Článek
Kde že jsou ty časy, kdy Velikonoce byly vnímány jako čas rozjímaní a zamyšlení se samotným smyslem života. Když se na to jeden podívá z uctivé to vzdálenosti, tak zjistí, že jde o další svátek, hned po Vánocích, který již dávno ztratil své duchovní poselství a byl sprostě ukraden pro marketingové účely chamtivých obchodních řetezců. A nám to vlastně ani nepřijde divné. My jsme na tu jejich hru sami a zcela dobrovolně přistoupili.
Nevím jak vy, ale zarazily mě obrázky a videa, která se jako lavina šířila po sociálních sítích. Nejeden by si při tom pohledu pomyslel, že se snad blíží nějaká ta apokalypsa, o které nás sem tam informují renomovaní vědci. Jenže tady nešlo o nějaký nečekaný přírodní jev, který má jediný účel, a to vyhubit lidskou rasu.
To rozhodně nenastalo. Jen jsme se opět stali nechtěnými hráči dlouhodobě rozehrané hry na „výhodné“ a stále dokola opakující se nabídky oněch obchodních řetězců. A protože právě nastalo období velikonočních svátků, nemohlo, zcela logicky, jít o jiný artikl než o vajíčka.
Osobně mě nezarazila ani samotná letáková akce, tak nějak jsem čekal v neblahé předtuše hraničící téměř s jistotou, že nějaká taková akce prostě přijde. A přišla. Ale že to způsobí takové šílenství, to kdybych neviděl na vlastní oči, tak tomu snad ani neuvěřím.
Zástupy vajíček chtivých bytostí na jednom místě stály fronty před otevřením onoho supermarketu již desítky minut před oficiální otevírací dobou. A nenechte se mýlit, že by to byl jen ojedinělý případ z jednoho města. Ani náhodou. Stejná situace, a to si dovolím tvrdit zcela vážně, se odehrála snad v každém městě. Možná i vesnici, pokud se právě jejich obyvatelům dostalo toho nesmírného štěstí, že i tam zavítal tento obchod se svou neodolatelnou nabídkou.
Nechci polemizovat nad tím, kdy jsme všichni do jednoho podlehli této neodolatelné hře. Spíše jsem si tak říkal, kolik člověk pro svou běžnou spotřebu potřebuje mít u sebe doma vajíček. Protože když u oné palety potkáváte své sousedy, kteří neváhají se zásobit třeba i pěti platy, tak mě jímá podezření, jestli si potajnu nezakládají kuřecí farmu.
Když si totiž vezmu průměrnou českou rodinu, a ano, v tomto případě to vztáhnu na tu svou, která čítá dva dospělé a tři děti, tak mi to prostě nevychází. Já si udělám tak jednou týdně míchaná vejce, kde použiju tři, když mám velký hlad, tak přiznávám, že si dopřeji i čtyři. Podobně jsou na tom i ostatní členové naší rodiny. To znamená, že průměrná týdenní spotřeba na naši domácnost je patnáct vajec.
A co si budeme povídat, nejlepší vejce jsou ta čerstvá. Proč se mám tedy zásobit třeba třemi platy vajec? Nebo mi snad někdo chce tvrdit, že co týden někdo u sebe doma pořádá vaječné hody?
Proč tedy takový útok právě na vajíčka? Můžou za to snad média, která nás straší tím, že cena vajec bude nadále růst? To je samozřejmě možné, ale nemyslím si, že ta situace bude natolik závažná, aby si člověk nemohl jednou za dva týdny koupit plato vajec za „normální“ neletákovou cenu. Dovolím si tvrdit, že se opět ukázalo jen to, jak nás mají ony obchodní řetězce ve své hrsti.
Jenže je vidět, že tahle rozehraná hra nemá konce a v ní zůstává jen jakási poraženecká pachuť. Vítězem je totiž v téhle hře jen jeden a rozhodně to nejsme my, spotřebitelé. Ačkoli vítězné pohledy některých nakupujících, kterým se poštěstilo ulovit pro sebe více jak dvě plata vajec, mohou vyvolat dojem, že jen záleží na úhlu pohledu. A tak je to vlastně se vším.
