Článek
Při pohledu do statistik můžeme pozorovat, že Česká republika patří k zemím s rychle stárnoucí populací. Ale co to vlastně znamená být starý? Kdy člověk přechází z fáze dospělosti do stáří a jak toto období správně pojmenovat? A dá se to vůbec nějak univerzálně určit?
Během let se v našich končinách objevilo mnoho lichotivých i méně lichotivých pojmenování pro existující termíny, které jsou spojeny se stářím. Jednou z nich může být například „třetí věk“, který odkazuje na období po odchodu do důchodu. Zároveň je to však období, kdy se ještě hojně nevyskytují závažnější zdravotní komplikace a sociální úpadek, který můžeme nazývat „čtvrtým věkem“.
Může se nám zdát, že se jedná o elegantní rozdělení, ale zároveň tato kategorizace může nevyhnutelně představovat jakýsi stigmatizující pohled na stáří založený pouze na fyzických schopnostech. Ačkoli tyto termíny mohou v jistém smyslu působit přitažlivě, v naší společnosti se tato pojmenování moc neuchytila. Maximálně tak v akademickém světě.
V našich končinách se pevně držíme zastaralého označení „důchodce“. Zvláštní na tom ovšem je, že slovo má svůj původ v odměně za práci, důchodu, a ne věkovou hranicí, či životní fázi.
Vnímání významu toho, když někoho označujeme jako důchodce, je totiž dost zavádějící. Najdeme mezi nimi nadšené turisty, dobrovolníky, pečující prarodiče, ale také ty, kteří jsou bohužel závislí na péči druhých. Každý život je jedinečný, a tak i stáří každého z nás je jiné. Proč tedy všechny házet do jednoho pytle?
Jak tedy najít ten správný přístup? Zkusme se na to podívat z jiné perspektivy.
Když se řekne „senior“, napadne nás například usměvavý stařík se šedivými vlasy nebo energická babička při projížďce na kole, která zároveň stíhá pečovat o vnoučata a chodit do klubu seniorů?
Právě taková je naše česká realita. A tak dělíme seniory na tzv. mladé staré (obvykle těm, kterým je kolem 60 a 70 let) a ty úplně staré (obyčejně 85 a více). Jenže ani tento model není dokonalý. Mnohdy je roztomilá babička fyzicky aktivnější než její o deset let mladší bratr.
Číselná hranice pro vstup do stáří je v naší společnosti obvykle spojována s věkem 65 let. Ale co je na tomto číslu tak zvláštního?
Právě v 65 letech je člověk oprávněný odejít do důchodu a začít čerpat z penzijního systému. Díky tomu hranici 65 let používá jako pomyslnou startovací čáru pro začátek stáří. Ve skutečnosti je toto číslo vybráno zcela náhodně, případně se vyvíjí podle pružnosti penzijního systému a z biologického hlediska nedává smysl.
Stáří je nesmírně složité a velmi individuální období. Můžeme ho definovat chronologicky, fyzicky nebo mentálně, ale žádný z těchto přístupů neposkytne reálný životní obraz. Každý z nás je jedinečný a každý z nás stárne jiným způsobem jak po fyzické, tak po psychické stránce.
A tak si stále dokola můžeme lámat hlavu nad otázkou, kdy člověk přechází do stáří a jak toto období správně pojmenovat?
Někomu se může zdát, že odpovědi na tyto otázky nejsou jednoduché. Možná si ještě budeme muset chvíli počkat, než někdo přijde na správnou definici stáří, která bude spravedlivě a přesně reprezentovat toto období života. Ale je také možné, a to je moje poslední myšlenka, že právě v této nejednoznačnosti a variabilitě je skutečná krása stáří.
Protože každý z nás má právo prožít své stáří tak, jak si přeje, a nikdo by nás neměl omezovat na základě našeho věku.
