Článek
Když v roce 1882 v Londýně na Holborn Viaduct spustili první uhelnou elektrárnu na světě, nikdo netušil, že právě začíná globální závislost, která potrvá více než století. Dnes, o 140 let později, hlásí Británie neuvěřitelnou zprávu: spotřeba uhlí klesla na nejnižší úroveň od roku 1600. Tedy, jak trefně glosuje analýza od Carbon Brief, do doby, kdy na trůnu seděla Alžběta I. a Shakespeare psal své nejslavnější tragédie.
Podle analýzy Carbon Brief britské emise v roce 2025 klesly o dalších 2,4 procenta, přičemž právě útlum uhlí na „400leté minimum“ je hlavním motorem tohoto trendu. Británie se tak stala první velkou ekonomikou G7, která v praxi ukázala, že odchod od fosilních paliv je technologicky možný.
Daň za pokrok: 1 600 životů ročně
Uhlí bylo pro Británii vším. Jak připomíná Old Royal Naval College, uhelný kouř doslova definoval tvář Londýna. Byl to motor impéria, který poháněl loďstvo i tkalcovské stavy. Jenže tento pokrok měl svou temnou cenu, kterou jsme dlouho přehlíželi.
Studie publikovaná v New Scientist odhaduje, že znečištění z uhelných elektráren v Británii stálo život přibližně 1 600 lidí ročně ještě v moderní éře. Londýnský „Velký smog“ z roku 1952 byl sice budíčkem, ale trvalo další dekády, než se podařilo uhelnou lobby zlomit. Jak uvádí organizace Ember, Británie využila své přirozené výhody – větru – a proměnila ji v novou strategickou surovinu, která nahradila špinavé spalování pod kotly.
Aukce, které šokovaly trh: Vítr za hubičku
Klíčem k britskému úspěchu nebyla jen represe vůči uhlí, ale především geniálně nastavený systém aukcí (Contracts for Difference – CfD). Ten vytvořil stabilní prostředí pro investory a srazil ceny obnovitelných zdrojů na úroveň, o které se skeptikům ani nesnilo.
Zatímco v roce 2015 se ceny větrné energie na moři (offshore wind) v aukcích pohybovaly kolem až 120 liber za megawatthodinu, v posledních letech spadly na 90 liber na megawatthodinu. To je 40 procent nižší cena než jakou by nabídla nově postavení plynová elektrárna nebo o 30 % levnější než jakou cenu nabízí nově stavěné reaktory ve Velké Británii. Začátkem letošního roku si Británie objednala 8 400 megawattů nových námořních větrných elektráren. Tedy výkon více než 8krát jeden reaktor v Temelíně.
Ještě levnější jsou pak pozemní větrné elektrárny. Poslední soutěž o výstavbu nových projektů přinesla letos v únoru cenu lehce nad 70 liber za megawatthodinu, tedy v přepočtu lehce přes 2 koruny na kilowatthodinu.
Vůbec nejlevnější zdroj, který díky soutěžím Británie získává, jsou solární elektrárny. Ty ve stejném kole soutěží o podporu nabídly cenu okolo 65 liber za megawatthodinu (v přepočtu 1,8 korun za kilowatthodinu).
Podle dat Ember jsou dnes nové větrné a solární parky v Británii nejlevnějším způsobem, jak vyrobit novou elektřinu – jsou levnější než pouhý provoz stávajících plynových elektráren.
Energie nesmí být luxus
Navzdory těmto technologickým úspěchům však Británie čelí drsné sociální realitě. Ceny elektřiny pro britské domácnosti patří k nejvyšším v Evropě. Cenu elektřiny stále často diktuje drahý zemní plyn, na jehož dovozu je země závislá.
Odchod od uhlí je však pro britskou společnost paradoxně cestou k levnější budoucnosti. Jak vysvětluje organizace Ember, čím lépe se Británii podaří využít vlastní zdroje energie - vítr, slunce a jejich akumulace -, tím dříve se „odpojí“ od volatility světových cen fosilních paliv.
Od kolapsu k čistému nebi
Jak připomněl deník The Guardian, během energetické krize v roce 2023 musela vláda požádat některé uhelné bloky, aby zůstaly v pohotovosti jako záloha. Tato epizoda však jen potvrdila, že uhlí už je vnímáno pouze jako „hasičský přístroj“, nikoli jako základní kámen soustavy.
Zpráva na Online Direct zdůrazňuje, že britské emise klesly na úroveň roku 1879, přestože ekonomika země je dnes mnohonásobně větší. To vyvrací častý mýtus, že dekarbonizace znamená chudobu. Naopak, Británie exportuje své know-how v oblasti offshore větru do celého světa.
Úbytek uhlí má přímý dopad na veřejné zdraví. Méně uhelného prachu a oxidů síry znamená méně hospitalizací s astmatem a kardiovaskulárními chorobami. Britové už neřeší saze na oknech, ale jak co nejlépe využít energii z mořského větru.
Změna je patrná i v regionech. Staré uhelné revíry a elektrárny se nemění v mrtvé zóny. Například areály bývalých elektráren, jako je Ratcliffe-on-Soar, se transformují na technologické parky nebo bateriová úložiště, která zajišťují stabilitu sítě. Je to transformace, která vrací lidem práci v modernějších a čistších oborech.
Co se z toho můžeme naučit v Česku?
Britský příklad, detailně rozebraný serverem Carbon Brief, ukazuje, že konec uhlí není o nedostatku, ale o efektivitě. Pokud má země jasný plán, investuje do přenosových soustav a nebojí se využít své geografické přednosti, může se zbavit závislosti na fosilních palivech dříve, než si kdokoli dokázal představit.
Uhlí sice postavilo základy naší moderní civilizace, ale dnes už je jen neefektivní a drahou vzpomínkou. Británie nám ukazuje, že za uhelnou oponou nečeká tma, ale čistší, zdravější a technologicky vyspělejší společnost, která platí méně za energii a více investuje do vlastní budoucnosti.
