za celoživotní práci nebo nedotknutelnosti důchodů z toho důvodu, že tato sociální skupina povětšinou nemá k pobírání důchodu alternativu, ale přesto platí, že aby mohly být důchody vypláceny, musí na ně být vygenerovány nějaké zdroje.

Můžete mít nekonečný a zcela oprávněný pocit, že si více peněz zaslouží tu učitelé, tu lékaři, tu policisté. Jenže tyto peníze je nutné vybrat na daních a pokud se ekonomice nedaří, nebude se nikdy dostávat na vše, co bychom rádi.

Že naše potřeby jsou neomezené, zatímco naše zdroje jsou omezené, je ostatně nazýváno jako základní ekonomický problém. Tento problém je ovšem také největší naší motivací hýbat se, něco produkovat, generovat ony zdroje. Jedná se o přírodní zákon odpovědný za rozvoj lidstva do dnešní podoby.

Ale něco se s námi děje. Čím dál více lidí má pocit, že oni mají prostě nárok na cizí zdroje a kde se berou přeci není jejich problém. Důchodci tedy budou tvrdit, že to jsou přeci jejich zdroje, vždyť celý život pracovali. Že máme průběžný důchodový systém pro ně není argument. Státní zaměstnanci a lidé placení z převážně veřejných zdrojů trvají na růstu svých příjmů bez ohledu na to, zda se daří soukromému sektoru, z jehož daní stát žije.

Šíleným způsobem dopadlo vyjednávání s lékaři. Je naprosto v pořádku, že nechtějí sloužit tolik přesčasů a trávit více času s rodinami, ale proč by za to proboha měli být odměněni stejně, jako kdyby ty přesčasy sloužili?

Odtržení domnělých nároků od ekonomického výkonu země je nebezpečné, Řekové by mohli vyprávět, jak tvrdé následky má žití nad poměry. A že následky vždy dopadnou nejtvrději na ty nejslabší. Důsledkem řeckého očistce byl reálný i nominální pokles důchodů.

Česko má naštěstí do řeckého scénáře ještě dost daleko, ale vzpomínáte si, jak jsme se smáli všem těm řeckým bizardním nárokům? Ještě před deseti lety jsme tezi o tom, že nárok nemůže mít přednost před výkonem, docela dobře přijímali. Ale zdá se, že lekce z dluhové krize byla zapomenuta.

Vysoká míra ochrany důchodců před dopady inflace je vůle vlády, ale nebyla to její povinnost. Neexistuje žádný nárok na zajištění určité životní úrovně od státu, a to ani v důchodu. Pokud se zemi ekonomicky nedaří a musí se uskromňovat lidé, kteří vytvářejí zdroje, pak je nemyslitelné, aby se nemuseli uskromňovat lidé, kteří z těchto zdrojů čerpají.

Automatické valorizační vzorce nejsou nedotknutelné, jsou jako autopilot, který dobře funguje za klidného počasí. Přijde-li bouře, kapitán musí ke kormidlu.

Domáhat se u soudu nároku na ještě vyšší navýšení důchodů v situaci, kdy reálné příjmy pracujících klesají, je samo o sobě zvrácené, bez ohledu na to, jak dopadne ústavně-právní posouzení.

------------

Zdroje:

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz