Článek
Jenže účet za letošní sucho už vzniká. Je v menší úrodě, vysychajících stromech, mrtvých rybách, prázdných korytech, požárech i zdravotních statistikách. A část škod se projeví až za několik měsíců nebo let.
Podle Českého hydrometeorologického ústavu spadlo od začátku letošního roku do 10. srpna v Česku v průměru pouze 289 milimetrů srážek. To je 66 procent normálu let 1991–2020. Na každý metr čtvereční českého území tak proti normálu chybí zhruba 146 litrů vody. Jde o nejsušší období od 1. ledna do 10. srpna od začátku této řady měření v roce 1961. Více než dvě třetiny sledovaných říčních profilů jsou pod limitem sucha, ve 164 profilech se průtok dostal na úroveň historického minima a 70 procent sledovaných podzemních vod vykazuje silné nebo mimořádné sucho.
InterSucho k 16. srpnu zaznamenávalo odchylku půdní vláhy od obvyklého stavu na přibližně 98 procentech území Česka. Extrémní sucho zasahovalo 37 procent republiky a situace zůstávala nepříznivá i v celém profilu půdy 0–100 centimetrů.
Když vysychá řeka, neztrácíme jen vodu
Řeka není potrubí, kterým má protékat určitý počet kubíků za sekundu. Je to živý ekosystém.
Když průtok klesne, voda se rychleji zahřívá. S rostoucí teplotou a poklesem průtoku se zhoršují podmínky pro vodní organismy a může ubývat kyslíku. Zároveň se hůře ředí znečištění a roste zranitelnost celého ekosystému.
Když klesá průtok a voda se zahřívá, mění se podmínky pro ryby a další vodní organismy. A letos už nejde o teoretický problém. Na Rychnovsku vysychající náhon Alba způsobil úhyn tisíců ryb a rybáři se pokoušeli zachraňovat zbývající kusy z posledních míst s vodou, jak popsala reportáž Českého rozhlasu.
Není to jen lokální český příběh. Joint Research Centre Evropské komise upozorňuje, že letošní kombinace nedostatku srážek a opakovaných vln veder dostala v srpnu Loiru, Pád, Rýn a Dunaj na rekordně nízké úrovně. Pod rostoucím tlakem jsou vodní zdroje, zemědělství, energetika, říční doprava, cestovní ruch i ekosystémy. Polovina území EU a Spojeného království byla podle evropské observatoře sucha v červenci v některém stupni sucha.
Krajina může vypadat zeleně a přitom už utrpět škodu
Podobně nenápadně vznikají škody v lesích. Podle informací zveřejněných InterSuchem trpělo začátkem srpna 60 procent českých lesů vysokým nedostatkem vody. U stromů se kvůli tomu často zastavila tvorba dřeva.
Strom oslabený několika suchými sezonami je zranitelnější vůči dalším stresům. Předčasně usychající listí nebo zastavený růst proto nejsou jen estetickým problémem jednoho léta.
Evropský systém EFFIS, provozovaný JRC v rámci programu Copernicus, evidoval k 18. srpnu 2026 už 606 327 hektarů spáleného území v EU a 1 736 požárů větších než 30 hektarů. Jen pro představu: dvacetiletý průměr spálené plochy k 12. srpnu činí přibližně 243 tisíc hektarů. Letošní plocha byla ve stejném termínu více než dvojnásobná.
JRC přitom přímo upozorňuje na souvislost mezi dlouhým nedostatkem srážek, vysokými teplotami, vysycháním vegetace a podmínkami, které podporují rozsáhlé požáry.
Požárem škoda nekončí. Zmizí vegetace chránící půdu, klesá její schopnost zachytit vodu a následné prudké srážky mohou zvyšovat erozi a povrchový odtok.
Sucho, požár a eroze proto nejsou tři oddělené problémy. Mohou vytvořit jeden řetězec škod.
Účet přichází i zemědělcům
Dopady jsou letos vidět také ve sklizni. Podle druhého odhadu Českého statistického úřadu má letošní sklizeň základních obilovin dosáhnout 6,392 milionu tun – o 16,9 procenta méně než loni a nejméně za posledních 14 let. U řepky ČSÚ očekává 808 tisíc tun, meziroční pokles o 20,9 procenta.
Samozřejmě nelze rozdíl mezi dvěma sklizněmi jednoduše připsat pouze klimatické změně. Výnos ovlivňují srážky a teploty v různých fázích vegetace, osevní plocha, choroby i další faktory. Letošní čísla ale dobře ukazují, jak rychle se nedostatek vody může proměnit z meteorologického údaje v hospodářskou ztrátu.
A evropská čísla ukazují ještě širší rozměr problému.
Společná studie Evropské investiční banky a Evropské komise vyčíslila průměrné ztráty zemědělství EU způsobené nepříznivým počasím včetně sucha na více než 28 miliard eur ročně. Vlivem zhoršujících se klimatických rizik mohou být průměrné roční ztráty do roku 2050 o 42 až 66 procent vyšší. A pouze 20 až 30 procent klimatických zemědělských škod je dnes pojištěno.
Na problém upozornilo letos v srpnu také POLITICO/E&E News: suché sezony se v evropském zemědělství stávají opakujícím se problémem, zatímco krizová pomoc je stále z velké části nastavena jako reakce na jednorázovou mimořádnou událost. Peníze proto často řeší už vzniklou škodu místo toho, aby pomáhaly zvýšit odolnost před další suchou sezonou.
A nejde jen o peníze. Vedro zabíjí
Nejvážnější škody se do HDP nikdy nevejdou. WHO Europe letos v červnu oznámila, že jen za poslední čtyři roky zemřelo v EU a přidružených evropských zemích v souvislosti s horkem více než 200 tisíc lidí. WHO zároveň upozorňuje, že většině těchto úmrtí bylo možné předejít.
WHO rovněž uvádí, že evropský region se otepluje nejrychleji ze všech regionů WHO a úmrtnost spojená s horkem za posledních dvacet let vzrostla o více než 30 procent. Ochrana před horkem proto už není pouze otázkou komfortu. Je součástí veřejného zdraví. (WHO – Planning for a warmer world)
Klimatická změna tak nemá jen jednotku stupňů Celsia nebo tun CO₂. Má jednotku hektarů spáleného lesa, tun nevyprodukovaného obilí, uhynulých ryb – a lidských životů.
Kolik stojí klima, které se mění?
O klimatické politice se velmi často mluví především jako o nákladu. Kolik bude stát modernizace energetiky, zateplování, nové sítě, změny v průmyslu nebo přizpůsobení zemědělství.
Méně často položíme opačnou otázku:
Kolik nás stojí nic nedělat?
Část odpovědi už známe. Podle Evropské agentury pro životní prostředí způsobily extrémy počasí a klimatu v EU mezi roky 1980 a 2024 ekonomické škody za přibližně 822 miliard eur v cenách roku 2024. Více než 208 miliard eur, tedy čtvrtina celé částky, připadá jen na roky 2021–2024.
A to jsou škody, které už nastaly.
Pohled dopředu je ještě vážnější. EEA ve zprávě Europe's Environment 2025 uvádí, že zhoršující se klimatické dopady by mohly do konce století snížit HDP EU až o 7 procent. Pokud globální oteplení překročí 1,5 °C, odhadované ekonomické ztráty EU mezi roky 2031 a 2050 mohou dosáhnout 2,4 bilionu eur.
To je číslo, které stojí za připomenutí pokaždé, když se klimatická politika posuzuje pouze podle nákladů na její realizaci.
A co střední Evropa?
Zajímavý je v tomto ohledu i starší model zveřejněný Evropskou investiční bankou. Studie převzala modelování projektu PESETA a zkoumala, co by se stalo, kdyby klimatické podmínky očekávané pro osmdesátá léta tohoto století působily na tehdejší evropskou ekonomiku.
Pro region označený jako Central Europe North vycházely ekonomické ztráty podle scénáře zhruba na 13 až 25 miliard eur v cenách roku 2008; u mírnějších scénářů EIB upozorňovala na ztráty až kolem 18 miliard eur. Pro celou EU vycházelo rozpětí přibližně 22 až 67 miliard eur.
Je ale fér dodat důležitou poznámku přímo z této studie: nejde o dnešní prognózu ročních škod pro rok 2080. Je to starší statický model, který přenesl budoucí klimatické podmínky na tehdejší ekonomiku. Nezahrnoval navíc některé škody, například energetiku či část extrémních katastrof, a EIB sama upozorňovala, že výsledky mohou očekávané škody podhodnocovat.
Novější scénáře ukazují podstatně vyšší makroekonomická rizika. Evropská centrální banka například pracovala se stresovým scénářem, v němž Evropu postupně zasáhnou vlny veder, sucho, požáry, povodně a bouře. Kombinovaný dopad by v takovém scénáři mohl do roku 2030 snížit roční HDP eurozóny až o 4,7 procenta. Nejde o prognózu, že k takovému propadu skutečně dojde, ale o test velikosti ekonomického rizika při souběhu několika klimatických katastrof.
Nestačí přivést další vodu. Musíme ji přestat ztrácet
Řešení přitom nejsou žádnou záhadou.
Prvním úkolem je udržet vodu tam, kam spadne. Zdravá půda, mokřady, přirozenější říční nivy a vegetace mohou pomáhat vodu zadržovat, zpomalovat její odtok a posilovat odolnost krajiny vůči suchu i prudkým srážkám.
Evropská strategie odolnosti vůči nedostatku vody dokonce staví princip „water efficiency first“ podobně vysoko, jako energetická politika staví úspory energie. Prioritou má být omezení spotřeby a nadměrných odběrů, potom efektivnější používání a opětovné využití vody; zvyšování nabídky vody má být až další možností. EU si současně stanovila orientační cíl zvýšit do roku 2030 efektivitu využívání vody alespoň o 10 procent.
Potřebujeme proto obnovovat mokřady a přirozenější podobu vodních toků, vracet řekám prostor v nivách, chránit půdu před erozí a zhutněním a vracet do krajiny prvky, které zpomalují odtok vody.
Nejde o návrat do devatenáctého století.
Je to vodní infrastruktura. Jen část z ní místo betonu tvoří půda, kořeny a vegetace.
Zemědělství potřebuje odolnost, ne jen kompenzaci
Stejná změna myšlení je potřebná v zemědělství.
Pestřejší osevní postupy, delší pokrytí půdy vegetací, více organické hmoty, krajinné prvky, šetrnější práce s půdou, přesnější zavlažování nebo výběr plodin odpovídajících místním podmínkám nejsou zelený luxus.
Jsou investicí do schopnosti farmy přežít další suchý rok.
Právě ekonomická studie EIB a Evropské komise ukazuje, proč má smysl investovat do prevence: už dnes přichází evropské zemědělství kvůli nepříznivému počasí v průměru o více než 28 miliard eur ročně a riziko dál roste.
Dává větší smysl vložit část veřejných prostředků do odolnosti před katastrofou než každý další suchý rok znovu platit škody způsobené katastrofou, jejíž opakování už přestává být mimořádné.
Les musí zůstat lesem i za třicet let
Také u lesů nestačí řešit pouze objem vytěženého dřeva.
Potřebujeme druhově a věkově pestřejší porosty, ochranu půdy a hospodaření lépe odpovídající místním podmínkám. Zdravé ekosystémy totiž nejsou jen cílem ochrany přírody – jsou také součástí adaptační infrastruktury.
Evropské nařízení o obnově přírody proto propojuje obnovu mokřadů, lesů, zemědělské krajiny, řek a městské zeleně přímo s klimatickou adaptací. Podle Evropské komise má každé euro investované do obnovy přírody přinášet 4 až 38 eur přínosů. Do roku 2030 mají opatření pokrýt nejméně 20 procent pevniny a moří EU.
Odolnější krajina tedy nechrání jen přírodu.
Chrání půdu, vodu, zemědělství, obce i lidské zdraví.
Města se musí změnit z radiátorů a trychtýřů na houby
Po desetiletí jsme města navrhovali tak, aby se dešťové vody co nejrychleji zbavila. Ze střechy do okapu, z chodníku do vpusti a kanalizací pryč. Zároveň jsme vytvořili velké plochy asfaltu, betonu a střech, které se během veder rozpálí a teplo uchovávají i dlouho po západu slunce.
V době střídání sucha, extrémního horka a prudkých bouřek potřebujeme jinou logiku.
Více stromů. Stínu. Parků. Propustných povrchů. Zelených střech. Retenčních prostor. Zachytávání dešťové vody. A budovy, které se v létě nepřehřívají.
Strom ve městě není dekorace. Je součástí zdravotní a klimatické infrastruktury.
WHO mezi nástroje ochrany před vedrem řadí mimo jiné ochlazování měst, stromy a parky, dostupnost vody a stínu, včasné varování nebo cílenou ochranu nejzranitelnějších obyvatel.
A ještě jedna část rovnice: nepřilévat pod kotel
Ani dokonale připravená krajina nemá neomezenou schopnost přizpůsobovat se.
ČHMÚ letos upozorňuje, že srážkový deficit dál zhoršily nadprůměrné teploty a opakované vlny veder, které výrazně zvýšily potenciální výpar z krajiny a vodních ploch.
JRC Evropské komise popisuje stejný mechanismus v evropském měřítku: dlouhodobě slabé srážky a opakované silné vlny veder se letos vzájemně zesilují.
Proto potřebujeme dělat dvě věci současně.
Připravovat se na změnu klimatu, která už nastala. A brzdit změnu, která ještě přijde.
To znamená zadržovat vodu, adaptovat města, zemědělství a lesy, ale současně také šetřit energií, nahrazovat fosilní paliva čistšími zdroji, rozvíjet obnovitelné zdroje, elektrifikovat dopravu a vytápění a snižovat emise skleníkových plynů.
Adaptace bez snižování emisí by totiž znamenala stále znovu přizpůsobovat společnost problému, jehož intenzitu bychom zároveň dál zvyšovali.
Kde je pointa? Ten plán už existuje!
Zadržovat vodu v krajině.
Obnovovat mokřady, řeky a jejich nivy.
Chránit půdu před erozí a vysycháním.
Budovat odolnější lesy.
Připravit zemědělství na sucho.
Šetřit vodou a znovu ji využívat.
Vrátit do měst stromy, vodu a stín.
Obnovovat poškozené ekosystémy.
Připravit zdravotnictví na vlny veder.
Snižovat nebezpečí rozsáhlých požárů.
A současně šetřit energií, rozvíjet čisté zdroje a postupně omezovat spalování fosilních paliv, které další oteplování pohání.
Mohlo by se zdát, že jde o nový krizový plán vytvořený po letošním extrémním létě.
Není.
Většina těchto směrů tvoří strategický základ politiky, kterou Evropská unie představila už v roce 2019. Jmenuje se Zelená dohoda pro Evropu – European Green Deal.
Původní Green Deal nebyl jen plánem na snižování emisí. Evropská komise jej formulovala jako transformaci evropské ekonomiky směrem k moderní, efektivní a konkurenceschopné ekonomice, která má současně chránit lidi a planetu.
Na tento základ navázala evropská strategie biodiverzity, která je přímo součástí Green Dealu a mezi důvody obnovy přírody výslovně uvádí větší odolnost vůči dopadům klimatické změny, lesním požárům a ohrožení potravinové bezpečnosti.
Později přibylo nařízení o obnově přírody, adaptační strategie a evropská strategie odolnosti vůči nedostatku vody. Dohromady skládají přesně ten typ odpovědi, který dnes potřebujeme: současně snížit příčinu problému a zvýšit schopnost evropské krajiny, ekonomiky a společnosti vyrovnat se s jeho následky.
To samozřejmě neznamená, že každý předpis přijatý pod značkou Green Deal je správný. Neznamená to, že jednotlivé regulace nemohou být levnější, jednodušší nebo změněné.
Ale je dobré nezaměňovat spor o jeden nástroj za popření problému, který má řešit.
Protože letošní léto ukazuje, že se nebavíme pouze o uhlíku.
Bavíme se o řece, ve které mají ryby dost vody a kyslíku. O půdě, na které něco vyroste. O lese, který přežije několik suchých let. O městě, ve kterém lze bezpečně zvládnout další vlnu extrémního vedra.
Bavíme se také o penězích. O více než 28 miliardách eur, které už dnes evropské zemědělství průměrně ztrácí každý rok kvůli nepříznivému počasí. O 822 miliardách eur škod, které klimatické a meteorologické extrémy způsobily v EU od roku 1980. A o scénářích, podle nichž mohou zhoršující se dopady změny klimatu ukrojit do konce století až 7 procent evropského HDP. (EIB, EEA – dosavadní škody, EEA – budoucí rizika)
A především se bavíme o živých organismech a lidských životech.
Letos kvůli suchu uhynuly tisíce ryb v českém toku. K 18. srpnu shořelo v EU přes 606 tisíc hektarů území. A WHO říká, že během pouhých čtyř let připravilo horko v Evropě o život více než 200 tisíc lidí. (Český rozhlas, EFFIS/JRC, WHO)
V takové chvíli už otázka nemůže znít jen:
Kolik nás bude stát ochrana klimatu a adaptace na jeho změnu?
Musíme k ní vždy přidat ještě jednu:
Kolik nás bude stát, když je neuděláme?
A možná ještě třetí:
Kdyby se všechna tato opatření nejmenovala Green Deal, byli bychom opravdu proti nim?
