Článek
Přitom je nám všem jasné, že Andrej Babiš s námi nebude čekat v jedné frontě u lékaře, ledaže by zrovna dělal kampaň. Rovnostářství, ve kterém tak rádi uvažujeme o zdravotní péči, má kořeny v mylné představě, že máme všichni stejné potřeby. Léčebný postup je přeci pro každého stejný, nebo snad ne?
A přece je velký rozdíl v tom, jak léčba probíhá. Zda na vyšetření čekáte půl roku nebo pět minut, zda máte vlastní pokoj nebo ho sdílíte s pěti dalšími pacienty, intenzita vstřícnosti obsluhy ze strany personálu, to vše jsou atributy péče, které přes stejný léčebný postup výrazně ovlivňují celkový pocit pacienta ze služby.
Faktem je, že české zdravotnictví se povětšinou o prožitek pacienta z jím poskytované služby příliš nezajímá. Nezřídka se setkáte s pojmy „nadužívání péče“ či dokonce „zneužívání péče“, jak kdyby byl pacient někdo na obtíž. Je to stejně absurdní, jako kdyby se prodavačka v supermarketu obořila na zákazníka, že má příliš plný košík a ona s tím má víc práce.
Do značné míry je tento paradox dán zdánlivou bezplatností zdravotní péče, kdy peníze jakoby nenosí pacient, ale pojišťovna. Průměrné české zdravotnické zařízení věnuje mnohem větší pozornost vyjednáváním s pojišťovnami o úhradách než úpravě péče tak, aby vyhovovala pacientům.
Vedle toho naštěstí rostou soukromá zdravotnická zařízení, která nejsou k potřebám pacientů hluchá a slepá. Na druhou stranu svůj lepší servis potřebují zpeněžit a volené cesty občas vzbuzují pochybnosti o jejich legalitě.
Zdravotnická zařízení ve veřejném vlastnictví mají také svoji šedou až černou zónu podnikání, které se dostalo pozornosti zejména v roce 2011 při kauze tzv. kulichů v Motolské nemocnici. Prominentní pacienti nejspíš existují i nadále, nicméně systému zdravotnictví příliš nepomáhají.
Nejlepším zájmem českého pacienta je akceptovat, že nemáme všichni stejné potřeby ani možnosti a skrze nadstandardy umožnit, aby šedé a černé zdroje z různých pololegálních poplatků, všimného a úplatků pomáhaly rozvoji zdravotních služeb, a nikoliv pouze životní úrovni úzkého okruhu zainteresovaných lidí.
Zdá se, že největší překážkou nadstandardní péče je neschopnost definovat standardy péče a k tomu něco navíc. Představa, že zákony a vyhlášky dokáží popsat každý detail zdravotní péče, je ale scestná a neuskutečnitelnost detailní právní úpravy by neměla nadstandardům bránit.
Postačí obecná úprava, která poskytování nadstandardů umožní. Cenotvorbu nechme na zdravotnických zařízeních. O výsledku rozhodne trh. Jedině trh dokáže odpovědět na otázku, jakou službu, v jaké kvalitě a za jakou cenu je pacient ochoten a schopen zaplatit.
Kromě dodatečných zdrojů českému zdravotnictví a kvalitnější službě pacientům přinesou nadstandardy jeden důležitý prvek – tržní pobídku pro to, jak má zdravotní péče vypadat v budoucnu. Trh dokáže zdravotnictví směrovat k vyšší přidané hodnotě daleko lépe než plánování od stolu na ministerstvu nebo v pojišťovnách.
Nadstandardy tu nebudou pro každého, nicméně fakt, že si ne každý může dovolit koupit uzeného lososa není argumentem pro to, aby nebyl v obchodě nabízen. Z výsledné zvýšené kvality služeb ve finále budou profitovat i ti, kteří si nadstandardní služby dovolit nemohou.
Zdroje:
