Článek
Moje sestra je o dva roky mladší. Odjakživa byla „ta křehká“, „ta citlivá“, „ta, které musíme pomáhat“. A já? Já jsem byl ten, který to zvládne. „Jsi chlap.“ Tato věta mě provází celý život jako neviditelný cejch. Jako by být muž znamenalo, že už nepotřebuji nic – ani podporu, ani pochopení, ani férové zacházení.
Dal jsem jim všechno. A pořád to nestačí.
Dnes jsou moji rodiče staří. Pomoc potřebují téměř denně. A já jsem ten, který zvedá telefony, když nemůžou najít léky. Já jsem ten, který běhá po doktorech, vyzvedává recepty, nakupuje, uklízí, vozí je na kontrolu a stará se, aby měli doma teplo, jídlo a pořádek.
Někdy mám pocit, že můj život je rozdělený na třetiny: rodina, práce a rodiče. A mezi tím vším zůstávám já někde v koutě, už tak trochu zapomenutý.
Sestra? Ta se vždy objeví jen tehdy, když potřebuje peníze. To bývá jediné období, kdy si vzpomene, že má rodiče. A oni? Oni mě předem varují, že „to má teď těžké“ a že bych jí to neměl říkat. O tom, že tisíce, které si půjčila, nikdy nevrátila, se u nich doma vůbec nemluví. Jako by se to nestalo.
„Musíš jí rozumět, ona to má těžké.“
Tohle slýchám celý život. Sestra je jiná. Sestra je slabší. Sestra je ta chudinka, která se musí chránit.
Kdysi jsem se hádal. Ptal jsem se, proč pro ni platí jiná pravidla než pro mě. Proč já musím být zodpovědný, zatímco ona může být věčná holčička, která nikdy nevyroste. Odpověď byla vždy stejná:
„Ty to máš v životě snazší. Ty si poradíš. Seš chlap.“
Nikdo už ale neviděl, že ta moje „síla“ byla jen tichý způsob, jak nezklamat. Jak si zasloužit trochu té pozornosti, která byla vždy nasměrovaná úplně jinam.
Čím víc dávám, tím méně pro sebe zůstává.
Někdy večer přijdu domů a cítím se prázdný. Jako bych měl ještě nějaký neviditelný úvazek, který nikdy nekončí. Moje žena mi to vyčítá, že se sebou nechávám takto mávat. Miluju své rodiče. Nechci je nechat ve štychu. Ale zároveň mě bolí, jak slepě nadržují dceři, která pro ně neudělala takřka nic.
Ironií osudu je, že když přijedu vyčerpaný, s igelitkami plnými nákupů a léků, často slyším:
„Kéž by se sestra měla tak dobře jako ty. Ona má v životě tolik těžkostí.“
A já stojím ve dveřích, zpocený, utahaný, s hlavou plnou povinností. A po kapsách mám účtenky za věci, které jsem koupil z vlastních peněz, protože přece musím pomoci starým rodičům - i když na úkor mé vlastní rodiny.
O tom, že hlídají jen děti sestry a ty naše nikdy, raději ani vypisovat nebudu.
Nejhorší na tom je ticho. To, které se nikdy nemění.
Nečekám pochvalu. Ani vděčnost. Jen jednou bych chtěly slyšet, že to, co dělám, vidí. Že si toho váží. Že to není samozřejmost. Že já sám jsem důležitý.
Místo toho mě občas sprdnou, že jsem přinesl špatný chleba. Nebo že jsem neměl čas jim nasekat dříví. A když řeknu, že toho mám hodně, ozve se:
„No tak si vezmi příklad ze sestry. Ta se nestresuje.“
To nepochybně. Ta ani nemá čím.
Naučil jsem se jednu věc. Že i láska může bolet.
Tohle není příběh o závisti. Je to příběh o nerovnováze. O tom, jak se může člověk rozdat do posledního drobku a stále být ten, kdo „všechno vydrží“. O tom, jak rodina dokáže nevědomky zlomit srdce někomu, kdo pro ni dělá nejvíc.
A přesto… i když to bolí, nedokážu se od nich odvrátit. Jsem pořád ten, který to zvládne. A možná se jednou naučím zvládnout i to, že jejich láska nikdy nebude rozdělená spravedlivě.
(Tento příběh je sepsán na základě skutečného příběhu z okolí autora)
