Článek
Mezitím občané poslali organizátorům přes osm milionů korun. Zdá se, že svoboda má jednu nepříjemnou vlastnost: nedokáže se řídit úředním kalendářem.
Člověk by si mohl myslet, že některá data jsou v českém kalendáři natolik důležitá, že se o jejich významu nemusí každý rok dlouhosáhle diskutovat. Například právě 17. listopad. Den, kdy si připomínáme události let 1939 a 1989. Den studentů, odvahy, občanského odporu a také jednoho docela pozoruhodného okamžiku, kdy se ukázalo, že i moc, která se tváří jako věčná, může mít překvapivě krátkou trvanlivost.
Jenže letos se objevil problém. Sedmnáctý listopad sice připadá na správné datum, ale výročí není kulaté. Od sametové revoluce uplyne sedmatřicet let. A sedmatřicet, jak jistě uzná každý zkušený úředník, není číslo, které by budilo zvláštní pozornost. Ministerstvo kultury vedené Otou Klempířem proto neposkytne spolku Díky, že můžem požadovanou milionovou dotaci na tradiční Korzo Národní.
Oficiální vysvětlení zní, že projekt nesplnil podmínky příslušného dotačního programu. Ten má podle ministra podporovat významná výročí v desetiletých intervalech. Ministerstvo odmítá, že by šlo o politické rozhodnutí nebo zpochybňování významu 17. listopadu. To je třeba říci poctivě.
Stejně poctivě je ovšem třeba dodat, že v předchozích letech stát tuto akci podporoval. Za roky 2023 až 2025 poskytl celkem 2,7 milionu korun, přestože ani tehdy nešlo o kulatá výročí. Ministr tvrdí, že chce pravidla dodržovat důsledně. Jeho předchůdce Martin Baxa zase odmítá, že by dřívější podpora byla neoprávněná.
A tak máme před sebou typiscký obrázek české politiky. Dva ministři, jedna připomínka svobody a spor o to, zda je správnější řídit se pravidlem, nebo využít možnost výjimky. Mezitím se blíží sedmnáctý listopad. Osobně si myslím, že stát má právo kontrolovat, za co vydává veřejné peníze. Dokonce bych řekl, že je to jedna z jeho příjemnějších povinností. Ne každá kulturní akce musí automaticky dostat dotaci. Ani připomínka významné historické události není bianco šekem.
Jenže stát má také odpovědnost za to, jak zachází s vlastní historií. A právě zde začíná být celá věc poněkud nepříjemná. Protože 17. listopad není nějaká městská slavnost, na které si člověk koupí klobásu, poslechne hudbu a po pár pivech zapomene, proč vlastně přišel.
Je to připomínka toho, že svoboda nebyla samozřejmostí. Že lidé kdysi riskovali své vzdělání, zaměstnání, osobní bezpečí i budoucnost, aby jejich děti nemusely žít ve strachu říkat nahlas, co si myslí. A že mezi těmito lidmi byli především mladí. Právě ti, kterým dnes tak rádi vysvětlujeme, že se o veřejné věci dostatečně nezajímají.
Organizátoři Korza Národní podali žádost na konci dubna. Zamítavé rozhodnutí podle svých slov obdrželi až 19. října, necelý měsíc před akcí. To je skutečně zvláštní způsob, jak někomu umožnit něco naplánovat. Představme si, že bychom takto postupovali v běžném životě. Na jaře požádáme o povolení opravit střechu. Na podzim, těsně před prvními mrazy, dostaneme odpověď, že jsme měli použít jiný formulář. Úřad samozřejmě nepochybil. Pouze nám poněkud zkomplikoval náš vztah k dešti.
A tak se o slovo přihlásila široká veřejnost. Spolek sice pořádá dárcovskou sbírku každoročně. Letos se však po zveřejnění ministerského rozhodnutí začaly příspěvky hromadit mimořádnou rychlostí. Během několika dnů se vybralo přes osm a půl milionu korun. Přidaly se také samosprávy. Jihočeský kraj schválil dar 300 tisíc korun a jeho hejtman připomněl, že listopadové události nejsou pouze pražskou záležitostí.
To je na celé události povzbudivé. Lidé se dokázali spojit a ukázat, že jim na společné historii záleží. Jen bych na to nepohlížel tak, že stát vlastně ani nepotřebujeme. Právě naopak. Občanská společnost nemá být záchrannou službou, která přijíždí pokaždé, když veřejná instituce zapomene, proč existuje. Je krásné, že lidé přispívají dobrovolně. Není však důvod, aby se stát své odpovědnosti zbavoval s poukazem na jejich štědrost.
A už vůbec bychom neměli připustit, aby se připomínání historie stalo závislým na tom, kdo právě sedí v ministerském křesle. Dnes může jednomu ministrovi vadit dotační titul. Zítra může jinému vadit způsob, jakým se o minulosti mluví. A pozítří se možná najde někdo, kdo usoudí, že připomínat si některé události je vlastně úplně zbytečné.
Netvrdím, že právě to je záměrem současného ministra. Tvrdím jen, že historická paměť si zaslouží pevnější základy než momentální politické rozhodnutí. Sedmnáctý listopad totiž není majetkem žádné vlády, žádného spolku ani žádné politické strany. Patří všem, kdo si váží svobody. Také těm, kteří se na jejím dnešním významu nedokážou shodnout.
Možná právě proto by stát měl takové připomínky podporovat zvlášť pečlivě. Ne proto, aby určoval, co se při nich smí říkat, ale aby vytvářel prostor, kde se o minulosti i přítomnosti může svobodně mluvit. Svoboda ostatně není pohodlná věc. Někdy nám říká to, co nechceme slyšet. A právě tehdy poznáme, zda si jí opravdu vážíme.
Letošní sbírka ukázala, že občané na sedmnáctý listopad nezapomněli. Bylo by dobré, kdyby si totéž dokázali připomínat také představitelé státu. A nejen jednou za deset let.
Autorský text
Použité zdroje:
