Článek
Tak si občas říkám, jestli blinkr není v dnešní době už jen takový dekorativní doplněk palubní desky. Něco jako zapomenuté rádio na kazety – je tam, ale nikdo netuší, k čemu je to vlastně dobrý. Jenže zatímco rádio už nikomu neublíží, neblikající řidič ano. A nejčastěji na kruháku, kde zjevně končí zdravý rozum i dopravní logika.
Stojím, sleduju příjezd auta, čekám, až se rozsvítí ta malá oranžová žárovička, která mi má prozradit, jestli můžu pokračovat v plynulé jízdě. Ale kde nic, tu nic. Za volantem sedí borec v pozici „Superman“ – jedna ruka nahoře, druhá zjevně volná pro potřeby ovládání dotykové obrazovky. A já tam stojím jako pitomec, se sešlápnutou spojkou a nervy napnutými víc než ruční brzda žáka v autoškole.
Ještě bych to možná pochopil, kdyby blinkr byl nějaký extrémně složitý technologický úkon. Třeba by po jeho použití auto ztratilo výkon, nebo by se aktivovalo varování „Pozor, používáte mozek!“. Ale ne, to je jen malý pohyb prstu. Jeden drobný cvak, který by mohl zachránit nervy poloviny řidičů v republice. Jenže to by se muselo chtít. Jenže to je zřejmě to samé jako chtít volný pruh na D1.
A tak se dál míjíme na silnicích, každý ponořen do svého mikrosvěta, ve kterém jsou ostatní jen obtížný hmyz. Blinkr? Kdepak. V době, kdy všechno bliká, pípá a upozorňuje, už na tu jednu věc prostě nezbývá energie.
Nakonec si říkám, že bychom měli začít děkovat těm, kteří blinkr ještě používají. Skoro by si zasloužili vyznamenání – řád blikajícího prstu. Protože to, že v roce 2025 ještě někdo dobrovolně informuje ostatní o svém záměru, to už se dá skoro považovat za občanskou statečnost.
Autorský text
